Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 317/2021-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 15 328,85 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 541 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 541 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 2 787,85 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 798,16 Kč, úrokem ve výši 23,76 % ročně z částky 13 819,39 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 328,85 Kč od 1. 5. 2021 do 28. 6. 2021 a z částky 2 787,85 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 711,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 541 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 541 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 2 787,85 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 798,16 Kč, úrokem ve výši 23,76 % ročně z částky 13 819,39 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 328,85 Kč od 1. 5. 2021 do 28. 6. 2021 a z částky 2 787,85 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 711,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 328,85 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené dne 21. 6. 2020 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - právnická osoba anonymizována dvě slova, jednající v České republice prostřednictvím právnická osoba, odštěpného závodu, IČO, se sídlem adresa, PSČ obec a číslo, a to pod obchodní značkou označení anonymizováno (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 60 000 Kč. Žalovaný se naopak zavázal splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci, a to společně se sjednanými úroky ve výši 23,76 % ročně, současně se žalovaný zavázal k finančním důsledkům nesplácení úvěru a k poplatkům dle Sazebníku, které si s bankou sjednal. V případě nesplácení úvěru se žalovaný přímo ve smlouvě zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradě nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč, k poplatku za odeslání upomínky k úhradě ve výši 100 Kč a k placení úroku z prodlení. Žalovaný přitom z úvěrového rámce vyčerpal celkem částku 14 311 Kč. Své smluvní závazky však nehradil řádně a včas, pročež banka využila svého práva daného smlouvou a od úvěrové smlouvy ke dni 30. 4. 2021 odstoupila, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na úhradu celého dluhu sestávajícího z jistiny ve výši 13 819,39 Kč, z pojistného ve výši 319,60 Kč, z poplatků ve výši 700 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 489,86 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 5. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 5. 2021 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 15 328,85 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a přímo ve smlouvě prohlásil, že informace poskytnuté jím jako údaje k posouzení úvěruschopnosti jsou úplné, přesné, pravdivé a nezamlčel žádné relevantní informace. Následně, po pozitivním vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovaným uzavřena úvěrová smlouva. Žalovaný přitom uvedl, že je svobodný a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, že žije od roku 2019 v nájemním bytě a celkové náklady domácnosti včetně finančních závazků byly oceněny na částku 8 000 Kč měsíčně; v poměru na výši jeho čistého příjmu 30 000 Kč doloženého i sdělením údajů o původu příjmu, pak v porovnání s výší požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Banka pro posouzení disponibilního příjmu vždy ověřuje na straně výdajů náklady na bydlení, které čerpá z reálného sdělení ze strany klienta, vždy je však kontroluje s tabulkou pro minimálními náklady na bydlení zohledňující deklarovaný typ bydlení a region místa bydliště. Podhodnocené náklady na bydlení jsou obezřetně navýšené. Dalším institutem pro posouzení úvěruschopnosti je právním předchůdcem vedený ukazatel Minimálního disponibilního příjmu (dále jen MDI), který je hodnotou, jež musí domácnosti žadatele zbýt po zaplacení všech výdajů, zohledňuje počet členů domácnosti a kalkuluje s výdaji za jídlo, ošacení, dopravu, vzdělání, kulturu apod. U žádostí provádí banka automaticky komplexní posouzení žadatele dotazem do interního expertního systému Expert Systém (ES). ES je komplexní soubor pravidel pro podporu rozhodování. Obsahuje souhrn všech, pro dané rozhodnutí relevantních parametrů, jako skóre, rozpočet, kvalita prodejce, upozornění s ním související a další poznámky nebo dotazy. ES je navržen tak, aby co nejúčinněji simuloval lidský rozhodovací proces založený na zkušenostech. V neposlední řadě banka učinila dotaz do registru SOLUS, kde žalovaný nebyl veden jako osoba se závazky po splatnosti, v opačném případě by žalovanému úvěr neposkytla, docházelo i k dotazům do NRKI/BRKI. Žalovaný byl dále