Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 336/2021-58

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 304 472,81 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 293 025,85 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 293 025,85 Kč od 5. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 11 446,96 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 894,63 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 23. 11. 2018, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 62 360,97 Kč za dobu od 24. 11. 2018 do 4. 2. 2020, spolu s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do 4. 3. 2020 a z částky 11 446,96 Kč od 5. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 470,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 293 025,85 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 293 025,85 Kč od 5. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 11 446,96 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 894,63 Kč za dobu od 5. 3. 2018 do 23. 11. 2018, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 62 360,97 Kč za dobu od 24. 11. 2018 do 4. 2. 2020, spolu s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do 4. 3. 2020 a z částky 11 446,96 Kč od 5. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 470,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 304 472,81 Kč spolu s kapitalizovanými úroky ve výši 6 894,63 Kč a ve výši 62 360,97 Kč, s úrokem ve výši 6,9% ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení s tím, že uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě písemné Smlouvy o hotovostním úvěru„ půjčka plus“ č. GNN051386662 uzavřené mezi účastníky dne 5. 3. 2018, na podkladě níž se žalobkyně (dále i jen banka) zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 313 000 Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy byly Podmínky poskytování hotovostních úvěrů, Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník poplatků. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou pravidelných 84 měsíčních splátek po 4 708,72 Kč, splatných vždy k 23. dni v měsíci, s to spolu se smluvním úrokem ve výši 6,9 % ročně z dosud nesplacené vyčerpané jistiny. Vedle toho se zavázal platit bance i poplatky účtované dle smlouvy a stanovené v aktuálně platném sazebníku. Dle odst. 7.1.1. Podmínek poskytování hotovostních úvěrů byla žalobkyně oprávněna odstoupit od smlouvy, pokud bude žalovaný v prodlení se splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky déle než tři měsíce. Žalovaný porušil své povinnosti splácet úvěr řádně a včas, když neuhradil splátku za měsíce červenec, srpen a září 2018, pročež banka využila svého práva ve smyslu shora citovaného ustanovení Podmínek poskytování hotovostních úvěrů a dopisem ze dne 22. 9. 2018 zaslaným žalovanému od smlouvy odstoupila s účinky odstoupení ke dni 23. 11. 2018. Žalovaný následně již na vzniklý dluh ničeho neuhradil a doposud tak dluží na jistině částku 304 222,81 Kč, na poplatcích částku 250 Kč, na úrocích z jednotlivých anuitních splátek do dne jejich splatnosti částku 6 894,63 Kč a na úrocích z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti ke dni 4. 2. 2020 částku 62 360,97 Kč, současně pak dluží úrok ve výši 6,9 % ročně z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 304 472,81 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení.

2. Na výzvu soudu, jak žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně sdělila, že před uzavřením dané smlouvy s odbornou péčí posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných o žalovaném, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele dle a.n. , o ochraně spotřebitele. V případech, kdy je žalobkyně schopna určit výši příjmů a výdajů na základě odborné kontroly finančních toků na běžném (případně i jiném) účtu klienta vedeném u žalobkyně a čestného prohlášení klienta o výši příjmů v žádosti o spotřebitelský úvěr, nevyžaduje žalobkyně zpravidla k posouzení úvěruschopnosti potvrzení o výši příjmů vystavené zaměstnavatelem klientů, jelikož toto potvrzení nepovažuje z dosavadní praxe za nejvhodnější objektivní zdroj informací a může být snadno předmětem podvodu. Potvrzení o výši příjmů lze vnímat jako náhradní podklad pro doložení příjmů v případech, kdy nelze doložit příjmy z bankovních účtů. Žalobkyně také nahlížela do bankovních i nebankovních registrů (BRKI/NRKI), ISIR i SOLUS s negativním nálezem. Poskytnutí hotovostního úvěru s limitem 313 000 Kč bylo na základě deklarovaného příjmu z podnikání ve výši 28 000 Kč. Žalobkyně též přihlédla k platební morálce již dříve poskytnutého úvěru název půjčky anonymizováno č. GNN085464761, kdy žalovaný hradil řádně a včas.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 21. 10. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 12. 11. 2021, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

5. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění:u označenou jako Žádost o poskytnutí hotovostního úvěru ze dne 25. 8. 2017, Smlouva o hotovostním úvěru„ půjčka plus“ č. GNN085464761 ze dne 25. 8. 2017, Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, Žádost o poskytnutí hotovostního úvěru ze dne 28. 2. 2018, Smlouva o hotovostním úvěru„ půjčka plus“ č. GNN051386662 ze dne 5. 3. 2018, Formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, je v řízení prokázáno, že nejprve dne 25. 8. 2017 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena písemná smlouva, na základě které se žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 300 000 Kč připsáním této částky na bankovní účet žalovaného bankovní účet bankovní účet a žalovaný se zavázal finanční prostředky bance vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 7,9 % a další příslušenství nejpozději do 17. 9. 2024; následně dne 28. 2. 2018 byla mezi stranami sporu uzavřena další písemná smlouva, na základě které se žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 313 000 Kč připsáním této částky na bankovní účet žalovaného bankovní účet bankovní účet a žalovaný se zavázal finanční prostředky bance vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 6,9 % a další příslušenství nejpozději do 23. 3. 2025; přičemž ve smlouvě je sjednáno, že úvěr bude použit ke splacení a uzavření výše uvedeného původního úvěru, a to v pravidelných 84 měsíčních splátkách, splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce při výši měsíční splátky 4 708,72 Kč, přičemž každá měsíční splátka zahrnuje vždy splátku jistiny a platbu úroků. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činí 7,13 %. Strany se dále dohodly, že ostatní práva a povinnosti smlouvou výslovně neupravené se řídí Podmínkami pro poskytování hotovostních úvěrů banky, Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, Úrokovým lístkem banky a Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru; přitom odchylná ujednání v této Smlouvě mají přednost před zněním Podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů banky a Všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtů fyzických osob. V žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 28. 2. 2018 žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí u rodiny, je osobou samostatně výdělečně činnou s čistým měsíčním příjmem ve výši 28 000 Kč, o jeho výdajích nebylo v žádosti uvedeno ničeho.

