Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
15 C 140/2021-65
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 61 373,53 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 000 Kč za dobu od 16. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 35 373,53 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 369,61 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 500,56 Kč za dobu od 10. 6. 2020
do 15. 11. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 500,56 Kč za dobu od 16. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem 15 % ročně z částky 28 017,82 Kč
za dobu od 10. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 000 Kč za dobu od 16. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 35 373,53 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 369,61 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 500,56 Kč za dobu od 10. 6. 2020 do 15. 11. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 500,56 Kč za dobu od 16. 11. 2020 do zaplacení a s úrokem 15 % ročně z částky 28 017,82 Kč za dobu od 10. 6. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení částky 61373,53 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba
a žalovanou došlo dne 9. 4. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalované byly
na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala dle předpisu splátek platit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 2 888 Kč. Žalovaná se dále zavázala k zaplacení úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost
a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 5 400 Kč. Žalovaná do dnešního dne
na předmětný úvěr uhradila částku 4 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 na žalobkyni.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
Mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 9. 4. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v celkové výši 2 888 Kč, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 788 Kč a inkasní poplatek ve výši 5 400 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 55 776 Kč se žalovaná zavázala splatit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 984 Kč (zjištěno ‚ze smlouvy o úvěru, předpisu splátek a ze smluvních podmínek).
Žalovaná na předmětný úvěr uhradila částku 4 000 Kč (zjištěno z výpisu z účtu).
Žalovaná v žádosti o úvěr ke svým poměrům uvedla, že je vdaná a nemá žádnou vyživovací povinnost. Uvedla, že žije v pronajatém bydlení. Uvedla, že je zaměstnaná s příjmy 19 841 Kč měsíčně, což bylo ověřeno z výplatních pásek a z pracovní smlouvy. Své výdaje na bydlení žalovaná vymezila částkou 3 000 Kč a další výdaje na domácnost, jídlo a osobní náklady označila částkou 3 410 Kč. Podle názoru soudu jsou tyto výdaje naprosto nereálně nízké, věřitel se však jimi žádným způsobem nezabýval a žalovaná k těmto skutečnostem nepředložila žádné doklady. Navíc z žádosti vyplývá, že je žalovaná vdaná, ale součástí zjištění není zjištění příjmů manžela žadatelky. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z žádosti o úvěr).
Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020, který byl žalované odeslán dne 11. 11. 2020 (zjištěno ze smlouvy
o postoupení pohledávek, jejího dodatku a její přílohy, z potvrzení o zaplacení kupní ceny,
z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku).
Dne 11. 11. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne
11. 11. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího lístku).
4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,
že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
6. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu
na své příjmy.
7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
12. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když
na ni předmětná pohledávka za žalovaou byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč.
13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést
k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda
je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit
jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení
§ 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy
o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,
o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření
k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad
(viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C číslo, příjmení, nebo C číslo, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020
ve věci C číslo, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu,
že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat dle ustanovení
§ 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá
na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč, žalovaná však již původnímu věřiteli uhradila celkovou částku 4 000 Kč, kterou je podle názoru soudu na místě v celém rozsahu započíst na poskytnutou jistinu. Aktuální dlužná jistina tak činí 26 000 Kč. K zaplacení této částky byl žalovaný vyzván dopisem odeslaným dne 11. 11. 2020. V souladu s ust. § 573 občanského zákoníku má soud za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 14. 11. 2020. Dne 15. 11. 2020 tak nastala splatnost částky 26 000 Kč a od následujícího dne 16. 11. 2020 věřiteli vzniklo právo na úhradu zákonný úroků z prodlení. Soud tedy zavázal žalovaného k úhradě dlužné jistiny úvěru, tj. částky 26 000 Kč
se zákonným úrokem z prodlení od 16. 11. 2020. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 257/05 ). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí a následně dospěl k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byla v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.