lustrován v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, katastru nemovitostí a registru ARES. Příjem deklarovaný klientem je vždy ověřen bankou, liší se pouze technika ověření, a to v závislosti na druhu produktu, resp. účel použití úvěru (nákup zboží), typu zprostředkovatele a podle výše úvěru a/nebo profilu klienta. Ověření žadatelem sděleného příjmu v prvé fázi probíhá oproti tabulce předpokládaných příjmů (sektor profese a typ vzdělání vs. příjem), která je vytvořena na základě statistiky MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky). Dále byl vyžadován a ověřen doklad o příjmu, v tomto případě se jednalo o Výpis z běžného účtu. S ohledem na shora uvedené posouzení a zjištěné informace přiměřeně k výší úvěru, kdy posouzení a jeho podrobnost jsou vždy v závislosti na výši úvěru, dospěla banka k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020 pod č.j. 5 Co 231/2020 - 97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“, jakož i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020 -170, kdy se odvolací soud vyjádřil, že ačkoliv„ žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti…nelze to klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb. “ Městský soud v citovaném rozhodnutí rovněž potvrdil, že údaje z prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru jsou povinností žádajícího – a to uvést je pravdivě.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 10. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 28. 10. 2021 náhradním způsobem - uplynutím 10 dnů od dodání do jeho datové schránky, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Listino u označenou jako Rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb číslo ze dne 21. 6. 2020 je v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se nejprve měla zavázat nabízet a poskytovat žalovanému bankovní produkty a služby v rozsahu dle její aktuální nabídky s tím, že daná smlouva stejně jako samostatné produktové smlouvy měla být uzavřena v listinné nebo elektronické formě a k uzavření, změně či ukončení smluv, pokud zákon vyžaduje písemnou formu, může dojít buď v sídle banky nebo na jejich obchodních místech (listinný dokument nebo elektronický dokument a podpis) nebo v zabezpečené internetové aplikaci zřízené pro klienta ze strany banky s funkcí trvalého nosiče – internetového bankovnictví (elektronický dokument a podpis), nebo zprostředkovatele či kurýra (listinný dokument nebo elektronický dokument a podpis), nebo poštou (listinný dokument a podpis); v případě, že zákon písemnou formu smlouvy nevyžaduje, za podpis bude uznán buď vlastnoruční podpis klienta zástupce banky, nebo podpis zástupce banky nahrazený mechanickými prostředky, nebo elektronický podpis (podpis učiněný prostřednictvím Sign Padu, resp. jiného obdobného zařízení pro snímání vlastnoručního podpisu; podpis zadáním a odesláním identifikačního a/nebo autorizačního údaje nebo jejich kombinací v zabezpečené internetové aplikaci zřízené na žádost klienta, kdy údaje budou bankou zaslány prostřednictvím SMS na číslo mobilního telefonu pro komunikaci s bankou, určené klientem; jiný typ elektronického podpisu podle právních předpisů); tato listin listina však neobsahuje žádný podpis žalovaného ani jiný jeho projev vůle ve smyslu shora uvedených pravidel. Žádostí o poskytnutí úvěru číslo bez uvedení data, Všeobecnými obchodními podmínkami banky, Produktovými podmínkami banky a Sazebníkem je dále prokázáno, že banka se měla zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 60 000 Kč a žalovaný se měl zavázat splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky společně s pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně pak vždy 500 Kč, a to aktuálně vždy k 17. kalendářnímu dni v měsíci, a to společně se sjednanými úroky ve výši 23,76 % ročně, tato listin listina však opět neobsahuje žádný podpis žalovaného ani jiný jeho projev vůle ve smyslu shora uvedených pravidel dle rámcové smlouvy. Výpisem z úvěrového účtu na jméno žalovaného pak bylo v řízení prokázáno, že banka poukázala žalovanému za dobu od 29. 6. 2020 do 16. 3. 2021 celkem částku 14 079 Kč dne 29. 6. 2020, žalovaný poukázal bance na vrácení této částky celkem toliko 1 538 Kč (z toho dne 12. 8. 2020 částku 1 338 Kč a dne 9. 12. 2020 částku 200 Kč. Výpisem z bankovního účtu žalovaného za období 5/2020 vedeného u právnická osoba pod číslo je pak dále prokázáno, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil – 2 776,75 Kč, konečný zůstatek – 3 103,76 Kč, z pohybu na tomto účtu pak vyplývá, že žalovaný opakovaně čerpal sjednaný kontokorent a jediným příchozím příjmem mimo prostředky z kontokorentu, byla částka 925 Kč z výkupny kovů; na účtu nejsou patrné ani platby za bydlení a energie.
