Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 296/2021-24

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 28 291,09 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 643,34 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 643,34 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit 647,75 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 603,88 Kč, s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1 162 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 449,97 Kč od 27. 5. 2021 do 14. 6.2021 a z částky 647,75 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 994,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 643,34 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 27 643,34 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit 647,75 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 603,88 Kč, s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1 162 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 449,97 Kč od 27. 5. 2021 do 14. 6.2021 a z částky 647,75 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 994,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 291,09 Kč společně s kapitalizovanými úroky ve výši 2 603,88 Kč, s kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 1 162 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 449,97 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání a užívání kreditní karty, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 4. 7. 2016. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 35 000 Kč, později sníženého na 32 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet společně se sjednanými úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 2 % z výše čerpaného úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly i produktové podmínky úvěru. Žalobkyně svůj závazek splnila a otevřela žalovanému úvěrový účet č. bankovní účet, současně mu vydala kreditní kartu. Žalovaný však svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu žalobkyně využila svého práva a v souladu se smlouvou a produktovými podmínkami žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 18. 11. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 26 846,09 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši na jistině částku 2 603,88 Kč, smluvní poplatky ve výši 1 445 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 26. 5. 2021 ve výši 1 162 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 449,97 Kč od 27. 5.2021 do zaplacení. Na vývu soudu dále žalobkyně doplnila, že při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v Žádosti klienta o vydání Kreditní karty ze dne 29. 6. 2016, jeho žádost žalobkyně hodnotila individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra České republiky atd., dále vycházela z příjmu žadatele, který byl stanoven Income modelem, vyvinutým na datech/příjmech fyzických osob nepodnikatelů. Vhodnost tohoto přístupu žalobkyně pravidelně monitoruje a vyhodnocuje, přičemž z monitoringu vyplývá, že tento klientský segment vykazuje podobné chování, jako segment fyzických osob nepodnikatelů. Zároveň musí posuzovaná fyzická osoba – podnikatel splnit požadavek minimálního zisku z podnikání za zdaňovací období. V tomto případě žalobkyně ve schvalování počítala s měsíčním příjmem ve výši 29 990,32 Kč, když žalovaný zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 55 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného dále žalobkyně porovnala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem žalobkyně získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 320,65 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíční splátky 17 134 Kč.

2. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 9. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 11. 10. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

3. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Zy nazvané Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo ze dne 4. 7. 2016, Produktových podmínek spotřebitelského úvěru vydaných žalobkyní s účinností od 1. 3. 2015, Všeobecných produktových podmínek žalobkyně účinných od 31. 12. 2013, Sazebníku poplatků žalobkyně, úrokového lístku pro kreditní a úvěrové karty revolvingového úvěru účinného od 18. 4. 2016, má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný se dne 4. 7. 2016 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr do určité výše, a žalovaný se zavázal takto poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úroky, poplatky a splnit veškeré povinnosti podle této smlouvy, přičemž čerpání úvěru mělo proběhnout prostřednictvím kreditní karty a splácení úvěru je povinen žalovaný provádět vždy nejpozději do data splatnosti, uvedeném ve výpise, a to na účet žalobkyně číslo. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky žalobkyně, produktové podmínky spotřebitelského úvěru pro revolvingový úvěr a kreditní kartu obsahující smluvní ujednání, popis a způsob poskytování revolvingového úvěru; sazebník a úrokový lístek. Žádostí o smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 4. 7. 2016 je dále v řízení prokázáno, že žalovaný v této uvedl, že je ženatý, bydlí ve vlastním domě/bytě, je podnikatelem s příjmy ve výši 494 284 Kč, rozdílem mezi příjmy a výdaji ve výši 157 285 Kč, celkový měsíční příjem jeho domácnosti měl činit 55 000 Kč, přitom zdroj příjmů v domácnosti měl být toliko 1, výdaje v žádosti nebyly vůbec uvedeny; k žádosti žalovaný připojil pouze daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015.

4.u označenou jako Dispozice ke smlouvě číslo o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty uzavřené dne 4. 7. 2016 je v řízení prokázáno, že žalovanému byla vydána označení karty příjmení příjmení anonymizováno s úvěrovým rámcem 35 000 Kč, s celkovou částkou splatnou spotřebitelem 40 098 Kč s procentuální sazbou použitou k výpočtu minimální splátky 2,00 % z čerpaného úvěru s tím, že bezúročné období trvá až 50 dní pro bezhotovostní platby, výběry z bankomatu, roční úroková sazba pro hotovostní čerpání činí 22,99 %.

5. Platební historií ke smlouvě číslo výpisem ke kreditní kartě je dále v řízení prokázáno, že žalovaný v období od 4. 7. 2016 do 30. 4. 2021 přijal od žalobkyně peněžní prostředky v celkové výši 60 503,52 Kč a uhradil ve stejném období celkem částku 32 860,18 Kč.

6. Zy nazvané Upomínka - rozhodnutí o zesplatnění a žádost o splacení dluhů z úvěru ze dne 19. 11. 2020, má soud v řízení za to, že žalovaný se dostal do prodlení s placením povinné minimální splátky o více než 30 dní, ke dni zesplatnění činil jeho dluh 30 894,97 Kč. Zy nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 31. 5. 2021 a z připojeného poštovního podacího archu z téhož dne, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 32 090,25 Kč s tím, že jej zároveň upozornila, že v opačném případě se obrátí na soud.

7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 4. 7. 2016 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr až do výše úvěrového rámce 32 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 2 % z čerpaného úvěru. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, která tento uvedl v žádosti o uzavření úvěrové smlouvy a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného. Žalovaný přitom vyčerpal z dané smlouvy peněžní prostředky v celkové výši 60 503,52 Kč a uhradil ve stejném období celkem částku 32 860,18 Kč, splácel však nepravidelně, pročež jej žalobkyně vyzvala k tomu, aby doplatil celý úvěr.

9. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat postupně a opakovaně peněžní částku až do výše 32 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného v žádosti o úvěr a z přijatého daňového přiznání o jeho příjmech, dále pak měla pátrat v dostupných registrech. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného, podložených jen jeho daňovým přiznání o dani z příjmu fyzických osob, nicméně žalobkyně již vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalovaného na bydlení, ostatní náklady domácnosti, nezkoumala ani příjem jeho manželky, ani to, zda žalovaný má nějakou další vyživovací povinnost, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení jeho schopnosti splácet předmětný úvěr. Tudíž má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

15. Žalobkyně přitom v řízení prokázala platební historií úvěru, že žalovanému poskytla celkem částku 60 503,52 Kč, žalovaný ji doposud vrátil částku 32 860,18 Kč, s ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na mu žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 27 643,34 Kč (60 503,52 Kč - 32 860,18 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem odeslaným žalovanému dne 31. 5. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 3. 6. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 14. 6. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 15. 6. 2021 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 % ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

16. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 27 643,34 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 837,25 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 29 269,46 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 88,6 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 33 035,34 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 11,4 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 77,2 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 77,2 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 16. 7. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem nay. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

17. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 584 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 132 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle bodu 2 ve spojení s  advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 77,2 % těchto nákladů, tedy částku 1 994,80 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.