Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
37 C 4/2021-81
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní titul Karolínou Šorbanovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupen advokátem titul. jméno jméno příjmení,
sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 54 000 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 375 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 24. 6. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, jíž žalobkyně požaduje zaplacení částky 35 625 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 24. 6. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 18 375 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 24. 6. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, jíž žalobkyně požaduje zaplacení částky 35 625 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 24. 6. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného před Úřadem práce, pobočkou pro hl. m. Prahu (dále jen„ Úřad práce“). V tomto řízení žalobkyně vystupovala v postavení zaměstnavatele, jako žadatelka v řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce pro I. čtvrtletí roku 2019 s tím, že řízení bylo u Úřadu práce zahájeno dne 29. 4. 2019. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 5. 1. 2021 a řízení tak trvalo 617 dnů. Řízení probíhalo pouze v jednom stupni, ze strany Úřadu práce docházelo k průtahům v řízení, když byl nečinný. Nečinnost spočívala ve skutečnosti, že Úřad práce řízení přerušil a to usnesením ze dne 24. 6. 2019 pod číslo jednací. Žalobkyně se této nečinnosti aktivně bránila, když důvody pro přerušení řízení byly k žalobě žalobkyně přezkoumány Městským soudem v Praze v řízení na ochranu proti nečinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. spisová značka. Žalobě na ochranu proti nečinnosti bylo vyhověno rozsudkem ze dne 15. 9. 2020 s tím, že bylo uloženo Úřadu práce o věci rozhodnout. Přesto však Úřad práce ve věci rozhodl až svým rozhodnutím dne 4. 1. 2021. Závěry Městského soudu v Praze byly následně potvrzeny Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti Úřadu práce. Ze strany žalobkyně musel být podán exekuční návrh a zahájeno exekuční řízení a teprve poté ze strany Úřadu práce ve věci bylo vyhověno. Předmětem řízení byl nárok na finanční plnění, jež spadá pod základní právo žalobkyně vlastnit majetek, když legitimně očekávala jako zaměstnavatel, že stát bude realizovat svou politiku na úseku zaměstnanosti. Řízení mělo pro žalobkyni velký význam vzhledem k tomu, že se jednalo o příspěvek v řádu desítek tisíc korun českých (39 000 Kč). Řízení, které nemělo trvat déle než po dobu 30 dnů, trvalo mnohem delší dobu a doba řízení byla mnohonásobně překročena. Žalobkyně se aktivně a účinně nečinnosti správního orgánu bránila. Žalovaná pak svým jednáním i po rozhodnutí soudu nezákonně v nečinnosti pokračovala. Proto by částka přiznaná měla převyšovat základní částky odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu vydaném pod sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobkyně ač svůj nárok uplatnila u žalované, byla žalovanou odmítnuta a jejímu nároku nebylo vyhověno.
2. Žalovaná uvedla, že je třeba připomenout nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu, rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, kdy soud jako dělící čáru ve vztahu k rozlišování řízení ve vztahu k nepřiměřené délce řízení a průtahů ve správním řízením pak dovodil kritérium, zda jde o správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. V tomto směru žalovaná nesouhlasí s názorem žalobkyně, která předmět správního řízení považuje za součást základního práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň aby předešla složitostem žalovaná nesporovala, že řízení, které bylo zahájeno 24. 9. 2019 a skončeno právní mocí rozhodnutí dne 13. 1. 2021, tedy trvající 617 dnů je uvedená dichotomie téměř irelevantní. Kdy i s ohledem na zákonné lhůty a základní zásady pro rozhodování správních orgánů je patrné, že drtivou většinu doby, pro které bylo řízení vedeno, vyplňovaly právě průtahy správního orgánu. Tyto však vznikly rozporem mezi právním názorem správního orgánu a soudu. Žalovaná nesporovala, že v projednávaném případě je možné konstatovat, že v předmětném řízení docházelo k průtahům v řízení a celková doba řízení tak byla nepřiměřená. Požadovanou částku však nepovažuje za adekvátní, když při zohlednění stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a době trvání řízení přiměřenou částku považuje mezi 12 957 Kč až 16 659 Kč. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že se jednalo o věc velkého významu a to s přihlédnutím k charakteru žalobkyně, k celkové částce příspěvku týkajícího se jednoho zaměstnance ve srovnání s účetní uzávěrkou žalobkyně. Výše příspěvku nemohla dopadnout do majetkových poměrů žalobkyně natolik, aby byla ohrožena její samotná existence. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby.
