Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
11 C 202/2021-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 3 646 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 39,28 Kč od 8. 12. 2020 do 3. 2. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 646 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9,34 Kč za dobu od 7. 12. 2020 do 3. 2. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 646 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 962 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 39,28 Kč od 8. 12. 2020 do 3. 2. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 646 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9,34 Kč za dobu od 7. 12. 2020 do 3. 2. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 646 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 962 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 3 646 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne 21. 4. 2020. K uzavření smlouvy přitom došlo prostřednictvím internetových stránek žalobkyně webová adresa v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla. Žalovaný jako zájemce o uzavření smlouvy vyplnil požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces, kdy na telefonní číslo žalovaného byl zaslán podpisový SMS kód. V okamžiku, kdy žalovaný zadal tento kód na webové stránce webová adresa, byla uzavřena smlouva a následně byla odeslána na e-mailovou adresu žalovaného, která byla uvedena v žádosti a je zároveň součástí smlouvy, a to email. Následně pro ověření identity žalovaného by tento musel zaplatit částku 1 Kč na bankovní účet žalobkyně. V tomto případě žalovaný zaslal kopii výpisu z účtu, případně printscreen z internetového bankovnictví. Pokud je bankovní účet veden na jméno, které se shoduje se jménem žadatele o úvěr, je následně na daný účet schválená výše úvěru převedena. Na základě této smlouvy tak byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 3 000 Kč, žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč. Celková výše bezúročného úvěru společně s poplatkem za jeho poskytnutí a ostatními sjednanými poplatky byla splatná 30 dnů od jeho poskytnutí. V daném konkrétním případě tak byla částka 3 000 Kč zaslána žalovanému na jeho účet č. bankovní účet dne 21. 4. 2020. Strany si dále sjednaly poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, kdy bylo urychleno poskytnutí úvěru na účet klienta a žalovaný v tomto případě obdržel schválenou výši úvěru do 60 minut od ověření jeho identity, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč za odložení splatnosti úvěru o 30 dní a poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč, kdy se žalobkyně zavázala zasílat žalovanému informace o každé důležité události. Žalovaný přitom své povinnosti řádně neplnil a dostal se do prodlení. Žalovaná částka 3 646 Kč přitom sestává z neuhrazené jistiny ve výši 3 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, z poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč a z účelně vynaložených nákladů v celkové výši 200 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při uzavírání smlouvy o úvěru hodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet, když zkoumala, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI; dále zjišťovala, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, zda tyto hradí a to prostřednictvím registru příjmení a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně taktéž podrobila žalovaného důslednému kreditnímu skóre, posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 9. 6. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 28. 6. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 4. 2020, sazebníkem žalobkyně platným od 8. 4. 2018, inkasní bilancí žalobkyně, opisem výpisu proplacení smlouvy ze dne 21. 4. 2020, občanským průkazem žalovaného, výpisem z účtu žalovaného za období od 1. 3. 2020 do 31. 3. 2020, údaji poskytnutými žalovaným, úvěrovou zprávou a předžalobní upomínkou ze dne 6. 11. 2020 včetně poštovního podacího archu. Z předložených listinných důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že v rámci dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní a žalovaným datované dnem 21. 4. 2020, se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a následně také na podkladě této dohody skutečně tyto finanční prostředky poskytla převodem na jeho bankovní účet č. bankovní účet a žalovaný se naopak zavázal takto poskytnutou částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis 49 Kč, a to nejpozději do 30 dnů ode dne poskytnutí úvěru. