Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 C 194/2021-64

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o 36 388 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 250 Kč za dobu od 20. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 19 138 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 552,08 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 284,17 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 750 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 250 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do 19. 2. 2021 a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 250 Kč za dobu od 20. 2. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 19 138 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 552,08 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 284,17 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 750 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 17 250 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do 19. 2. 2021 a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 6. 2021 ve znění jejího doplnění ze dne 4. 10. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 36 388 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 21. 11. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 18 500 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se dále zavázala uhradit poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 638 Kč. Celkovou částku ve výši 44 138 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 761 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2018. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne uhradila částku 7 750 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 15. 1. 2021.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.

3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:

Mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 21. 11. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit věřiteli dále částku 18 500 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 500 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se dále zavázala uhradit poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 638 Kč. Celkovou částku ve výši 44 138 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 761 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2018 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek).

Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že žije v nájmu, společně se svým manželem a 1 nezaopatřeným dítětem. Uvedla, že je v domácnosti a její čistá mzda činí 10 000 Kč a její další příjmy činí 15 000 Kč. Své výdaje na bydlení žalovaná vymezila částkou 5 000 Kč a další výdaje domácnosti označila částkou 15 000 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z výpisu z účtu, z pracovní smlouvy a z výměry podpory, je tak zřejmé, že se dalšími příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná je se svými příjmy závislá na dávkách od státu. Z těchto skutečností podle názoru soudu rozhodně nelze dospět k odůvodněnému závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení pohledávek. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka).

Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 12. 2. 2021, který byl žalované odeslán dne 15. 2. 2021 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky).

Dne 14. 5. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 13. 5. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).

4. Podle ust. , o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Podle ust. , 2 , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle ust. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle ustanovení přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle ustanovení při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.

9. Podle ustanovení může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle ust. , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl

k následujícímu právnímu závěru:

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 25 000 Kč a dále částku 18 500 Kč, a to ve splátkách po dobu 58 týdnů.

15. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě Soudní dvůr v něm vyložil, že a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.

Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,

že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Soud tedy dospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o půjčce považuje

za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení

. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat

dle ustanovení z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 25 000 Kč. Žalovaná však již na předmětnou pohledávku uhradila celkovou částku 7 750 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně na jistinu. K zaplacení této částky byla žalovaná vyzvána dopisem odeslaným dne 15. 2. 2021. V souladu s ust. má soud za to, že tato výzva byla žalované doručena dne 18. 2. 2021. Dne 19. 2. 2021 tak nastala splatnost částky 25 000 Kč a od následujícího dne 20. 2. 2021 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonných úroků z prodlení. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 17 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 2. 2021. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením věta před středníkem

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byla v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.