3. Mezi účastníky nebylo sporu, že nárok byl u žalované uplatněn dne 23. 12. 2020, ze strany žalované nároku nebylo vyhověno. Délka řízení ve vztahu k žádosti žalobkyně o příspěvek dle § 78a zákona o zaměstnanosti byla 617 dnů.
4. Z podstatného obsahu spisu Úřadu práce, sp. zn. anonymizováno rok číslo, má soud za prokázané, že řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce, bylo zahájeno u žalované doručením žádosti žalobkyně dne 29. 4. 2019 s tím, že zároveň byl doložen jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, seznam dokladů, prokazující vynaložení nákladů, potvrzení o neexistenci nedoplatků žalobkyně ve vztahu ke správci daně, potvrzení o neexistenci nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, potvrzení o vyrovnání závazku plátce pojistného na veřejném zdravotní pojištění. Dne 20. 5. 2019 Úřad práce oznámil žalobkyni zahájení správního řízení, žalobkyně byla vyzvána správou Úřadu práce ze dne 20. 6. 2019 o doklady prokazující vynaložení nákladů, které v žádosti uplatňuje na mzdové náklady provozního zaměstnance. Na základě této výzvy žalobkyně doručila žalované dne 21. 6. 2019 požadované listiny, usnesením Úřadu práce ze dne 24. 6. 2019 došlo k přerušení řízení o předmětné žádosti. Žalobkyně uplatnila žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve vztahu k Úřadu práce na Ministerstvo práce a sociálních věcí svým podáním, kdy usnesením Ministerstva práce a sociálních věcí žádosti nebylo vyhověno dne 28. 6. 2019. Následně Úřadu práce bylo doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 11 A 54/2020-31, spolu s exekučním návrhem ze dne 11. 11. 2020 a pověřením soudního exekutora ze dne 27. 11. 2020. Ze strany Úřadu práce dne 4. 1. 2021 bylo rozhodnuto o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob ve výši 39 000 Kč, jak vyplývá z obsahu tohoto rozhodnutí č. j. ABA-T-766/2019, kdy toto rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni 5. 1. 2021, kdy částka následně byla žalobkyni vyplacena, čímž došlo ke skončení správního řízení.
5. Z podstatného obsah spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 54/2020 má soud za prokázané, že žalobkyně podala dne 12. 5. 2020 proti Úřadu práce žalobu na ochranu proti nečinnosti s žádostí o přednostní projednání ve věci s ohledem na přerušení naříkaného řízení před Úřadem práce. Ve věci bylo nařízeno jednání na 15. 9. 2020 a téhož dne Městský soud v Praze svým rozsudkem vydaným pod č. j. číslo jednací uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně o poskytnutí příspěvku na zaměstnání osob se zdravotním postižením, podané dne 29. 4. 2019, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že zároveň žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí nabylo právní moci 25. 9. 2020, následně si proti tomuto rozhodnutí Úřad práce ČR podal kasační stížnost s tím, že věc byla Nejvyššímu správnímu soudu předložena 2. 11. 2020, kdy kasační stížnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu, vydaném pod čj. číslo jednací byla zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci 22. 4. 2021.
6. Z vyrozumění o zahájení exekuce Exekutorského úřadu Přerov, čj. 203 EX 35843/20-10 povinného dlužníka Úřadu práce ČR, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu, vztahu k oprávněné, nynější žalobkyni, soud zjistil, že žalobkyně podala exekuční návrh k vymožení nároku o povinnosti rozhodnout o žádosti žalobkyně o poskytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením podané dne 29. 4. 2019.
7. Z výkazu zisku a ztráty ve zkráceném rozsahu ke dni 31. 12. 2018 soud zjistil, že za rok 2018 čistý obrat žalobkyně byl ve výši 10 154 000 Kč, tržby z prodeje byly ve výši 9 852 000 Kč, výsledek hospodaření před zdaněním byl 108 000 Kč.
