Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

52 C 176/2021-19

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa, obec a číslo

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 5.228,12 Kč s příslušenstvím - půjčka

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci

a. částku 750 Kč,

b. s úrokem z prodlení z částky 750 Kč ve výši 8,05% p.a. za dobu od 10. 1. 2020 do zaplacení,

a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti

a. zaplatit žalobci částku 4.478,12 Kč,

b. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 1.206,48 Kč,

c. kapitalizovaný úrok ve výši 3.579,10 Kč,

d. zákonný úrok z prodlení z částky 5.228,12 Kč za dobu od 7.12.2019 do 9.1.2020 ve výši 8,05% p.a.

e. zákonný úrok z prodlení z částky 4.478,12 Kč za dobu od 10.1.2020 do zaplacení ve výši 8,05% p.a.

f. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 4.478,12 Kč za dobu od 7.12.2019 do 9.1.2020,

g. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 4.478,12 Kč za dobu od 10.1.2020 do zaplacení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na doplatku soudního poplatku částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a. částku 750 Kč, b. s úrokem z prodlení z částky 750 Kč ve výši 8,05% p.a. za dobu od 10. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti a. zaplatit žalobci částku 4.478,12 Kč, b. kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 1.206,48 Kč, c. kapitalizovaný úrok ve výši 3.579,10 Kč, d. zákonný úrok z prodlení z částky 5.228,12 Kč za dobu od 7.12.2019 do 9.1.2020 ve výši 8,05% p.a. e. zákonný úrok z prodlení z částky 4.478,12 Kč za dobu od 10.1.2020 do zaplacení ve výši 8,05% p.a. f. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 4.478,12 Kč za dobu od 7.12.2019 do 9.1.2020, g. úrok ve výši 23,72% p.a. z částky 4.478,12 Kč za dobu od 10.1.2020 do zaplacení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na doplatku soudního poplatku částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2021 domáhal zaplacení částky 5.228,12 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 15. 12. 2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 8.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 23,72 % ročně a poplatků ve výši 5.920 Kč a pojištění ve výši 232 Kč formou týdenních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 5.228,12 Kč. Žalobce dále nárokuje příslušenství, a to úrok kapitalizovaný ode dne řádného splacení do 6. 12. 2019 ve výši 3.579,10 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný od osmého dne po dni řádného splacení do 6. 12. 2019 ve výši 1.206,48 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce smlouvou ze dne 6. 12. 2019. Žalobce dále nárokuje další smluvní úrok a úrok z prodlení od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu .

4. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto řízení byly splněny podmínky ust. , když rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, postupoval soud v souladu s ust. Rozsudek tedy obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Dle karty zákazníka žalovaný žádal o úvěr ve výši 8.000 Kč. Uvedl, že je v nájmu s výdaji na bydlení ve výši 6.000 Kč, nemá děti, má hlavní příjem ve výši 13.100 Kč, státní podporu ve výši 5.000 Kč a další výdaje ve výši 7.200 Kč měsíčně. Na kartě lze vidět, že není plně vyplněná a některé údaje nebyly věřitelem nijak ověřovány (hlavně výše podpory). V dokumentech k ověření je zaškrtnuta pouze pracovní smlouva a nájemní smlouva. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měl žalovaný s věřitelem uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel při podpisu smlouvy poskytnout žalovanému částku 8.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 1.120 Kč a poplatky v celkové výši 5.032 Kč, což odpovídalo RPSN 75,72 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou týdenních splátek po 244 Kč. Úrok měl odpovídat výši 23,72 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno téhož dne. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 7. 5. 2020.

6. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.

7. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem ( ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů ( ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. -39).

8. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. ).

9. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

10. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel pouze z toho, co uvedl v kartě zákazníka žalovaný a to dle všeho pouze z hlediska, že jeho příjmy zvýšené o státní podporu převyšují dostatečně jeho tvrzené náklady. Ze samotné karty vyplývá, že věřitel ověřil jen některé údaje uvedené žalovaným, i když zde byl dostatek indicií, které měly věřitele předem upozornit na možnou nedostatečnou úvěruschopnost žalovaného, jako například přiznání státní podpory, kdy by u žalovaného bez této podpory jím tvrzené náklady převyšovaly jeho příjmy. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného, bez samotného předjímání skutečností, že by mělo jít o údaje nepravdivé. Věřitel příjmy (příjem státní podpory) a výdaje žalovaného přesto téměř žádným způsobem neověřil (když tvrzené ověření pouze pracovní smlouvou neověřuje skutečnou výši skutečných příjmů a tvrzené ověření nájemní smlouvou neověřuje skutečnou výši všech výdajů žalovaného) např. výpisem z účtu za určitou dobu, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se věřitel vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena), když jen paušálně za výdaje považoval žalovaným uvedenou částku. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do karty klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají mnohem nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.

11. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil příjmy a výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

12. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele ( , , v platném znění (dále jen„ OZ“) ve spojení s  , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném do 30. 11. 2016 (dále jen„ ZoSU“), rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ) a dále pro rozpor s dobrými mravy ( , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 71,23 % ročně (soud pro výši poplatku, která zjevně neodpovídá výši nákladů spojených s běžnou správou úvěru, počítal celý poplatek jako zisk z úvěru - úrok), kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal ( ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku ( ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

13. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalovanému (úvěr ve výši 8.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného ( ). Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat. Žalovaný dle tvrzení žalobce na pohledávku uhradil celkem částku 7.250 Kč. Zbývá mu tak uhradit částka 750 Kč.

14. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru/poplatek, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok.. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení ( ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byl věřitelem vyzván k jejímu uhrazení nejpozději 11. dnem od doručení oznámení o postoupení pohledávky, tedy 10. 1. 2020, dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle , v platném znění.

15. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. za dobu od 10. 1. 2020 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

16. Výrokem II. písm. a. byl zamítnut rozdíl mezi nárokovanou jistinou a skutečně přiznanou jistinou.

17. Výrokem II. písm. b., d. a e. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný kapitalizovaný a další úrok z prodlení za dobu před tím, než se stala splatnou částka odpovídající bezdůvodnému obohacení přiznaná výrokem I. Vzhledem k tomu, že se jedná o období před splatností, která nastala vzhledem k neplatnosti smlouvy až na výzvu žalobce, nemůže být nárok na úrok z prodlení za období od 8. 2. 2017 do 9. 1. 2020 důvodný.

18. Výrokem II. písm. c., f. a g. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný kapitalizovaný smluvní úrok a další smluvní úrok za období po kapitalizaci až do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok z neplatné smlouvy o úvěru, nevzniknul žalobci na tyto úroky nárok.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

20. Dle položky 2 bodu 2. Sazebníku , o soudních poplatcích, v platném znění, pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalobce je tak povinen doplatit část soudního poplatku, který činí 1.000 Kč. Žalobce zaplatil 400 Kč, zbývá mu tak doplatit 600 Kč. V souladu s  zákona o soudních poplatcích tak soud zavázal ve výroku III. žalobce k doplacení soudního poplatku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. ).

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce ( ).