Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 304/2021-25
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 20 598 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 750 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni
jednak částku 10 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 300,16 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 6 548,07 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 840,34 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 548,07 Kč od 19. 12. 2020 do 12. 7. 2021 a z částky 5 798,07 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, a ve výši 1,5 % ročně z částky 750 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení,
jednak částku 6384 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 617,02 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 041,41 Kč od 19. 12. 2020, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 518,65 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 041,41 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení,
jednak částku 2864 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 010,72 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 1 979,30 Kč od 19. 12. 2020, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 241,91 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 979,3 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení,
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 750 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni jednak částku 10 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 300,16 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 6 548,07 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 840,34 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 548,07 Kč od 19. 12. 2020 do 12. 7. 2021 a z částky 5 798,07 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, a ve výši 1,5 % ročně z částky 750 Kč od 13. 7. 2021 do zaplacení, jednak částku 6384 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 617,02 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 4 041,41 Kč od 19. 12. 2020, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 518,65 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 041,41 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, jednak částku 2864 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 010,72 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 1 979,30 Kč od 19. 12. 2020, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 241,91 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 979,3 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, <b>se zamítá.</b> III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném jednak zaplacení částky 11 350 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce č. 541893358, uzavřené dne 16. 2. 2018 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 22 600 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 10 600 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 146 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 916 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 538 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 377 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 4. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 11 250 Kč a poslední splátku uhradil dne 6. 9. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 11 350 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 6 548,07 Kč a souhrnného poplatku ve výši 4 801,93 Kč.
2. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení další částky ve výši 6 384 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce č. 541348904, uzavřené dne 18. 1. 2018 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 17 399 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 7 399 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 331 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 920 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 148 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 387 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 11. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 11 015 Kč a poslední splátku uhradil dne 6. 9. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 6 384 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 4 041,41 Kč a souhrnného poplatku ve výši 2 342,59 Kč.
3. Konečně se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 2 864 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce č. 652468773, uzavřené dne 16. 10. 2017 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 14 804 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 6 804 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 961 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 436 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 407 Kč, a to formou 18-ti měsíčních splátek po 823 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 4. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 11 940 Kč a poslední splátku uhradil dne 6. 9. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 2 864 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 1 979,30 Kč a souhrnného poplatku ve výši 884,70 Kč.
4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 5. 1. 2021 k převedení všech pohledávek na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částky 11 350 Kč, 6 384 Kč a 2 864 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrových smluv úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smluv, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že Provident před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Ze smluv pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením smluv poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
6. Soud ve věci usnesením ze dne 9. 9. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 4. 10. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
7. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o zápůjčce č. 541893358 ze dne 16. 2. 2018 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 16. 2. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 12 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 22 600 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 10 600 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 146 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 916 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 538 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 377 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 4. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 238,10 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 16. 2. 2018, z níž vyplynulo, že žalovaný je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je nezaměstnaný, jeho průměrný čistý příjmem měl být ve výši 6 687 Kč, vedle toho měl mít další blíže neurčené příjmy ve výši 3 000 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 8 000 Kč, z toho u právní předchůdkyně žalobkyně měl mít další závazky v měsíční výši 1 800 Kč, jeho externí splátky dalších zápůjček měly měsíčně činit 2 000 Kč a jeho ostatní měsíční náklady pak 4 200 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalovaného za měsíce 11, 12/2017 a 1/2018.
8. Z listin y označené jako Smlouva o zápůjčce č. 541348904 ze dne 18. 1. 2018 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 16. 2. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 17 399 Kč, z toho 10 000 Kč jako samotnou půjčku a 7 399 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 331 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 920 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 3 148 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 387 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 11. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 11 015 Kč a poslední splátku uhradil dne 6. 9. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 6 384 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 4 041,41 Kč a souhrnného poplatku ve výši 2 342,59 Kč. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 300,37 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 18. 1. 2018, z níž vyplynulo, že žalovaný je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je nezaměstnaný, jeho průměrný čistý příjmem měl být ve výši 6 687 Kč, vedle toho měl mít další blíže neurčené příjmy ve výši 2 700 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 8 000 Kč, z toho u právní předchůdkyně žalobkyně měl mít další závazky v měsíční výši 1 800 Kč, jeho externí splátky dalších zápůjček měly měsíčně činit 2 000 Kč a jeho ostatní měsíční náklady pak 4 200 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalovaného za měsíce 11, 12/2017 a 1/2018.