8. Z rozhodnutí Obvodního ředitelství policie Praha III. ze dne 21. 10. 2020, čj. KRPA číslo 2019 číslo soud nezjistil žádnou podstatnou skutečnost ve vztahu k předmětu řízení.
9. Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
10. Podle ust. § 5 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.
11. Nesprávným úředním postupem je dle ust. § 13 odst. 1 citovaného zákona také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkon nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu ust. § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
12. Podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.
13. Soud posoudil předmětnou věc podle § 5 písm. b), § 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení ve věci řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce pro I. čtvrtletí roku 2019. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně u žalované uplatnila nárok na odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., uspokojena nebyla, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
14. Pro úspěšnost žalob o náhradu škody proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí-tedy nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobkyně.
15. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a zjištěný skutkový stav se soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu správního řízení vedeného u Úřadu práce ve věci přiznání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce pro I. čtvrtletí roku 2019 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a návazně i Nejvyššího soudu pro určité typy správního řízení platí a vznik újmy se presumuje, přičemž při jejím určení se postupuje shodně jako v případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou civilního soudního řízení. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne 29. 9. 2015 (ale i v pozdějším rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1876/2014) vyložil:„ Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H.Beck, obec, 2012, s. 585.): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy? (...). V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky. Při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011), je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá.“ V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1876/2014 ze dne 12. 4. 2016 pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Právní řád České republiky tradičně zařazuje sociální podporu, která vychází z veřejnoprávní regulace, do oblasti veřejného práva. Nicméně z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (viz např. Kiefer proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, stížnosti číslo).
16. Sám Nejvyšší správní soud řízení ve vztahu k příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením zařadil mezi řízení, které je s to citelně zasáhnout do právní sféry žadatele a lze o něm uvažovat jako o řízení, které je způsobilé zasáhnout do práva vlastnit a užívat majetek (čl. 11 odst. Litiny). K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/2014 Nejvyšší soud pak ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 uvedl, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum. Za této situace s ohledem na judikaturu shora uvedenou řízení o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce lze podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť bylo kladně odpovězeno na všechny tři stanovené otázky, kdy navíc žalobkyně byla účastníkem správního řízení, jehož předmětem bylo základní právo nebo svoboda ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2402/2020.
17. Délku řízení je nutné ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva hodnotit jako nepřiměřenou, pokud délka neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a zároveň spočívá v příčinách vzniklých z působení samotného státu, v tomto případě správních orgánů, nikoliv účastníků řízení. Celkově ve svých rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Lze tolerovat průtah v určité fázi řízení pouze však za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a a popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č.209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srovnej v tomto směru Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13.4.2011 sp.zn. Cpjn 206/2010). Při posuzováno této otázky se soud zabýval jednak celkovou délkou správního řízení a jednak tím, zda v průběhu vše uvedených řízení došlo k průtahům ve vyřizování věci. Celková délka naříkaného správního řízení byla 617 dnů, ostatně o této skutečnosti nebylo mezi účastníky sporu. Řízení bylo zahájeno 29. 4. 2019 a skončeno 5. 1. 2021, kdy bylo doručeno rozhodnutí o přiznání příspěvku. Ve věci se nejednalo z hlediska typu řízení o řízení se zvýšeným významem pro žalobkyni, jako je tomu u řízení vymezených judikaturou například týkající se otázky viny a trestu, opatrovnických řízení. V řízení bylo zjištěno ze strany správních orgánů období nečinnosti zvláště po právní moci rozhodnutí správního soudu s uložením povinnosti rozhodnout o nároku žalobkyně, tedy od 25. 9. 2020 do 4. 1. 2021, žalobkyně k délce řízení nepřispěla. V rámci správního řízení ve věci rozhodoval jednou Úřad práce. S ohledem na celkovou délku správního řízení soud po zhodnocení řízení globálně, dospěl k tomu, že žaloba ve vztahu k nepřiměřené délce správního řízení je důvodná. Řízení ve svém souhrnu trvalo nepřiměřeně dlouho.
18. Dále se soud zabýval otázkou, zda vznikla v osobnostní sféře žalobkyně nemajetková újma. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva (srov. Stanovisko). Vzhledem k tomu, že žalovaná ani netvrdila, že by žalobkyni újma nevznikla, soud vyšel z výše uvedené právní domněnky a vzal vznik újmy na straně žalobkyně za prokázaný. Konečně se pak soud zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že Stanovisko (resp. judikatura Evropského soudu pro lidská práva) vychází z toho, že právě nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, neboť tato újma vzniká samotným porušením práva, dospěl soud k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně. Soud tak konstatoval, že všechny tři kumulativní podmínky pro úspěšnost žaloby o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu jsou splněny.
