Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

38 C 169/2021-32

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem JUDr. Milošem Světlíkem ve věci

žalobkyně: ; BNP Paribas Personal Finance, Paříž, 1 boulevard příjmení, číslo, Francouzská republika, reg. číslo jednající v České republice prostřednictvím právnická osoba

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení, Ph.D.

sídlem adresa

proti

žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum

trvale bytem adresa žalované

o zaplacení 47 012,71 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 206,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 206,19 Kč od 3. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinná zaplatit žalobkyni

a) částku 3 806,52 Kč,

b) zákonný úrok z prodlení z částky 1 134,25 Kč od 1. 9. 2021 do 2. 4. 2021,

se v této části zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 430 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 206,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 206,19 Kč od 3. 4. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinná zaplatit žalobkyni a) částku 3 806,52 Kč, b) zákonný úrok z prodlení z částky 1 134,25 Kč od 1. 9. 2021 do 2. 4. 2021, se v této části zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 430 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou název soudu dne datum, postoupenou zdejšímu soudu z důvodu místní příslušnosti a doplněnou podáním ze dne 10. 8. 2021, se žalobkyně domáhala, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši částku 47 012,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 44 340,44 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení. Tvrdila, že poskytla žalované na základě části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum a Všeobecných obchodních podmínek revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce. Ke dni datum (datum posledního čerpání úvěru) žalovaná postupně z úvěrového rámce vyčerpala peněžní prostředky v celkové výši 58 068,31 Kč. Pro jednotlivá čerpání poskytnutého úvěru byly dohodnuty specifické podmínky jejich splácení:

a) čerpání úvěru (název. anonymizována dvě slova) souhrnně evidované na podúčtu číslo.

Tuto část úvěru se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč. Roční úroková sazba činila 23,76 %. V souladu s úvěrovou smlouvou byla žalovaná povinna hradit v rámci pravidelných splátek rovněž pojištění ve výši 5,99% z měsíční splátky úvěru.

b) čerpání úvěru (název. anonymizována dvě slova) evidované na podúčtu číslo.

Jednotlivá čerpání úvěru se samostatně dohodnutými (specifickými) podmínkami splácení se žalovaná zavázala uhradit 10 splátkami ve výši 1 057 Kč, roční úroková sazba činila 0 %. Žalobkyně byla v souladu s příslušnými všeobecnými úvěrovými (obchodními) podmínkami oprávněna požadovat, aby splátky jednotlivých čerpání byly žalovanou hrazeny souhrnnou platbou, jejíž splatnost byla dohodnuta vždy na 17. den v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány.

Žalovaná svému závazku splácet poskytnutý úvěr řádně a včas vyplývajícímu z úvěrové smlouvy nedostála. Žalobkyně účtovala v souladu se smlouvou o úvěru smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaná dostala do prodlení více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobce žalovanou vyzval k úhradě smluvní pokuty ve výši 85 Kč formou automatizovaných písemných upomínek, naposledy dopisem ze dne datum. Předtím, než se úvěr stal v důsledku prodlení žalované splatným, vyzvala žalobkyně žalovanou k uhrazení dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů. Žalovaná v této lhůtě dlužnou splátku neuhradila. Dopisem ze dne datum žalobkyně v souladu s příslušnými všeobecnými obchodními/úvěrovými podmínkami od úvěrové smlouvy odstoupila. Odstoupení od úvěrové smlouvy nabylo účinnosti dne datum a dluh žalované v celkové výši 48 904,15 Kč se tak stal splatným v celém rozsahu. Dlužnou částku ke dni zesplatnění úvěru tvoří součet následujících položek: jistina 45 097,63 Kč, úroky (úroky z úvěru do jeho zesplatnění) 2 672,27 Kč, pojistné 449,25 Kč, náhrada nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínky 600 Kč, smluvní pokuta za prodlení 85 Kč. Dopisem ze dne datum vyzvala žalobkyně žalovanou ke splnění dluhu. Znovu vyzvala žalobkyně žalovanou ke splnění dluhu předžalobní upomínkou ze dne datum. Po odstoupení od úvěrové smlouvy žalovaná zaplatila částku 1 891,44 Kč, která byla přednostně započtena na jistinu úvěru. Žalovaná částka tak představuje rozdíl mezi dlužnou částkou úvěru a částkou uhrazenou po datu splatnosti na úvěr. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění ze dne datum, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

2. V doplnění žaloby ze dne datum žalobkyně doplnila tvrzení ohledně požadovaného smluvního úroku ve výši 2 672,27 Kč, požadovaného pojistného ve výši 449,25 Kč, smluvní pokuty ve výši 85 Kč, požadované náhrady nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč, jakož i o prověřování úvěruschopnosti žalované.