9. Z listin y označené jako Smlouva o zápůjčce č. 652468773 ze dne 16. 10. 2017 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 16. 2. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 14 804 Kč, z toho 8 000 Kč jako samotnou půjčku a 6 804 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 961 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 436 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 2 407 Kč, a to formou 18-ti měsíčních splátek po 823 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 4. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 137,49 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 18. 1. 2018, z níž vyplynulo, že žalovaný je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je nezaměstnaný, jeho průměrný čistý příjmem měl být ve výši 6 687 Kč, vedle toho měl mít další blíže neurčené příjmy ve výši 2 400 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 7 400 Kč, z toho u právní předchůdkyně žalobkyně měl mít další závazky v měsíční výši 1 200 Kč, jeho externí splátky dalších zápůjček měly měsíčně činit 2 000 Kč a jeho ostatní měsíční náklady pak 4 200 Kč; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalovaného za měsíce 8, 9, 10/2017.
10. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila obě předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
11. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021 a podacím lístkem z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 31 741,09 Kč nejpozději do 13. 7. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávek vzniklých na základě smluv č. 541893358, č. 541348904 a č. 652468773, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
12. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
13. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnými dohodami označenými jako Smlouva o půjčce č. 541893358, č. 541348904 a č. 652468773 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také ve dnech dne 16. 2. 2018, 18. 1. 2018 a 16. 10. 2017 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky – půjčky, v prvním případě ve výši 12 000 Kč, v druhém případě ve výši 10 000 Kč a v posledním případě ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal vždy hotově v den uzavření té které smlouvy a zavázal se vrátit bance ve smlouvách sjednané částky za podmínek sjednaných v těchto smlouvách; v rámci všech smluv si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala ve všech případech schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být rozvedený, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl bydlet v nájmu a ve všech případech měl být nezaměstnaný, veden v evidenci úřadu práce s příjmem ve výši 6 687 Kč, vedle toho měl mít další blíže neurčené příjmy ve výši 3 000 Kč až 2 400 Kč měsíčně, a jeho celkové měsíční výdaje měly činit vždy 4 200 Kč za ostatní měsíční náklady, 2 000 Kč měsíčně za externí splátky dalších zápůjček a 1 800 Kč, resp. u poslední půjčky 1 200 Kč za další závazky u právní předchůdkyně žalobkyně; s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání všech tří smluv v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil toliko„ výplatní pásky“ žalovaného. Žalovaný však u smlouvy č. 541893358 uhradil toliko částku 11 250 Kč, u smlouvy č. 541348904 částku 11 015 Kč a u smlouvy č. 652468773 částku 11 940 Kč.
14. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je u všech smluv nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty v prvním případě peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, v druhém případě ve výši 10 000 Kč a ve třetím ve výši 8 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Ve všech daných konkrétních případech pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětných smluv s žalovaným měla mít k dispozici pouze jeho„ výplatní pásky“, resp. vzhledem k tomu, že žalovaný byl ve všech případech nezaměstnaným, zřejmě se jednalo o doklady o výši podpory a dalších sociálních dávek, přičemž tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy s tvrzením, že je ani ona ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí, navíc z údajů uvedených žalovaným v jeho žádostech o poskytnutí úvěrů vyplývá, že žalovaný měl žít sám v nájemním bytě, přitom z postupu banky při poskytování úvěru vůbec nevyplývá, jak tato zohledňovala jeho skutečné náklady na bydlení v předmětném bytě, když částka 4 200 Kč na jeho náklady je na první pohled nepřiměřeně nízká tak, aby zahrnovala jak náklady na nájem a energie, tak náklady na oblečení, stravu, hygienu. Navíc podpora v nezaměstnanosti je vyplácená jen po omezenou dobu, i přesto právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v relativně krátké době žalovanému celkem tři úvěry, aniž by měla na jisto postaveno, z čeho tyto bude splácet, jakmile vyprší podprůčí doba výplaty podpory. Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětné úvěry vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo v žádném z uvedených případů dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými dalšími doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
20. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému u smlouvy č. 541893358 poskytla částku 12 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 11 250 Kč a ke dni rozhodování soudu dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 750 Kč, u smlouvy č. 541348904 pak poskytla částku 10 000 Kč, žalovaný jí vrátil částku 11 015 Kč a u smlouvy č. 652468773 poskytla částku 8 000 Kč a žalovaný jí vrátil částku 11 940 Kč, pročež ke dni rozhodování soudu žalovaný u těchto dvou smluv nedluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) ničeho. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl pouze v části týkající se zaplacení částky 750 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smluv, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 28. 6. 2021, tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 1. 7. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 12. 7. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 13. 7. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
21. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení všech shora specifikovaných pohledávek za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
22. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 750 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 20 598 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu, s ohledem na výši požadovaného jen kapitalizovaného příslušenství, je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.