Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 C 81/2021-37

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Fialovou ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 70 106 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 41 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 400,83 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 29 106 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 331,66 Kč a úroky ve výši 19,12 % ročně z částky 41 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 086 Kč k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 41 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 400,83 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 41 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku ve výši 29 106 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 331,66 Kč a úroky ve výši 19,12 % ročně z částky 41 000 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 086 Kč k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou soudu dne 24. 2. 2021 (ve znění doplňujícího podání ze dne 12. 7. 2021) domáhal po žalované zaplacení částky celkem 70 106 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Uváděl, že původní věřitel právnická osoba uzavřel s žalovanou dne 30. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo; na základě této smlouvy původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 41 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úrok ve výši 30 736 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 12 000 Kč. Celkovou poskytnutou částku se žalovaná zavázala uhradit v 24 měsíčních splátkách po 3 489 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, nezaplatila ničeho. Původní věřitel tak dluh zesplatnil ke dni 14. 2. 2020. Po zesplatnění dluhu se dlužná jistina dále úročí úrokem ve výši 19,12 % ročně. Dlužná částka je pak tvořena nesplacenou jistinou ve výši 41 000 Kč, dlužnou úhradou za služby ve výši 29 106 Kč a úrokovým příslušenstvím. Pohledávka byla postoupena na žalobce, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020 s účinností k témuž dni. Za období od postoupení pohledávky žalovaná ničeho neuhradila. Žalobce dále uváděl, jak byla posuzována úvěruschopnost žalované původním věřitelem. Při absenci dobrovolného plnění se žalobce domáhá předmětné dlužné částky žalobou podanou u soudu.

2. Soud vydal v této věci elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalované doručit (podle je platební rozkaz nezbytné doručit žalované do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno). Platební rozkaz byl proto zrušen podle ustanovení

3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaná se nevyjádřila jak k textu podané žaloby (která jí byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. Soud podle ust. ve spojení s  rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Na základě žalobcem předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: právnická osoba uzavřela s žalovanou dne 30. 11. 2018 Smlouvu o spotřebitelském úvěru, přičemž celková výše úvěru byla sjednána na částku 41 000 Kč (úvěr měl být čerpán bezhotovostně na bankovní účet zákazníka). Úvěr měl být splácen ve 24 měsíčních splátkách po 3 489 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 60,73 % ročně (celkově měla na úroku žalovaná splatit částku 30 736 Kč), RPSN činilo 118,38 %. Administrativní poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán na 12 000 Kč. Celkově měla tedy žalovaná uhradit původnímu věřiteli částku 83 736 Kč Smlouva dále upravovala práva a povinnosti smluvních stran, následky nesplácení úvěru (např. zesplatnění úvěru), zánik smlouvy. Žalované byly též poskytnuty informace pro přihlášení k účtu zákazníka a splátkový kalendář. Z Karty zákazníka/Žádosti o spotřebitelský úvěr je patrno, že žalovaná bydlí v nájmu, pracuje u právnická osoba, s.r.o. v obec jako pracovnice anonymizováno, a to od 1. 12. 2015. Její pravidelný měsíční příjem činí 21 000 Kč, její výdaje pak tvoří výdaje na bydlení (4 000 Kč), osobní výdaje (3 410 Kč), ostatní výdaje (1 000 Kč), celkem tedy 8 410 Kč. Použitelný příjem pak dosahuje částky 12 590 Kč. Poskytnutí částky žalované bylo doloženo Potvrzením o provedení transakce (dne 30. 11. 2018 byla žalované poskytnuta původním věřitelem částka 41 000 Kč). Žalovaná byla upomínána prostřednictvím y ze dne 20. 6. 2019 k úhradě splatné části dluhu, byla rovněž upozorňována na možné zesplatnění celého úvěru. u ze dne 14. 2. 2020 - označenou Oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru a výzva k úhradě dluhu - bylo žalované sdělováno, že se předmětný spotřebitelský úvěr stal splatným ke dni 14. 2. 2020 (a skládal se z následujících položek: jistina 41 000 Kč, zůstatek administrativního poplatku 6 500 Kč, zůstatek úroku 22 606 Kč a zůstatek vzniklých účelně vynaložených nákladů 300 Kč). Pohledávka za žalovanou byla postoupena původním věřitelem na žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020, jejíž přílohou (č. 1) byl Seznam pohledávek, který specifikoval smlouvu, výši pohledávky, datum zesplatnění a údaje o dlužníkovi. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 26. 8. 2020. Právní zástupce žalobce zaslal žalované předžalobní upomínku datovanou 20. 12. 2020, kterou žalované sděloval právní důvod vzniku pohledávky, postoupení pohledávky na žalobce a rovněž upozorňoval na možné soudní řízení a vznik dalších nákladů. Žalovaná při posuzování úvěruschopnosti předložila Smlouvu o nájmu bytu, ze které je zřejmé, že žalovaná měla hradit nájemné ve výši 4 633 Kč měsíčně. Z výplatních pásků žalované bylo zjištěno, že tato dosahuje příjmů cca 21 500 Kč čistého měsíčně.

5. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

7. Podle a 2 věta prvá , o spotřebitelském úvěru (dále též ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje: a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

11. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39.

12. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena ( an., an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy ( , an., ). Z jednotlivých ustanovení je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení ZosÚ.

13. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

14. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“

15. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

16. Soud má za to, že žalobce (resp. původní věřitel) povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalované (zejména, co se týče výdajů na stravu, ošacení, pojištění, dopravy do zaměstnání…). Nelze souhlasit s tvrzením, že žalované měsíčně zůstává částka 12 590 Kč, nebyly doloženy žádné výpisy z účtu žalované. Částka tvrzená žalovanou ohledně celkových výdajů se soudu zdá nízká, nebyla správně uvedena výše nájmu (byť žalovaná předložila smlouvu o nájmu), kdy původní věřitel uvedl nižší částku výdajů za bydlení. Žalobce neprokázal, že původní věřitel ověřoval, zda byla žalovaná lustrována např. v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, atd.„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.“ Tento výklad vyplývá z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. -39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Přesto žalobce (resp. původní věřitel) smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobce (resp. původního věřitele) byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné.

18. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41).“

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

22. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobce právo jen na to, co bylo plněno původním věřitelem, tedy na vrácení neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobce prokázal poskytnutí částky 41 000 Kč, žalovaná nezaplatila ničeho, je tedy povinna žalobci z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 41 000 Kč.

23. Ve zbylém rozsahu, vyjma úroků z prodlení, nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký poplatek za administrativní činnost ve výši 12 000 Kč a úrok v sazbě 60,73 % ročně (v kapitalizované výši 30 736 Kč), které lze považovat za nemorální. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

24. O nákladech řízení rozhodoval soud podle Žalobce byl v řízení úspěšný co do 58,48 % předmětu řízení a neúspěšný co do 41,52 % předmětu řízení. Při odečtení míry neúspěchu od míry úspěchu tedy soud žalobci přiznal 16,96 % nákladů řízení žalobce. Ty byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 805 Kč, dále odměnou podle ve výši celkem 11 820 Kč dle a vyhlášky (jednomu úkonu právní služby odpovídá v tomto případě částka 3 940 Kč, ve věci jsou shledávány tři úkony právní služby, totiž předžalobní výzva, příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby). Dále jsou náklady řízení tvořeny třemi režijními paušály vážícími se ke shora označeným úkonům právní služby v celkové výši 900 Kč, a dále náhradou 21% DPH ze základu zahrnujícího odměnu a režijní paušály (celkem na DPH 2 671,20 Kč). V součtu činí náklady žalobce 18 196,20 Kč, z čehož 16,96 % činí 3 086 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.