Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
20 C 208/2021-83
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v kapitalizované výši částka a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně částka měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.
II. Co do částek částka, částka, úroku v sazbě 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, částka a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení částka, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek. II. Co do částek [částka], [částka], úroku v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení plnění jak ve výrocích I. a II. shora ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo (součást smlouvy číslo) ze dne datum, kterou byl poskytnut úvěr s rámce částka, které žalovaný postupně čerpal částkou částka, přičemž úvěr byl pro nehrazení sjednaných minimálních splátek zesplatněn ke dni datum. K povinnosti zkoumat úvěruschopnost podáním ze dne datum (č. l. 55) k výzvě soudu doplnila obsáhlé tvrzení s citací judikatury, s nímž soud v tomto odůvodnění nepolemizuje, nicméně jej rozvíjí, a za rozhodující pasáž považuje konstatování předchozích závazků žalovaného, vyjádřených souhrnnou měsíční splátkou částka při čistém měsíčním příjmu částka. Soud dále žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení, resp. předložení důkazů ke sjednání úvěrového rámce částka, který nevyplýval ze samotné úvěrové smlouvy. K tomu žalobkyni stanovil lhůtu 21 dnů, která počala běžet dnem datum a ke dni vyhlášení rozsudku tak marně uplynula. Podání ze dne datum pak soudu došlo (téhož dne) již po vyhlášení rozsudku a soud jej proto nemohl zohlednit (na výsledek řízení to nicméně s ohledem na právní posouzení nároku nemohlo mít žádný vliv).
2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem (a byla jí poskytnuta příležitost vše potřebné dotvrdit písemně) a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, žalobní návrh mu byl doručen do vlastních rukou dne datum na adrese trvalého bydliště.
3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:
4. Z lustrace příjmení č. l. 64 vyplývá, že žalovaný ke dni datum neměl žádný peněžitý závazek po splatnosti. Z úvěrové zprávy (z dat NRKI) č. l. 59 až 63 nicméně vyplývá, že žalovaný v době sjednáním předmětného úvěru již měl předchozí úvěry. V prvé řadě úvěr ze dne datum se zůstatkem (k listopadu 2019) částka tis. Kč s měsíční splátkou částka. Obdobně pak měl i úvěr ze dne datum, u něhož k listopadu 2019 zbývalo uhradit anonymizováno tis. Kč měsíčními splátkami po částka Vedle toho měl žalovaný od července 2019 čerpaný kontokorentní úvěr (s debetem vždy okolo anonymizována dvě slova. Kč). Soudu se nepodařilo dospět k žalobkyní tvrzenému souhrnu měsíčních splátek„ částka“, vychází tedy spíše z částky okolo anonymizována dvě slova. Kč měsíčně (vč. splátky částka souběžného úvěru a splátek kontokorentního úvěru). V předchozí době byl vázán úvěrem ze dne datum, který byl v dubnu 2019 předčasně doplacen částkou okolo anonymizována dvě slova. Kč. Stejně tak byl dříve vázán úvěrem ze dne datum, který byl v říjnu 2019 předčasně doplacen částkou okolo anonymizována dvě slova. Kč. Dále byl dříve vázán úvěrem ze dne datum, který byl v říjnu 2019 předčasně doplacen částkou okolo anonymizována dvě slova. Kč. Další úvěrové závazky, vzniklé po září 2019, včetně kreditní karty z ledna 2020, soud nezohledňuje v rozhodnutí o věci samé (nejvýše pro účel rozhodnutí o lhůtě k plnění).
5. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 49) vyplynulo, že v letech 2002 až 2018 čelil anonymizováno exekucím nebo výkonům rozhodnutí, byť pro relativně malé částky. Údaj o vybraných exekučních řízeních (130 EX 1793/14 a 168 EX 95/18) soud ověřil dotazem u soudních exekutorů. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“), a ani sama příjmení neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor JUDr. jméno jméno (č. l. 67) dne datum sdělil, že taková exekuce byla z příjmení vymazána v říjnu 2018 Soudní exekutor titul jméno příjmení (č. l. 69) dne datum sdělil, že taková exekuce byla z příjmení vymazána v únoru 2019. Lze tak uzavřít, že v době sjednávání předmětného závazku žalovaný skutečně žádné exekuci nečelil. Soud ověřil obsah dalších žalobních návrhů mezi týmiž účastníky, když ze sp. zn. EPR číslo vyplynulo, že byl vypořádán úvěr ze dne datum, a ze sp. zn. EPR číslo vyplynulo, že byl vypořádán úvěr ze dne datum (řádný úvěr z téže smlouvy číslo).