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, příjmení a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, dále jej podrobila důslednému kreditnímu skóre, kdy posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalobkyně uvedla u příjmů žalovaného částku 25 000 Kč měsíčně a u výdajů uvedla toliko výdaje na domácnost ve výši 8 000 Kč měsíčně, ostatní výdaje nezkoumala. Z výpisu běžného účtu žalovaného za měsíc březen 2020 soud zjistil, že žalovaný má příjem ve výši 24 667 Kč a další příjmy tvořily úvěry od společnosti právnická osoba ve výši 5 000 Kč, právnická osoba ve výši 7 100 Kč, právnická osoba ve výši 10 000 Kč, právnická osoba ve výši 3 000 Kč, právnická osoba ve výši 3 000 Kč, webová adresa ve výši 3 000 Kč a od právnická osoba ve výši 32 000 Kč Celkem si žalovaný půjčil od různých společností jen za měsíc březen 2020 částku ve výši 63 100 Kč. Počáteční stav účtu činil 84,46 Kč, koncový stav činil 108,46 Kč. Z výpisu z účtu jednoznačně vyplývá, že žalovaný nemá dostatek volných finančních prostředků. Žalovaný proto žalobkyni ve stanovené lhůtě ničeho neuhradil, a to i přes opakované výzvy žalobkyně a dostal se tak do prodlení. V souvislosti s upomínáním žalobkyně naúčtovala žalovanému poplatek za náklady vzniklé v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši vždy 100 Kč ve dnech 28. 5. 2020 a 11. 9. Úvěr se stal splatným uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Dlužná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 3 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, z poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, z poplatku za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 49 Kč a z účelně vynaložených nákladů v celkové výši 200 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 6. 11. 2020, odeslaným dne 9. 11. 2020, vyzvala žalovaného k vrácení dlužné částky do 30 dnů ode dne sepsání výzvy.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI, BRKI, příjmení a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jeho příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, soudu, i přes jeho výzvu, žádné takové doklady nepředložila, pouze doplnila, že v rámci postupu v poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre a popsala interní proces posuzování spotřebitele. Příjmy žalovaného uvedla ve výši 28 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace či označení (předložení) důkazu a u výdajů se zabývala toliko měsíčními výdaji na domácnost ve výši 8 000 Kč, opět bez bližší specifikace, ničím neprověřené s tím, že ostatní výdaje na straně žalované žalobkyně nezjišťovala. Z předloženého výpisu běžného účtu žalovaného za měsíc březen zcela jednoznačně vyplývá, že jeho příjem z pracovní činnosti byl ve výši 24 667 Kč a dále, že žalovaný uzavřel jen v březnu 2020 sedm dalších půjček v celkové výši 63 100 Kč. Pokud by žalobkyně zkoumala pečlivě listiny, které předložila soudu, dospěla by ke stejnému závěru jako soud, a to, že žalovaný není schopný splátce jakýkoli úvěr, když si sjedná během jednoho měsíce 7 dalších půjček, které žalobkyně žádným způsobem nezohlednila, ba právě naopak zcela ignorovala jen, aby mohla žalovanému poskytnout úvěr za účelem zisku. Za této situace má soud za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí, když si neověřila reálnou schopnost splácet úvěr ze strany žalovaného a ani nepřihlédla k důkazům, které měla k dispozici. Soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 21. 4. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
13. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 21. 4. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 3 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 6. 11. 2020, který mu byl doručován 9. 11. 2020 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 12. 11. 2020 a třicetidenní lhůta od sepsání dopisu k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 7. 12. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 3 000 Kč dne 8. 12. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,25 % ročně od 8. 12. 2020 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
14. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 3 937,72 Kč (3 000 Kč jistina, 646 Kč poplatky a 291,72 Kč kapitalizované úroky) a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 3 239,31 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 3 000 Kč + 39,28 Kč + 200,03 Kč), jež představuje 82,3 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 698,41 Kč (646 Kč + 9,34 Kč + 43,07 Kč), což představuje 17,7 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 64,6 %.
16. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 200 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 600 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 x 100 Kč a 21% DPH (z částky 900 Kč) ve výši 189 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč by činily 1 489 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 64,6 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 962 Kč.
17. Za úkon právní služby ze dne 11. 6. 2021 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.