6. Transakční historií na účtu žalovaného bankovní účet ze dne 21. 1. 2020, je dále v řízení prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta dne 5. 3. 2018 částka 313 000 Kč, žalovaný zaplatil na tento úvěr ve dnech 19. 3. 2018, 17. 4. 2018, 17. 5. 2018 a 18. 6. 2018 vždy částku 4 660,93 Kč, dne 17. 7. 2018 pak částku 180,43 Kč a konečně dne 25. 7. 2018 částku 1 150 Kč, dále již nehradil ničeho. Celkem tak žalovaný uhradil žalobkyni částku 19 974,15 Kč. Z pohybů na tomto účtu není zřejmé, jaké konkrétní pravidelně výdaje žalovaný měl, jsou patrné jen zcela nepravidelné příjmy a velké množství výběrů platební kartou.

7. Dopisem ze dne 22. 9. 2018 je dále v řízení prokázáno, že banka upozornila žalovaného, že této k danému dni dluží částku 9 632,39 Kč, byl vyzván k úhradě této částky a poplatku za upomínání nejpozději do sedmi dnů od doručení této výzvy s tím, že mu bylo současně oznámeno, že pokud nedojde v tomto termínu k uhrazení dlužné pohledávky, bude tato výzva zároveň i odstoupením od Smlouvy o mPůjčce Plus č. GNN051386662 s ohledem na skutečnost, že žalovaný je v prodlení se splácením již více než dvou splátek úvěru.

8. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 19. 2. 2020, jakož i kopií poštovního podacího archu ze dne 19. 2. 2020 je dále v řízení prokázáno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu vzniklého na základě Smlouvy č: GNN051386662 uzavřené dne 5. 3. 2018 v celkové výši 399 530,71 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný byl současně upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky.

9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu byla prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 5. 3. 2018 uzavřena smlouva č. GNN051386662, na základě které se žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 313 000 Kč připsáním této částky na bankovní účet žalovaného bankovní účet bankovní účet a žalovaný se zavázal finanční prostředky bance vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 6,9 % a další příslušenství nejpozději do 23. 3. 2025; přičemž ve smlouvě je sjednáno, že úvěr bude použit ke splacení a uzavření výše uvedeného původního úvěru, a to v pravidelných 84 měsíčních splátkách, splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce při výši měsíční splátky 4 708,72 Kč, přičemž každá měsíční splátka zahrnuje vždy splátku jistiny a platbu úroků. Roční procentní sazba nákladů na úvěr činí 7,13 %. Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy banka vycházela toliko prohlášení žalovaného v žádosti o poskytnutí úvěru, zjištěními o stavu pohybů finančních prostředků na účtu žalovaného a nahlížením do bankovních i nebankovních registrů s negativním nálezem. Žalovaný na poskytnutý úvěru uhradil bance celkem částku 19 974,15 Kč.

11. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 313 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Toto je pak možno použít i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru č. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, a to na základě informací sepsaných žalovaným o jeho příjmech a výdajích, které ani nebyly nijak ověřeny a dále nahlédnutím do registru dlužníků a výpisem z jeho běžného účtu. Dle názoru soud však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě přitom z bankovního výpisu žalovaného vůbec nevyplývají ani jakékoliv jeho pravidelné příjmy, ani jakékoliv jeho pravidelné výdaje, pokud měl žalovaný na účtu finanční prostředky, jednalo se o peníze z předchozího úvěru u téže banky, které byly stále vybírány, i přesto žalobkyně blíže nezkoumala skutečné pravidelné příjmy žalovaného a jeho výdaje na bydlení a na živobytí, a i za tohoto stavu úvěr žalovanému poskytla a nyní tvrdí, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr bylo dostatečné a správné. S ohledem na výše uvedené zjištěné skutečnosti je však soud zcela odlišného názoru a má za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Tento závěr soud o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy je pak i v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

17. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 313 000 Kč a vrátil žalobkyni částku 19 974,15 Kč, tudíž dluží na žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 293 025,85 Kč a to toliko s úrokem z prodlení, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 19. 2. 2020, který byl odeslán téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 24. 2. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 4. 3. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 5. 3. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 9 %, když tato výše odpovídá výši úroku z prodlení ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

18. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 293 025,85 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a naopak nevyhověno v části, týkající se zaplacení smluvních úroků a části zákonných úroků z prodlení. Soud přitom v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. zohlednil předmětné příslušenství a kapitalizoval jej ke dni vyhlášení rozsudku tak že celková žalobkyni přiznaná částka k tomuto datu činila 50 992,51 Kč. Tento její úspěch však představuje 74,5 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 461 819,64 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 25,5 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 49 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 42 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.

20. Tyto celkové náklady řízení tak činí 47 899,20 Kč, které představují jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 12 180 Kč a jednak částku 35 719,20 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 28 620 Kč jako odměnou dle , vyhl. č. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 9 540 Kč v souladu s  vyhl.č. , 900 Kč jako tři režijní paušály po 300 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle , 3 vyhl. č. , to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, který v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě 49 % z této částky, tj. částku 23 470,60 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. .

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.