6. právnická osoba, pak soudu k dotazu potvrdila, že žalovaný v září a říjnu 2019 (první dva měsíce jeho zaměstnaneckého poměru v roce 2019) dosahoval čistého měsíčního příjmu v průměru anonymizována dvě slova. Kč, přičemž nečelil exekučním srážkám ze mzdy. Tím byla potvrzena existence zaměstnaneckého poměru dle úvěrové smlouvy, kde byl zaměstnavatel označen jako„ anonymizována dvě slova“ a čistý měsíční příjem vyjádřen částkou částka.
7. Úvěrovou smlouvou ze dne datum adhezního typu bylo dále prokázáno, že strany jednak sjednávaly řádný úvěr s jistinou částka na nákup nespecifikovaného zboží v prodejně anonymizováno, a dále, že sjednali úvěr revolvingového typu s úvěrovým rámcem částka s úročením sazbou 26,25 % ročně s minimální splátkou 4 % dlužné částky (nejméně částka) měsíčně a s různými poplatky. Sjednání této smlouvy je v polovině druhé strany uvozeno větou:„ Souhlasíte, že s námi uzavíráte smlouvu o úvěru z karty za níže uvedených podmínek. Případný nesouhlas označte křížkem ().“ K poměrům dlužníka je uvedeno, že pracuje u„ anonymizována dvě slova“ s měsíčním příjmem částka od února 2018, zatímco v domácnosti je další příjem částka měsíčně bez jakékoliv bližší specifikace, pouze, že je bezdětný a žije v podnájmu s druhem/družkou. Informace o zaměstnaneckém poměru u tohoto zaměstnavatele je vyvrácena jak zprávou Úřadu práce č. l. 42 (dle které byl žalovaný nezaměstnaný od října 2017 do konce února 2018), tak dle sdělení aktuálního zaměstnavatele na č. l. 71, pro kterého pracoval až od září 2019. Dle sdělení jiného zaměstnavatele (právnická osoba) na č. l. 45 u tohoto žalovaný pracoval v březnu 2018 (zřejmě) šest dnů („ anonymizováno datum“).
8. Byly doloženy obchodní podmínky k úvěru i k pojištění (č. l. 18-35), které však byly pro výsledek řízení bez významu. Byla doložena úvěrová historie č. l. 36, dle které žalovaný čerpal dne datum částku částka, dne datum dalších částka, dne datum dalších částka a dne datum částka, celkem pak uhradil částka. Byla doložena upomínka s oznámením o zesplatnění úvěru ze dne datum (č. l. 37) a podací arch zásilek č. l. 38. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 39) vypracování i zaslání (č. l. 40) kvalifikované (což je však s ohledem na citování již několik let zrušeného obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. poměrně paradoxní) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.
9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku a revolvingového typu. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad částka) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).
11. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. V rámci pátrání pak soud oslovoval i posledního známého zaměstnavatele, při té příležitosti ověřil i tehdejší příjem žalovaného. příjmení aktivitu soud přitom nečinil.
12. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, údaje o poměrech žalovaného obsahuje samotná úvěrová smlouva. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů.
13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ostatně výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje:„ a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů“. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.
14. Soud kvituje skutečnost, že žalovaný v rozhodné době nepodléhal exekuci, když poslední byly zřejmě skončeny v říjnu 2018 a únoru 2019, neměl srážky ze mzdy a žalobkyně tak zřejmě tyto informace ani nemohla zjistit. příjmení, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a údaj z příjmení je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nicméně v rozhodné době příjmení zřejmě údaje o žádné exekuci žalovaného nevykazoval. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel také vhodné a věřiteli dále přístupné (BRKI), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Je otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když ještě v roce 2019 exekuci čelil. Za rozhodující však soud v projednávané věci považuje odlišné skutečnosti.
15. V případě žalovaného totiž byla na místě opatrnost z několika dalších samostatných důvodů, kterých si žalobkyně byla dobře vědoma, čemuž však v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť (s výjimkou délky zaměstnaneckého poměru u posledního zaměstnavatele) nebylo zjištěno, že by žalovaný něco (z toho, na co byl prokazatelně tázán) zatajil a žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva vlastními silami. Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně zjevně ještě více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav závazků a bonity žalovaného učinit v dostupných databázích i v současnosti. Věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování smlouvy podílela sama, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.
16. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. S ohledem na výši předchozích úvěrových závazků (včetně souběžného úvěru na financování nákupu zboží) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, když žalovaný již měl jiné závazky s měsíčními splátkami v takové výši, že přesahovaly polovinu jeho dlouhodobého měsíčního příjmu, který byl sám o sobě podprůměrný, jen mírně nad hranicí minimální mzdy. Z celkové výše dluhů převyšujících anonymizováno Kč je zřejmé, že šlo o dlouhodobé závazky, z historie předchozích úvěrů pak bylo zřejmé, že ekonomická situace žalovaného byla mírně řečeno turbulentní, kdy ani soudu není retrospektivně zřejmé, z jakých zdrojů předchozí souběžné závazky doplácel, natož proč je čerpal a proč je splácel předčasně.
17. Již tyto skutečnosti žalovaného od možnosti získání dalšího úvěru prakticky diskvalifikovaly, nadto tou samou smlouvou již žalovaný získal jiný úvěr a projednávaný úvěr mu byl nabídnut formou„ opt-out“ volby v téže smlouvě – žalobkyně tak pro propagaci tohoto produktu žalovanému nemohla učinit více. příjmení žalovaného však již v daný okamžik nezbytně závisela na dalším příjmu domácnosti ve výši částka, o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, pokud tento dodatečný příjem není specifikován (natož prokázán). Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. U deklarovaného druhého příjmu domácnosti je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalejší povahy a zda může a bude sloužit k hrazení životních nákladů/závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Na zjištění bližších okolností tvrzeného dalšího příjmu, na kterém je bonita dlužníka závislá, nepochybně nelze rezignovat jen proto, že samotný příjem dlužníka již doložen je. Je tomu právě naopak, neboť tvrzený další příjem je ze své podstaty pro situaci dlužníka rizikovější, neboť nezávisí (jen) na jeho sféře vlivu. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované dělnické profesi, bydlel v podnájmu a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Nebyly však blíže zkoumány ani další nezbytné životní náklady žalovaného, pro které mu již tak zbývala menší část příjmu, což je v dané situaci rovněž nezbytné a nezhojitelné. Tyto okolnosti (další) úvěruschopnost prakticky vylučovaly a přinejmenším byly dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazku bez dalšího. Na tom nic nemění zjevná snaha dlužníka hradit své předchozí závazky, které zřejmě (a pro soud poměrně pochopitelně) považuje za prioritní, neboť případné prodlení s nimi by přinášelo o to vyšší transakční náklady. Pokud se žalobkyně i přesto rozhodla žalovanému pomoci dalším úvěrem, lze to považovat za dobrý skutek, nelze to však aprobovat jako legitimní příležitost k zisku.
18. V daném případě tak byla čerpaná jistina částka deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu částka, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část jistiny. Bez významu tak byla absence skutkových tvrzení a důkazů k navýšení původní jistiny úvěru (což žalobkyně doplnila až po vyhlášení rozsudku), neboť o rozsahu čerpání jistiny nebyly dle úvěrové historie pochybnosti. Dále soud mohl přiznat s odkazem na § 1970 tamtéž tu část kapitalizovaného úroku z prodlení (částka), která odpovídala takové jistině, a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.
19. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť trvá nouzový stav a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k dosavadní historii exekucí žalovaného. Exekuce by nadto mohla žalovanému přivodit zesplatnění ostatních závazků, které převyšují anonymizována dvě slova Kč. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty k tomu, aby soud poskytl lhůtu k plnění delší. Soud situaci žalovaného pouze odhaduje z přehledu závazků v NRKI a z výpisu jeho řízení u zdejšího soudu.
20. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora).
21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (69,04 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (69,04 – 30,96 =) 38,08 %.
22. Celková výše těchto nákladů pak sestává tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po částka a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á částka ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Za následné úkony již nelze přiznávat odměnu dle § 14b, ale již dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po částka a k tomu paušálních částek náhrad hotových výdajů á částka ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Takto má právní zástupce žalobkyně nárok na dalších částka a to za doplnění žaloby k výzvě soudu o podrobné údaje ke zkoumání úvěruschopnosti. Toto podání nelze považovat za toliko odstranění nedostatku původního návrhu, neboť i zde příslušná tvrzení (ve stručné formě) uvedena byla, projednávaná věc si však vyžádala podrobný přezkum a takto připravenou žalobu by již nebylo možno považovat za formulářovou. Tím je plně odůvodněno přiznání odměny za tento samostatný úkon právní služby. Za podání ze dne datum již náhrada nepřísluší, neboť jde toliko o odstranění nedostatku v tvrzeních původního žalobního návrhu a nadto soudu došlo po vyhlášení rozsudku a vyčíslení nákladů řízení, soud jej proto zmiňuje pouze v rámci obiter dictum. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši částka. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.