Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
142 C 22/2021-151
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 25 103,26 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 25 103,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 688,33 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 25 103,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 688,33 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 25 103,26 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení z částky 20 688,33 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalovanou částku měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě smlouvy o půjčce, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka) a žalovanou dne 25. 9. 2017. Na základě této smlouvy banka poskytla žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala hradit formou 36-ti měsíčních splátek ve výši 1 442 Kč, sestávajících z části ze splátky jistiny a zčásti z úroku. Spolu s každou splátkou se žalovaná rovněž zavázala hradit pojištění ve výši 45 Kč, celková výše měsíční splátky tedy činila 1 487 Kč. Splátky byly splatné vždy k 25. dni v měsíci, počínaje dnem 25. 10. 2017, úroková sazba byla ve smlouvě sjednána na 39,9 % a RPSN na 48,11 %. Před uzavřením smlouvy posoudila banka úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované při osobním pohovoru s ní, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Banka posoudila především schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění jejich dosavadních dluhů na základě informací, které jí žalovaná poskytla při ústním pohovoru. Žalované obdržela částku 30 000 Kč od banky dne 25. 9. 2017, z její strany však docházelo k opakovanému porušování smluvních ujednání (prodlení s úhradou měsíčních splátek), pročež banka zaslala žalované v souladu s čl. 7 odst. 7.1 písm. b) produktových obchodních podmínek ve spojení s čl. 7 odst. 7.2 písm. b) produktových obchodních podmínek dne Oznámení o prohlášení půjčky za splatnou, kde žalovanou informovala o prohlášení její půjčky za splatnou ke dni 13. 6. 2019 a současně ji vyzvala k úhradě již splatné částky, a to do 10 dnů od data vyhotovení tohoto oznámení. Žalovaná pohledávka přitom sestává z načerpané neuhrazené jistiny úvěru v částce 20 688,33 Kč, ze smluvního úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění úvěru, při ujednané sazbě 29,90 % p.a. ve výši 2 482,79 Kč, ze zákonného úroku kapitalizovaného ke dni zesplatnění úvěru při zákonné sazbě ve výši 47,07 Kč, z částky 1 835,07 Kč označené jako odkoupené dlužné poplatky (poplatky za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 4 x 45 Kč a smluvní pokuta ve výši 1 655,07 Kč dle čl. 6 b) smlouvy za dobu od 13. 6. 2019 do 30. 8. 2019) a konečně z částky 50 Kč představující náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s uplatněním pohledávky (25,90 Kč + 0,37 Kč a 2 x 11,86 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka spolu s veškerým příslušenstvím postoupena z původního věřitele na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usneseními ze dne 23. 9. 2021 vyzval žalobkyni a žalovanou, aby se vyjádřily, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni řádně doručeno dne 30. 9. 2021, žalované pak dne 20. 0. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žádná z procesních stran k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že jak žalobkyně, tak žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů soud z provedených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění: Listinami označenými jako Rámcová smlouva o poskytování bankovních a platebních služeb ze dne 29. 5. 2017, Návrh na uzavření Smlouvy o půjčce číslo ze dne 25. 9. 2017, Akceptace Návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce číslo ze dne 25. 9. 2017, jakož i Výpisem poplatků k běžnému účtu, Všeobecnými obchodními podmínkami banky, Produktovými obchodnímu podmínkami banky, Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, je v řízení prokázáno, že banka nejprve s žalovanou uzavřela tzv. rámcovou smlouvou, na základě které se zavázala pro žalovanou poskytovat bankovní služby, na základě její žádosti ze dne 25. 10. 2017 se pak zavázala poskytnout žalované půjčku ve výši 30 000 Kč, naopak žalovaná se zavázala tuto částku bance vrátit v pravidelných 36-ti měsíčních splátkách po 1 442 Kč a zaplatit jí vedle jistiny i úroky v roční výši 39,9 % a dále poplatek za sjednané pojištění ve výši 45 Kč, takže celková měsíční splátka činila 1 487 Kč a splátky měly být splatné vždy k 25. dni kalendářního měsíce se splatností první splátky ke dni 25. 10. 2017. Celková částka, která měla být splacena tak činila 51 881,88 Kč, RPSN byla stanovena na 48,11 %.
5. Listino u nazvanou jako Identifikace žádosti o úvěr číslo ze dne 25. 9. 2017 a kreditním reportem z téhož dne je pak postaveno na jisto, že banka před uzavřením úvěrové smlouvy vycházela z prohlášení žalované o tom, že tato je vdaná, má 2 nezletilé děti, v domácnosti žije s manželem, je zaměstnána s průměrným příjmem ve výši 14 500 Kč, aniž by bylo uvedeno, zda jde o příjem hrubý nebo čistý, její výdaje na živobytí měly být 5 000 Kč a další výdaje 2000 Kč, žalovaná neměla mít v dané době žádné další, dřívější úvěry byly ukončeny.
