Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 299/2021-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 43 876 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 122 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 122 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 220 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 890,26 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 15 138,07 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 283,64 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 138,07 Kč od 19. 12. 2020 do 14. 7. 2021 a z částky 4 508,07 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení a ve výši 1,25 % ročně z částky 10 630 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení,
a dále částku 13 534 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 794,47 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 779,44 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 776,98 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 779,44 Kč od 19. 12. 2020 do 14. 7. 2021 a z částky 6 287,44 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení a ve výši 1,25 % ročně z částky 5 492 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení,
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 122 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 122 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 220 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 890,26 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 15 138,07 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 283,64 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 138,07 Kč od 19. 12. 2020 do 14. 7. 2021 a z částky 4 508,07 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení a ve výši 1,25 % ročně z částky 10 630 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, a dále částku 13 534 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 794,47 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 779,44 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 776,98 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 779,44 Kč od 19. 12. 2020 do 14. 7. 2021 a z částky 6 287,44 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení a ve výši 1,25 % ročně z částky 5 492 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované jednak zaplacení částky 24 850 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce č. 542440104, uzavřené dne 22. 7. 2018 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně -společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 34 220 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 220 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 662 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 866 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 692 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 761 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 6. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko 9 370 Kč a poslední splátku uhradila dne 3. 6. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 24 850 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 15 138,07 Kč a souhrnného poplatku ve výši 9 711,93 Kč.
2. Dále se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 026 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce č. 542464452, uzavřené dne 8. 6. 2018 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba, na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 32 534 Kč, z toho 19 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 534 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 529 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 548 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 457 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 723 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 4. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila ani v tomto případě řádně a včas, uhradila toliko 13 508 Kč a poslední splátku uhradila dne 3. 6. 2019, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 19 026 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 11 779,44 Kč a souhrnného poplatku ve výši7 246,56 Kč.
3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 18. 12. 2020 k převedení obou pohledávek na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání obou úvěrových smluv úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že právnická osoba před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Ze smluv pak také plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet, které žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. V podání ze dne 12. 9. 2021 pak žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy ověřila majetkovou situaci žalované z její pracovní smlouvy, výplatních pásek a ze složenek, současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v kartě zákazníka. Žalobkyně je přesvědčena, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovanou sdělených informací a předložených dokladů. Žalobkyně přitom nemá k dispozici kopie dokladů žalované, uchazeči o půjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při uzavírání smlouvy. Přitom jednoznačný názor o správnosti a dostatečnosti tohoto postupu vyslovil i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 9. 2021 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 20. 9. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
6. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o zápůjčce č. 542440104 ze dne 22. 7. 2018 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 22. 7. 2018 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 34 220 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 220 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 662 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 866 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 692 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 761 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 6. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 282,02 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 22. 7. 2018, podle níž měla být žalovaná svobodná, měla mít jednu vyživovací povinnost, měla bydlet v nájmu, měla pracovat na hlavní pracovní poměr jako profese anonymizována tři slova s průměrným měsíčním čistým příjmem 12 875 Kč, měla mít další blíže nespecifikovaný příjem ve výši 10 000 Kč měsíčně a další opět blíže nespecifikovaný čistý příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně, celkové měsíční, nijak blíže nespecifikované, výdaje žalované měly činit 12 000 Kč, dála měla splácet další půjčky u stejné banky ve výši 3 245 Kč měsíčně a ve výši 4 000 Kč měsíčně u jiných peněžních institucí, podle prohlášení obchodního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v zákaznické kartě pak tento ověřil pracovní smlouvu žalované a její výplatní pásky, jakož i blíže nespecifikované složenky. Žádné z těchto listin však žalobkyně soudu nepředložila s tím, že tyto nemá k dispozici.
7. Listinou označenou jako Smlouva o zápůjčce č. 542464452 ze dne 8. 6. 2018 a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 8. 6. 2019 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 19 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 32 534 Kč, z toho 19 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 534 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 529 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 548 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 457 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 723 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 4. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 282,49 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 8. 6. 2018, podle níž měla být žalovaná svobodná, měla mít jednu vyživovací povinnost, měla bydlet v nájmu, měla pracovat na hlavní pracovní poměr jako profese anonymizována tři slova s průměrným měsíčním čistým příjmem 14 879 Kč, měla další blíže nespecifikovaný čistý příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně, celkové měsíční, nijak blíže nespecifikované, výdaje žalované měly činit 3 000 Kč, dála měla splácet další půjčky u stejné banky ve výši 1 175 Kč měsíčně a ve výši 1 200 Kč měsíčně u jiných peněžních institucí; podle prohlášení obchodního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v zákaznické kartě pak tento opět ověřil toliko pracovní smlouvu žalované a její výplatní pásky, jakož i blíže nespecifikované složenky. Žádné z těchto listin však žalobkyně soudu nepředložila s tím, že tyto nemá k dispozici.
8. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětné pohledávky za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.
9. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021 a podacím lístkem z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 66 184,32 Kč nejpozději do 13. 7. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smluv č. 542440104 a č. 542464452, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužné neuhrazené půjčky běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
11. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce č. 542440104 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 22. 7. 2018 poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy; žalovaná se naopak zavázala vrátit bance celkem částku 34 220 Kč, z toho 20 000 Kč jako samotnou půjčku a 14 220 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 662 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 866 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 692 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 761 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 6. 2019; jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce č. 542464452 se stejná společnost zavázala poskytnout a také dne 8. 6. 2018 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, v tomto případě se žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 32 534 Kč, z toho 19 000 Kč jako samotnou půjčku a 13 534 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 529 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 6 548 Kč, nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 4 457 Kč, a to formou 45 týdenních splátek po 723 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 4. 2019; v rámci obou smluv si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; při sjednávání obou úvěrových smluv přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měla žalovaná být svobodná, měla mít jednu vyživovací povinnost, měla bydlet v nájmu, aniž by bylo specifikováno zda sama nebo s dalšími osobami, u smlouvy č. 542440104 měla pracovat na hlavní pracovní poměr jako profese anonymizována tři slova s průměrným měsíčním čistým příjmem 12 875 Kč, měla mít další blíže nespecifikovaný příjem ve výši 10 000 Kč měsíčně a další opět blíže nespecifikovaný čistý příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně, celkové měsíční, nijak blíže nespecifikované, výdaje žalované měly činit 12 000 Kč, dála měla splácet další půjčky u stejné banky ve výši 3 245 Kč měsíčně a ve výši 4 000 Kč měsíčně u jiných peněžních institucí, podle prohlášení obchodního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v zákaznické kartě pak tento ověřil pracovní smlouvu žalované a její výplatní pásky, jakož i blíže nespecifikované složenky; u smlouvy č. 542464452 měla pracovat na hlavní pracovní poměr jako profese anonymizována tři slova s průměrným měsíčním čistým příjmem 14 879 Kč, měla další blíže nespecifikovaný čistý příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně, celkové měsíční, nijak blíže nespecifikované, výdaje žalované měly činit 3 000 Kč, dála měla splácet další půjčky u stejné banky ve výši 1 175 Kč měsíčně a ve výši 1 200 Kč měsíčně u jiných peněžních institucí; podle prohlášení obchodního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v zákaznické kartě pak tento opět ověřil toliko pracovní smlouvu žalované a její výplatní pásky, jakož i blíže nespecifikované složenky. Žádné z těchto listin však žalobkyně soudu nepředložila s tím, že tyto nemá k dispozici.
12. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je u obou smluv nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty v prvním případě peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a v druhém případě ve výši 19 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V obou daných konkrétních případech pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání obou předmětných smluv s žalovanou měla mít k dispozici pouze její pracovní smlouvou a výplatní pásky, resp. Blíže nespecifikované složeny, přičemž tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy s tím, že již je tato nemá k dispozici, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnuté úvěry nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznických kartách totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy žalované (když vedle příjmu ze zaměstnání měla mít i další blíže nespecifikované příjmy v domácnosti), jaké jsou její skutečné výdaje, nebylo ani zjišťováno, zda a s kolika osobami žije ve společné domácnosti, zda nezletilé dítě, k němuž má vyživovací povinnost, žije s ní, nebo na něj hradí výživné apod.., neboť všechny tyto údaje by mohly naprosto změnit skutečné poměry žalované při posouzení, zda je tato schopna dané úvěry splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla ani v jednom případě dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u obou smluv dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost obou předmětných spotřebitelských smluv o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
18. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované u smlouvy č. 542440104 poskytla částku 20 000 Kč, žalovaná vrátila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 9 370 Kč, dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 10 630 Kč (20 000 Kč – 9 370 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně, u smlouvy č. 542464452 pak poskytla částku 19 000 Kč, žalovaná jí vrátila částku 13 508 Kč a dosud tedy dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 5 492 Kč (19 000 Kč – 13 508 Kč), kdy tato částka opět představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení celkem částky 16 122 Kč a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem ze dne 28. 6. 2021, odeslaným téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019-109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 1. 7. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 14. 7. 2021. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 15. 7. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 %, když tato výše odpovídá výši zákonného úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
19. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení obou shora specifikovaných pohledávek za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávek proto byly pohledávky vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
20. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 16 122 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 43 876 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu, s ohledem na výši požadovaného jen kapitalizovaného příslušenství, je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.