3. Žalovaná, ač usnesením soudu vyzvána, aby se k podané žalobě a jejímu doplnění písemně vyjádřila, tak ve stanovené lhůtě neučinila.

4. Sod pak věc rozhodl bez nařízení jednání podle ust. , když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen.

5. Z listin, které ve věci předložila žalobkyně, a to:

-) smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne datum,

-) Všeobecných obchodních/úvěrových podmínek žalobkyně,

-) Sazebníku poplatků žalobkyně,

-) dopisem žalobkyně žalované ze dne datum, jímž žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy,

-) výpisem z úvěrového účtu k úvěru číslo

-) předžalobní upomínkou žalované ze dne datum.

6. Z uvedených listin soud zjistil skutkový stav:

Z žádosti o úvěr a smlouvy o revolvingovém úvěru číslo soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum uzavřena úvěrová smlouva za účasti zprostředkovatele právnická osoba, žalovaná v žádosti uvedla údaje pro posouzení žádosti o úvěr. V podobě příjmů a výdajů, uvedla způsob bydlení - dům, byt momentálně splácen, rodinný stav vdaná, 2 vyživované děti, zaměstnání u společnost anonymizována dvě slova příjmení v obec, čistý příjem 36 000 Kč, celkový příjem domácnosti 78 000 Kč, náklady na bydlení 19 000 Kč, ostatní pravidelné výdaje 2 000 Kč, finanční závazky 4 000 Kč měsíčně, vše ovšem bez bližší specifikace. Z výpisu úvěru číslo soud zjistil čerpání úvěru a dlužnou částku ke dni zesplatnění úvěru, když dopisem ze dne datum žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy číslo s účinností ke dni datum, dluh žalované byl k tomuto datu vyčíslen v celkové výši 48 905 Kč. Z výzvy žalobkyně žalované ze dne datum k zaplacení dluhu na úvěrovém účtu číslo (předžalobní výzvy právní zástupkyně žalobkyně) soud zjistil, že žalobkyní vyčíslená dlužná částka je ke dni zesplatnění úvěru tvořena součtem jistiny 45 097,63 Kč, úroků z úvěru do jeho zesplatnění ve výši 2 672,27 Kč, pojistného v částce 449,25 Kč, náhrady nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a smluvní pokuty za prodlení 85 Kč. Ze samotných tvrzení žalobkyně a z výpisu z uvedeného úvěrového účtu má soud za prokázáno, že žalovaná na dlužnou vyčíslenou jistinu uhradila částku 1 891,44 Kč po zesplatnění a tato částka byla započtena na dlužnou jistinu úvěru. Lze tak uzavřít, že žalovaná dluží z jí čerpaného úvěru na úvěrové jistině částku 43 206,19 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně jako úvěrující společnost nesplnila řádně svou povinnost zkoumat schopnost žalované splácet úvěr, když nezjistila dostatečně poměry žalované jako úvěrované.

7. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu , (o. z.), žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu o. z. Žalované jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně jako úvěrující společnost byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalované byla povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalované, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovanou, ale tato tvrzení i řádně prověřit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39). Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti jméno Bakkaus a další, C -449/13).

8. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak soud uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah úvěrující společnosti a žalované je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, je nutno vyjít z právní úpravy dle ZoSÚ. Musí se tedy prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze souhlasit s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalované o výši jejich příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovaným uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost. Žalobkyně se ke splnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žalované poprvé vyjádřila v doplnění žaloby ze dne datum, v němž tvrdila, že tuto povinnost poskytovatel úvěru splnil ověřováním údajů uvedených v žádosti žalované o úvěr ze dne datum. Z tvrzení žalobkyně pak vyplynulo, že v úvěrové smlouvě žalovaná uvedla, že pracuje pro právnická osoba domácí péče právnická osoba, jako svůj měsíční příjem uvedla částku 36 000 Kč, celkový příjem domácnosti ve výši 78 000 Kč, na náklady na bydlení uvedla částku 19 000 Kč, ostatní pravidelné výdaje ve výši 2 000 Kč a finanční závazky ve výši 4 000 Kč, do smlouvy uvedla, že je vdaná a má dvě vyživovací povinnost, do způsobu bydlení uvedla, že je majitelem domu/bytu momentálně spláceného. Žalobkyně, ač nese důkazní břemeno ohledně prokázání řádného zkoumání schopnosti žalované úvěr splácet, však neoznačila a soudu nenabídla žádné důkazy, svědčící o skutečnosti, že tyto žalovanou tvrzené příjmy i řádně ověřila (nepředložila soudu doklady o těchto příjmech, např. v podobě výpisů z účtu či výplatních lístků, doklad o existenci tvrzeného pracovního poměru žalované příp. manžela). Žalobkyně již nijak nezkoumala výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, nevyžádala si od žalované žádné doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž se spokojila pouze s tvrzením žalované (nijak nedoloženým), že měsíčně platí za bydlení částku 19 000 Kč, na ostatní pravidelné výdaje vydává 2 000 Kč a finanční závazky činí 4 000 Kč - tedy výši těchto výdajů žalobkyně nijak neověřila. Soud má za to, že takto paušálně stanovené částky výdajů, které nebyly žalobkyní jakkoliv ověřeny, nic nevypovídají o jejich konkrétních výdajích, které mohou být i několikanásobně vyšší. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala jak příjmy, tak i výdaje žalované; žalobkyně tak neprokázala, že by splnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Soud souhlasí s argumenty uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , že základem pro zkoumání úvěruschopnosti mají být skutečnosti, které uvede sám žalovaný. Nicméně povinností poskytovatele úvěru jakožto profesionála je právě takto uvedené skutečnosti přezkoumat a ověřit jejich správnost. Soud tak má za to, že pokud by žalovaná zatajila či zkreslila výdaje, bylo by to možno přičíst k její tíži jen za situace, kdy takové výdaje nelze nějak ověřit. Nicméně to není tento případ, neboť soud nemá za to, že by snad výdaje žalované na bydlení a finanční závazky nebyly jakkoliv ověřitelné. Žalovaná samozřejmě mohla doložit výši plateb za bydlení a energie dodávané do jejího bydlení, případně další výdaje s bydlením spojené, nicméně žalobkyně nijak neuváděla, že by se tyto informace a doklady snažila jakkoliv od žalované vyžádat. Žalobkyně se tak zcela jednoznačně spokojila pouze s uvedením částky výdajů na bydlení a jiné žalovanou, a to aniž by se jakkoliv pokusila tyto částky verifikovat. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalované úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti, resp. že neprokázala, že této povinnosti dostála. V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. . Podle ust. § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ust. § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

9. Po provedeném dokazování má soud za to, že žalobkyně údaje žalovanou uvedené řádně neprověřila a ani žalovanou nevyzvala k jejich dostatečnému prokázání. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostála řádně své povinnosti odborné péče, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela toliko z neověřených tvrzení žalované bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalované tak řádně neprověřila. Proto je smlouva o úvěru neplatná.

10. Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaná získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši čerpané a dosud nesplacené úvěrové jistiny ve výši 43 206,19 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaná tyto finanční prostředky žalobkyni dosud nevrátila, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 43 206,19 Kč. Podle ust. a o. z. má žalobkyně právo též na úroky z prodlení ve výši vyplývající z , a to ode dne datum, tj. ode dne následujícího po dni doručení předžalobní výzvy ze dne datum do dispoziční sféry žalované. Soud proto v uvedeném rozsahu žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k plnění ve lhůtě stanovené dle Další nároky žalobkyní uplatněné soud v důsledku výše uvedeného vyhodnotil jako nedůvodné. Proto ve výroku I. zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 43 206,19 Kč z titulu povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení s uvedeným příslušenstvím na zákonném úroku z prodlení a ve výroku II. žalobu ve zbývající části jako nedůvodnou zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s  Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 218 Kč, z odměny advokátky v částce 1 250 Kč podle ust. vyhl. č. (advokátní tarif) za 2,5 úkonů právní služby po 500 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby), dále ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč podle ust. lit. a) cit. advokátního tarifu za tyto tři úkony právní služby, jakož i náhrady DPH ve výši 21 % z odměny advokáta a uvedených paušálních náhrad hotových výdajů v částce 325,50 Kč, celkem 4 093,50 Kč. Žalobkyně měla v řízení úspěch v rozsahu 91,9 %, neúspěch v rozsahu 8,1 %, má tak právo na náhradu ve výši 83,8 % jí vzniklých nákladů, což po zaokrouhlení činí částku 3 430 Kč. Odměnu a náhradu výdajů za doplnění žaloby soud žalobkyni nepřiznal, když doplňující tvrzení měla při náležitém postupu být obsažena již v žalobě.

12. Pokud soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení a v jejím rámci o odměně a paušální náhradě hotových výdajů advokátky rozhodoval podle ust. § 14b odst. 1 a 5 cit. advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 7. 2014, je tomu tak proto, že soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce, zastoupen toutéž právní zástupkyní, podává žaloby opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (tedy o zaplacení úvěrové pohledávky ze spotřebitelského úvěru) na ustáleném vzoru, přičemž tyto žaloby se liší zpravidla jen výší žalované částky a osobou žalovaného.

13. Podle ust. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení k rukám advokátky zastupující žalobkyni.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně, ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.