Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 302/2021-19
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 5 200,62 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení ohledně zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 622,02 Kč a smluvní pokuty ve výši 249,52 Kč se zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4951,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4951,10 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 630,76 Kč a ve výši 173,63 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 951,10 Kč od 20. 8. 2021 do 26. 8. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 4 951,10 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, a částku ve výši 690 Kč, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení ohledně zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 622,02 Kč a smluvní pokuty ve výši 249,52 Kč se zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4951,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4951,10 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 630,76 Kč a ve výši 173,63 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 951,10 Kč od 20. 8. 2021 do 26. 8. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 4 951,10 Kč od 27. 8. 2021 do zaplacení, a částku ve výši 690 Kč, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 5 20,62 Kč (jako součtu dlužné jistiny ve výši 4 951,10 Kč a smluvní pokuty ve výši 249,52 Kč), spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 372,50 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 630,76 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 173,63 Kč za dobu od 12. 4. 2021 do 19. 8. 2021, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 951,10 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, jakož i nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč Tyto částky měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 29. 8. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – právnická osoba anonymizována dvě slova (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet. Žalovaný se měl zavázat vrátit bance tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí úvěru, který představoval kapitalizovanou úplatu za poskytnutí úvěru složenou z poplatku za sjednání úvěru a kapitalizovaného smluvního úroku, a to za období od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti. Proces uzavření smlouvy byl koncipován tak, že banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěr do 3 dnů od uzavření úvěrové smlouvy, která byla považována za uzavřenou v okamžiku, kdy žalovaný připojil na tuto smlouvu o úvěru, kterou banka zaslala žalovanému na jím verifikovaný e-mail, jedinečný autorizační kód, který mu banka přidělila na základě jeho žádosti o úvěr a zaslala SMS zprávou na mobilní telefon, který uvedl žalovaný. Smluvní dokumentace byla následně vložena do klientské zóny na webové stránky původního věřitele s tím, že dokumentace byla k dispozici po celou dobu trvání smluvního vztahu z této úvěrové smlouvy. Na základě dodatku úvěrové smlouvy byla splatnost úvěru nově ujednána na den 22. 12. 2019, uzavřením dodatku došlo rovněž k rekapitulaci dlužné částky s ohledem na dosavadní úhrady žalovaného, kdy jistina byla ponížena na částku 4 951,10 Kč a poplatky za úvěr byly poníženy na částku 2 178 Kč. Protože se však žalovaný dostal do prodlení a úvěr řádně nesplatil ani v dodatkem prodloužené době splatnosti, banka v souladu se smlouvou požádala o plnění sjednané v pátém odstavci dodatku smlouvy. Celkem se tak žalovaný zavázal bance vrátit částku ve výši 7 129,10 Kč, která se skládala z jistiny ve výši 4 951,10 Kč a poplatku ve výši 2 178 Kč. Celá částka byla splatná najednou v jediné splátce. Žalovaný však svůj závazek ze smlouvy o úvěru nesplatil řádně a včas ve sjednaném termínu splatnosti, přitom na svůj závazek bance neuhradil ničeho. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo bance právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu s čl. VIII. odst. 1. písm. a), c), a d) smlouvy i právo na úhradu smluvního úroku z úvěru, účelně vynaložených nákladů na vymáhání pohledávky a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky ohledně níž je žalovaný v prodlení. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 4. 2021 s účinností ke dni 12. 4. 2021 převedena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 3. 5. 2021.
2. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila, jak její právní předchůdkyně prověřovala při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného žalobkyně v podání ze dne 13. 9. 2021 uvedla, že žádnými důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje a současně vzala žalobu částečně zpět co do částky ve výši 3 622,02 Kč představující požadované příslušenství, v podobě kapitalizovaného úroku ve výši 3 372,5 Kč a smluvní pokuty ve výši 249,52 Kč, a nadále požadovala pouze dlužnou jistinu ve výši 4 951,10 Kč, zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky a náklady řízení. Ve výroku I. rozsudku v souladu s tímto částečným zpětvzetím soud řízení zastavil ve smyslu § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím ve smyslu § 96 odst. 3 o.s.ř. nebylo zapotřebí, neboť ke zpětvzetí došlo ještě před zahájením jednání. Předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 4 951,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. 8. 2021 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrok z prodlení ve výši 173,63 Kč od 12. 4. 2021 do 19. 8. 2021, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 630,76 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 16. 9. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 30. 9. 2021 osobním převzetím, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
5. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou označenou jako Smlouva o úvěru číslo ze dne 29. 8. 2019, ve znění dodatku ze dne 17. 12. 2019, uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaný projevil svoji vůli uzavřít předmětnou smlouvu jedinečným SMS kódem, se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 29. 8. 2019 skutečně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet č. bankovní účet peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, žalovaný se naopak zavázal vrátit bance celkem částku 7129,10 Kč (z toho na jistině přepočítané ke dni uzavření dodatku částku 4951,10 Kč, poplatek ve výši 2 030,05 Kč, neuhrazenou částku úroku vyčíslenou k původnímu datu splatnosti ve výši 147,95 Kč) a to nejpozději do 22. 12. 2019, výše RPSN byla určena na 2243,45% a výpůjční úroková sazba na 36% denně. Žalovaný však na uvedenou smlouvu nezaplatil ničeho, přičemž následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla se žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětnou pohledávku za žalovaným, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalovanému oznámeno bankou.
6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba, po jejím částečném omezení, je důvodná jen zčásti. Daný právní vztah je přitom nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částka ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. V daném případě však žalobkyně vůbec netvrdila, jak posuzovala její právní předchůdkyně schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr a pokud k doplnění tvrzení byla vyzvána ze strany soudu, reagovala částečným zpětvzetím žaloby tak, že předmětem řízení zůstalo pouze zaplacení jistiny ve výši 4951,10 Kč, která vyplývala z uzavřeného dodatku ze dne 17. 12. 2019. Vzhledem k tomuto procesnímu úkonu žalobkyně, jakož i k jejím jednoznačným tvrzením se dál soud bližším zkoumáním posuzování úvěruschopnosti žalovaného nezabýval, pro absenci žalobních tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto neposuzovala v souladu s platnou právní úpravou dostatečně a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
12. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též oznámeno žalovanému.
13. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla původně částku 5 000 Kč, která byla z části uhrazena a podle dodatku smlouvy ze dne 17. 12. 2019 zůstala takto poskytnutá částka ve výši 4951,10 Kč, která ostatně zůstala předmětem žaloby, žalovaný jí z této částky nevrátil doposud ničeho. S ohledem na tuto skutečnost tak má soud za to, že žalovaný se pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen tento majetkový prospěch ve výši právě 4951,10 Kč žalobkyni vydat. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Veden těmito důvody proto soud žalobě, po zohlednění částečného zastavení řízení, vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni právě částku 4951,10 Kč, a to společně s úrokem z prodlení. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze dne 10. 8. 2021, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 18. 8. 2021. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 12. 8. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 17. 8. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 26. 8. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 27. 8. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. byla k danému okamžiku právě v této výši. Ve zbývající části úroku z prodlení pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
14. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci to byla právě žalobkyně, která svým částečným zpětvzetím žaloby, neodůvodněným chováním žalovaného, zavinila částečné zastavení řízení, pročež je nutno ve vztahu k nákladům řízení k této části žaloby pohlížet jako na procesní neúspěch žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i částečně zamítavému výroku, pak žalobkyně byla úspěšná v řízení jen částečně, když její žalobě bylo vyhověno jen v části týkající se zaplacení částky 4 951,10 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, které soud v souladu s názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval na 65,72 Kč ke dni rozhodnutí soudu, takže celková přiznaná částka k tomu dni činila 5 016,85 Kč z celkového původně požadovaného předmětu řízení po kapitalizaci ke dni rozhodování soudu ve výši 10 154,32 Kč. Úspěch žalobkyně pak představuje jen 49,4 % z celkového předmětu řízení a je tedy zřejmé, že procesně úspěšnějším byl nepatrně v daném řízení žalovaný, kterému však dle obsahu spisu ani žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.