19. S ohledem na celkovou délku správního řízení nepovažuje za dostatečné konstatování nepřiměřené délky řízení, když je nutné přiznat finanční zadostiučinění. Soud následně řešil, v jaké výši zadostiučinění žalobkyni poskytnout. Při stanovení výše odškodnění soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v Brně, a to zejména se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, kdy se soud domnívá, že je možné za každý rok řízení přiznat částku ve výši 15.000 Kč s tím, že za prvé dva roky tak částku lze přiznat pouze v poloviční výši s ohledem na skutečnost, že během prvních dvou let je tato újma nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá. Částku 15.000 Kč soud považuje za adekvátní s ohledem na celkovou délku řízení nepřevyšující 2 roky. Jestliže tedy v posuzované věci řízení trvalo 617 dnů tedy 1 rok a téměř 9 měsíců, přiměřené zadostiučinění by odpovídalo přibližně základní částce ve výši 13 125 Kč. Soud však tuto částku dále modifikoval v souladu s ust. § 31a odst. 3 Z. č. 82/1998 Sb., a to následovně. Základní částku přiměřeného zadostiučinění v důsledku celkové délky správního řízení zvýšil o 20%, kdy vzal soud v úvahu zákonné lhůty pro rozhodování ve správním řízení, kterou je třeba odlišit od občanskoprávního řízení, kdy soud není vázán žádnými zákonnými lhůtami pro celkové rozhodnutí v občanskoprávním sporu. Z hlediska složitosti řízení soud částku nemodifikoval, když má za to, že se jednalo o standardně složité řízení. Z hlediska postupu žalované, zejména její nečinnosti po právní moci rozhodnutí správního soudu a uložení povinnosti rozhodnout o požadavku žalobkyně tj. od 25. 9. 2020 do 4. 1. 2021 soud částku navýšil o 20 %. Podepsanému soudu pak nepřísluší přezkoumávat správnost konkrétního postupu správního úřadu, jestliže rozhodl o přerušení řízení v rámci správního řízení, kdy podepsaný soud i dobu přerušení započetl do celkové doby řízení. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni soud základní částku nijak nemodifikoval, když řízení hodnotil z hlediska svého typu jako standardní, žalovaná snížený význam netvrdila. Žalobkyně sice tvrdila zvýšený význam s ohledem na výši příspěvku v částce 39 000 Kč, avšak ve vztahu k celkovému obratu ve společnosti v částce 10 154 000 Kč částka 39 000 Kč tvoří 0,38 % celkového obratu, z hlediska finančního tak nelze mluvit o zvýšeném významu řízení pro žalobkyni jako právnickou osobu, která navíc do Sbírky listin ve Veřejném rejstříku své účetní závěrky ani výkazy zisků a ztrát za rok 2019 ani za rok 2020, ač je k tomu povinna, nedoložila. Celkově tak soud upravil základní výši přiměřeného zadostiučinění tak, že jej zvýšil o 40 % a dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění by odpovídalo částce 18 375 Kč. Zároveň soud přiznal i zákonný úrok z prodlení ve výši dle Nařízení vlády číslo Sb. od 24. 6. 2021, když žalované uběhla šestiměsíční zákonná lhůta k uspokojení nároku na odškodnění ve smyslu ust. § 15 Z. č. 82/1998 Sb. uplynutím dne 23. 6. 2021, neboť žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnil dne 23. 12. 2020 (výrok I).
20. Co do zbytku žalované částky žalobu zamítl (výrok II), když pro přiznání vyššího zadostiučinění soud neshledal důvody.
21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla plný úspěch ve sporu ohledně základu nároku, když výše plnění závisela na úvaze soudu. Náklady řízení ve věci sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a. t.) sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za repliku dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 3 100 Kč za účast na jednání dne 7. 10. 2021 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a. t., celkem tedy 18 456 Kč. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III rozsudku.
22. Lhůta k plnění ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí či nařízení exekuce.