5. Listino u označenou jako Odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 26. 3. 2021 je pak prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného se splácením úvěru měla ke dni 30. 4. 2021 odstoupit od výše uvedené úvěrové smlouvy a zároveň měla vyzvat žalovaného k úhradě částky 17 128 Kč, složené z částky 6 529 Kč jako dlužných měsíčních splátek úvěru, z částky 9 409 Kč jako úvěrové jistiny splatné ke dni účinnosti odstoupení od smlouvy, z částky 490 Kč jako smluvní pokuty za prodlení, z částky 700 Kč jako náhrady nákladů spojených s vymáháním splatného závazku.
6. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 5. 2021, včetně seznamu postupovaných pohledávek, potvrzením o úplatě za postoupení ze dne 21. 5. 2021, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 5. 2021 a podacím lístkem z téhož dne, je v řízení prokázáno, že banka postoupila s účinky ke dni 20. 5. 2021 předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou, přitom toto oznámení neobsahuje výzvu k úhradě dluhu.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 6. 2021 a podacím lístkem z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 17 695,53 Kč, a to nejpozději ve lhůtě do 29. 6. 2021, s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy 21. 6. 2020 uzavřené mezi žalovaným a společností právnická osoba, podle které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec, naposledy ve výši 14 311 Kč. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
9. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 6. 2020 částku 14 079 Kč, ze které žalovaný doposud právní předchůdkyni žalobkyně vrátil toliko částku 1 538 Kč, byť byl o vrácení zbývající dlužné částky upomínán. Ke dni 20. 5. 2021 došlo k postoupení této pohledávky na žalobkyni, přičemž změna osoby věřitele byla žalovanému oznámena.
10. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný jen částečně. Předně má soud za to, že po provedeném řízení nelze v žádném případě dovodit, že mezi stranami došlo k uzavření jakékoliv smlouvy, ze které by pro jednotlivé strany smlouvy vyplývaly konkrétní práva a konkrétní povinnosti. Žalobkyně sice předložila v listinné podobě tzv. Rámcovou smlouvu a Žádost/ Smlouvu o revolvingovém úvěru, které podle jejich tvrzení měly být mezi stranami uzavřeny. Tyto listin y předložené žalobkyní však neobsahovaly ani žádný podpis žalovaného a ani jinak nelze z předložených listin dovodit, že smlouvy tvrzeného obsahu skutečně mezi stranami uzavřeny byly, byť třeba v jiné, než právě písemné podobě. Z tohoto pohledu nemohla být na základě takto neexistujících smluv uzavřena dohoda o poskytnutí finančních prostředků žalovanému s právy a povinnostmi tvrzenými v žalobě, tj. dohodnutou lhůtou k vrácení finančních prostředků, dohodnutými úroky, poplatky, pojistným a smluvní pokutou. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 6. 2020 celkem částku 14 079 Kč, aniž by mezi stranami existoval prokazatelně tvrzený platný právní důvod takovéhoto jednání, nelze než dospět k závěru, že se v tomto okamžiku žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil a byl povinen tento majetkový prospěch právní předchůdkyni žalobkyně vydat ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku . K vydání tohoto obohacení přitom byl žalovaný vyzván prokazatelně předžalobní výzvou, která byla odeslána dne 14. 6. 2021. Je nutno podotknout, že i v případě, že by žalobkyně prokázala uzavření předmětných smluv, bylo by nutno dovit absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy ve smyslu § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , když z tvrzení žalobkyně a předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy ani dostatečně nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měla mít k dispozici pouze jeho výpis z bankovního účtu za jediný měsíc, z něhož ani nevyplývalo, že žalovaný měl jakékoliv pravidelné měsíční příjmy a rovněž ani nevyplývala výše pravidelných základních výdajů žalovaného na bydlení a živobytí. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též oznámeno žalovanému.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný v souladu s výsledky provedeného dokazování převzal od právní předchůdkyně žalobkyně celkem částku 14 079 Kč řádně a doposud jí vrátil toliko 1 538 Kč, dosud žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu částku 12 541 Kč (14 079 Kč – 1 538 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení celkem částky 12 541 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro neexistenci smlouvy nebyl žalovaný žádnými závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným dne 14. 6. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 17. 6. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že žalobkyní uvedená lhůta 10 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 28. 6. 2021 (při zohlednění toliko pracovních dnů). Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 29. 6. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
14. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 12 541 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 416,69 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 12 957,69 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 65,8 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 19 693,90 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 34,2 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 31,6 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 31,6 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 1. 7. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
16. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 252 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 31,6 % těchto nákladů, tedy částku 711,60 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.