Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 284/2021-34
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 14 600 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 027,37 Kč, úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 449,17 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 027,37 Kč, úrokem ve výši 18,87 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 449,17 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 14 600 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 10. 5. 2019 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 18 000 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 7. 2020. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze částku 3 400 Kč, z níž bylo 2 000 Kč započteno na úrok za sjednanou dobu trvání smlouvy, 559,96 Kč na poplatek za administrativní činnost a 800,04 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Poslední splátku pak žalovaná uhradila dne 16. 7. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dnem 4. 7. 2020 právo na úhradu celého dluhu výši 14 600 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 10 000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 4 600 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 15. 1. 2021 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni právě částku 14 600 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované tak, že vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované ze dne 10. 5. 2019 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet Spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem Karty zákazníka – Žádosti o zápůjčku a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 smlouvy žalovaná dále prohlásila, že věřiteli před uzavřením smlouvy poskytla úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávná pro uzavření smlouvy a je schopna splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaná stvrdila svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 8. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 13. 9. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako úvěru číslo ze dne 10. 5. 2019, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 10. 5. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 10 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázala vrátit bance celkem částku 18 000 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 7. 2020. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 206,15 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 10. 5. 2019, z níž vyplynulo, že žalovaná je svobodná, má vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti, bydlí u svých rodičů, pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 933 Kč, žádné další příjmy nemá, její celkové měsíční výdaje měly činit 6 000 Kč, z toho 500 Kč jako příspěvek rodičům za bydlení a 5 000 Kč na další výdaje (strava, telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.); s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil rozhodnutí o dávkách státní sociální podpory a doklady o výši plateb za bydlení, přičemž všechny tyto doklady byly v řízení žalobkyní předloženy k důkazu a vyplývají z nich skutečnosti uvedené v kartě zákazníka.
5. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021 a podacím lístkem ze dne 22. 2. 2021, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 a podacím lístkem ze dne 14. 5. 2021 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky z výše uvedené smlouvy s tím, že žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 10. 5. 2019 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 10. 5. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 18 000 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 8 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 7. 2020, RPSN je sjednána na 206,15 %, přičemž strany si sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž byla žalovaná svobodná, měla vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti, se kterým bydlela u rodičů, pobírala dávky státní sociální podpory ve výši 7 933 Kč, žádné další příjmy nemá, její celkové měsíční výdaje měly činit 6 000 Kč, z toho 500 Kč jako příspěvek rodičům za bydlení a 5 000 Kč na další výdaje (strava, telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.); s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil rozhodnutí o dávkách státní sociální podpory a doklady o výši plateb za bydlení, přičemž všechny tyto doklady byly v řízení žalobkyní předloženy k důkazu a vyplývají z nich skutečnosti uvedené v kartě zákazníka. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když poslední splátku uhradila dne 12. 10. 2017 a celkem zaplatila 6 400 Kč.
9. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je plně důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně vycházela z podložených informací od žalované, kdy při uzavírání smlouvy měla k dispozici doklady jak o jejich skutečných příjmech, tak o jejích výdajích za bydlení, a tedy že v daném případě bylo posouzení úvěruschopnosti žalované splácet daný úvěr dostatečné a vyhovující shora uvedené právní úpravě. Vzhledem pak dále k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí této finanční služby vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1 810 až 1 867 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalované poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaná již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděla, jaké jsou ceny za poskytnutí úvěru v určité výši, když toto jednoznačně vyplývalo z návrhu smlouvy o úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou okolnostem daného případu. S ohledem na uvedené proto byla žalobě žalobkyně v celém rozsahu vyhověno, tj. včetně požadovaného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, když přiznaná výše úroků z prodlení plně odpovídá ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.
13. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
14. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, proto je žalovaná povinna uhradit jí plné náhrady řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 28. 6. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné bankovní činnost, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
16. Tyto celkové náklady řízení tak činí 2 252 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a částku 1 452 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu v advokátním tarifu (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tři tyto žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.