6. Výpisem z účtu č. bankovní účet vedeného bankou na jméno žalobkyně za období od 1. 7. 2017 do 31. 7. 2020 je v řízení prokázáno, že na tomto účtu nebyl do 25. 9. 2017 žádný pohyb a byl vykazován nulový zůstatek, dne 25. 9. 2017 na něj byla převedena čerpaná půjčka ve výši 30 000 Kč, za období od 25. 9. 2017 do 31. 7. 2020 na předmětnou půjčku žalovaná uhradila celkem částku 30 795,12 Kč.
7. Výzvou k úhradě dluhu ze dne 4. 2. 2019 a ze dne 11. 5. 2019 včetně vrácené obálky a dopisem označeným jako Výzva k okamžitému jednorázovému splacení dluhu ze dne 13. 6. 2019, včetně kopie podacího archu, má soud v řízení za prokázané, že banka sdělila žalované, že od uzavřené smlouvy odstupuje ke dni 13. 6. 2019 pro porušení smluvních povinností žalované s tím, že žalovanou současně vyzvala k úhradě dluhu ve výši 23 398,19 Kč k tomuto dni.
8. Listino u označenou jako Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2020 uzavřená mezi právnická osoba bank, a žalobkyní, včetně příloh v podobě seznamu postupovaných pohledávek, jakož i dopisem ze dne 31. 3. 2020 označeným jako Oznámení o postoupení pohledávky a kopií vrácené obálky ze dne 21. 4. 2020 je dále prokázáno, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně převedla mimo jiné i pohledávku za žalovanou se všemi právy a příslušenstvím na žalobkyni a dále informovala žalovanou o tom, že předmětnou pohledávku, kterou má vůči její osobě, na žalobkyni postoupila.
9. Listino u označenou jako Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 21. 2. 2020, jakož i kopií podacího archu z téhož dne, bylo konečně v řízení prokázáno, že žalovaný byl znovu upozorněn na postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni a současně byl vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 50 610,40 Kč s příslušenstvím nejpozději do pěti dnů od doručením výzvy s tím, že jinak bude nárok žalobkyně vymáhán soudní cestou.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
11. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu, podle něhož mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 29. 5. 2017 uzavřena smlouva číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně jako banka zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč; žalovaná se naopak zavázala bance splatit takto poskytnuté prostředky pravidelnými 36-ti měsíčními splátkami po 1 442 Kč a zaplatit jí vedle jistiny i úroky v roční výši 39,9 % a dále poplatek za sjednané pojištění ve výši 45 Kč, takže celková měsíční splátka činila 1 487 Kč a splátky měly být splatné vždy k 25. dni kalendářního měsíce se splatností první splátky ke dni 25. 10. 2017. Banka přitom při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela toliko z informací, které jí uvedla žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí úvěru, které nijak blíže neprověřovala, dále provedla lustraci žalované v bankovních a nebankovních registrech s negativními výsledky. Žalovaná však své povinnosti neplnila řádně, když stanovené splátky nehradila řádně a včas, v době od 25. 9. 2017 do 31. 7. 2020 na předmětnou půjčku žalovaná uhradila bance celkem částku 30 795,12 Kč. Banka využila svého práva a úvěr ke dni 13. 6. 2019 zesplatnila, následně pohledávku za žalovanou převedla úplatně na žalobkyni se všemi právy a příslušenstvím.
12. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve formě úvěru ve výši 30 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela z informací, které čerpala od žalované, aniž by tyto jakkoliv prověřovala, pročež soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Banka tedy předmětné údaje nejenže nijak neověřovala, ba dokonce ani nezjistila všechny rozhodné informace ohledně majetkových příjmových a výdajových poměrů žalované. Z údajů v žádosti o poskytnutí úvěru totiž vyplývá, že žalovaná měla být vdaná, banka však vůbec nezjišťovala příjmy manžela žalované, nezabývala se výdaji rodiny na bydlení a energie, skutečnými náklady na vedení domácnosti apod., pokud by tyto údaje byly podrobněji zjišťovány, zcela jistě by se změnila koncová částka, kterou měl mít žalovaná ze svého příjmu k dispozici a ze které by mohla daný úvěr splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18.
18. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalované poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 30 795,12 Kč. Ke dni rozhodování soudu, resp. ani ke dni podání žaloby, tedy žalovaná žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) nedlužila ničeho, když není možno zohlednit jakékoli další tvrzené dlužné nároky v podobě poplatků a úroků, když žalovaná nemohla být předmětnou smlouvou pro její absolutní neplatnost vůbec vázána. Veden těmito závary proto soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla plný úspěch žalovaná, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta, pročež by žalobkyně byla povinna uhradit jí náklady daného řízení. Žalované však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.