Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
24 C 206/2015-68
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení 7 075 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 7 075 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 7 075 Kč s příslušenstvím, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení v této věci byla nesplacená zápůjčka podle smlouvy uzavřené dne 1. 12. 2014 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, právnická osoba s.r.o.
2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný dne 1. 12. 2014 uzavřel se právnická osoba s.r.o. (dále také jen„ společnost“) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách webová adresa) smlouvu, na základě které uvedená společnost žalovanému poskytla převodem na účet částku 2 500 Kč. Žalovaný na webových stránkách vyplnil krátký dotazník a společnosti zaslal kopii občanského a řidičského průkazu. Žalobou uplatněná pohledávka byla dne 12. 2. 2015 postoupena společnosti právnická osoba, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 13. 2. 2015, přičemž uvedená společnost zanikla dne 1. 12. 2017 fúzí sloučením
se žalobkyní. V rámci insolvenčního řízení žalovaného (insolvenční spisová značka) bylo na tuto pohledávku vyplaceno celkem 3 233,20 Kč.
3. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že byť žalovaný ve vztahu ke společnosti vystupoval jako spotřebitelka, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, nelze na projednávaný případ přímo aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť předmětem zápůjčky měla být částka 2 500 Kč. S ohledem na specifika projednávaného případu, kdy předmětem činnosti společnosti je poskytování spotřebitelských úvěrů, přičemž v posuzovaném vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel,
tedy při sjednávání smlouvy z pozice slabší strany, je nutno při akceptaci obecných principů ochrany spotřebitele ze zákona o spotřebitelském úvěru vycházet alespoň analogicky, a to i s ohledem na skutečnost, že společnost záměrně zapůjčovala částky do 4 999 Kč, aby obešla aplikaci uvedeného zákona. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
4. V projednávaném případě žalobkyně ani netvrdila, že by bonitu žalovaného jakkoliv zkoumala, nicméně žalovaný sám potvrdil, že vyplnil krátký dotazník, nicméně v té době měl i další zápůjčky, ale nic dalšího po něm vyžadováno nebylo (krom kopie občanského a řidičského průkazu). Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o zápůjčce nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 580
odst. 1 o. z.
5. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.). Současně bylo zjištěno, že žalovaný takto již v rámci insolvenčního řízení vydal 3 233,20 Kč, tedy více, než oč se obohatil.
6. Soud z vyložených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.
7. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný se však náhrady nákladů řízení výslovně vzdal, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).