Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
6 C 21/2021-74
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 44.129 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8.415,05 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 8.415,05 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 35.713,95 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 44.129 Kč od 25. 4. 2020 do 9. 8. 2020, 10 % p. a. z částky 35.713,95 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení a 1,75 % p. a. z částky 8.415, 05 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8.415,05 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 8.415,05 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 35.713,95 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 44.129 Kč od 25. 4. 2020 do 9. 8. 2020, 10 % p. a. z částky 35.713,95 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení a 1,75 % p. a. z částky 8.415, 05 Kč od 10. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne datum se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 44.129 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 44.129 Kč od 25. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum se společností právnická osoba, anonymizováno 8 slov číslo, země, jako původním věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 44.129,23 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 24. 4. 2020. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal (v podání žalobkyně ze dne 19. 4. 2021 bylo upřesněno, že k čerpání došlo prostřednictvím právnická osoba, anonymizováno, a to dne 24. 1. 2019 v částce 20.000 Kč, dne 25. 3. 2019 v částce 20.000 Kč, dne 24. 7. 2019 v částce 15.108 Kč, dne 8. 10. 2019 v částce 979 Kč a dne 21. 1. 2020 v částce 2.007 Kč, vše na účet č. bankovní účet), avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Pokud by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Podáním ze dne 7. 9. 2021 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil na účet původního věřitele tyto platby: dne 22. 2. 2019 částku 20.000 Kč, dne 24. 4. 2019 částku 2.517,80 Kč, dne 23. 5. 2019 částku 2.408,72 Kč, dne 27. 6. 2019 částku 2.316,28 Kč, dne 28. 8. 2019 částku 4.134,40 Kč, dne 26. 9. 2019 částku 3.981,10 Kč, dne 25. 11. 2019 částku 3.940,77 Kč, dne 17. 12. 2019 částku 4.247,83 Kč a dne 15. 1. 2019 částku 4.132,05 Kč. Dále žalovaný po postoupení pohledávky uhradil na účet žalobkyně dne 26. 4. 2021 částku 1.000 Kč.
2. Žalovaný v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu namítal zejm., že v dílčích úhradách již zaplatil 20.436,60 Kč, celková výše pohledávky vč. úroku z prodlení neodpovídá dobrým mravům a jedná se o lichvu, původní věřitel detailně nezanalyzoval jeho finanční situaci a tím schopnost splácet a smlouva byla neplatná od samého počátku.
3. Žalobkyně se z nařízených jednání soudu omluvila a soud proto jednal a rozhodl i v její nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Z úvěrové smlouvy (smlouvy o revolvingovém úvěru) ze dne datum uzavřené mezi předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut neúčelový, bezhotovostní, nezajištěný úvěr s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru s úvěrovým limitem ve výši 80.000 Kč a úrokovou sazbou 7,50 % měsíčně. Dále byly ve smlouvě dohodnuty poplatky, důsledky prodlení a některá ostatní práva a povinnosti smluvních stran. Žalovaný pak na základě uvěrové smlouvy čerpal celkem částku 58.094 Kč (specifikace čerpání viz bod 1. odůvodnění), což bylo prokázáno potvrzeními o provedených platbách právnická osoba, anonymizováno a zprávou banky žalovaného (z účtu předchůdce žalobkyně vedeného u platební brány ThePay byly jednotlivé platby odeslány na účet č. bankovní účet, což je podle zprávy právnická osoba účet žalovaného). Tuto skutečnost žalovaný ani nijak nezpochybňoval.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 19. 4. 2021. V něm uvedla, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dle §§ 86, 87 ZSÚ, a to nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnost spotřebitele. Konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Věřitel dále provedl lustraci dokladu totožnosti předloženého dlužníkem, v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky.
8. Nehledě na skutečnost, že k provedení posouzení úvěruschopnosti žalovaného nenabídla žalobkyně žádné důkazy (a tento proces tak zůstal pouze v rovině tvrzení), uvedený postup posouzení schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet soud považuje za zcela nedostatečný. Z uvedeného je zřejmé, že předchůdce žalobkyně se měl spokojit pouze s nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí žalovaného a s ověřením platnosti dokladu totožnosti. Ať již by byly z těchto zdrojů zjištěny jakékoliv informace, nepochybně by nic nevypovídaly o celkové finanční a majetkové situaci žalovaného v době uzavření smlouvy. Především podle obsahu spisu nebyly zjišťovány a ověřovány příjmy žalovaného a alespoň pravidelné výdaje, jakož i poměry žalovaným případně vedené domácnosti. Přitom zejména pravidelné příjmy a výdaje dlužníka či ostatních členů domácnosti (vč. možných splátek jiných dluhů), jsou rozhodující pro celkovou platební bilanci domácnosti.
9. Lze dodat, že z ustanovení § 86 odst. 1 zákona, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
10. Povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda dlužník úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
12. Citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru sice nestanoví přesný postup při ověřování úvěruschopnosti dlužníka, má-li však být posouzena tato jeho schopnost (s odbornou péčí), podle přesvědčení soudu se to v zásadě neobejde bez dostatečného ověření celkové osobní, rodinné, majetkové a finanční situace, vše s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Potřebné údaje pak bylo potřeba získat primárně od žalovaného („ na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele“). Je povinností věřitele jednat s odbornou péčí, tedy vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně vyhodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
13. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr lze přitom chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby bez jakýchkoliv problémů a omezení mohl splácet splátku v předpokládané výši. Proto poskytovatel úvěru musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr (tj. konkrétní příjmy ze zaměstnanecké či jiné činnosti, konkrétní náklady na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje (viz např. nález Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2015, evidenční číslo: FA/5931/2015, spisová značka FA/SU/192 /2014).
14. V posuzované věci však soud dovodil (viz výše), že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál řádně povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), když ani podle tvrzení žalobkyně nebyly zjišťovány všechny potřebné informace a k postupu předchůdce žalobkyně nebyly předloženy žádné důkazy. Na tomto základě proto soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a i přesto úvěr žalovanému poskytl.
15. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
16. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný nic netvrdil).
17. Z hlediska vymezení výše dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobkyně a z doložené platební historie (č. l. 65 spisu), podle které žalovaný z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úpvěru dosud uhradil celkem částku 48.678,95 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný vyčerpal částku celkem 58.094 Kč, činí tak neuhrazený zůstatek jistiny úvěru částku 8.415,05 Kč. V tomto rozsahu soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
18. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí třídenní lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě ze dne 3. 8. 2020, odeslané podle podacího lístku dne 3. 8. 2020 a doručené za použití § 573 o. z. dne 6. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebyla splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě žalobkyně (§ 1958 o. z.). Ode dne následujícího se pak žalovaný dostal do prodlení. Dlužno dodat, že žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
19. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat. Soud se pak ani nemusel zabývat ostatními námitkami žalovaného, neboť za této situace postrádají na významu.
20. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
21. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že ji vzal soud za prokázanou především oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 3. 8. 2020 adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinna plnit žalobkyni.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , když ve věci úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly (sám náklady řízení ani neuplatňoval).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.