Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 129/2021-94
Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Klouzkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou titul jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 20 781 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 712 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 712 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 16 281 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 281 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení zamítá.
III. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 2 788 Kč zamítá.
IV. Žaloba se co do zaplacení úroku ve výši 102,23 % ročně z částky 13 157,45 Kč od 19. 1. 2021 do 11. 2. 2021 ve výši 850,80 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 13 157,45 Kč od
12. 2. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 1. 2021 dosáhne částky 45 705 Kč, zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 712 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 712 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 16 281 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 281 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení zamítá. III. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 2 788 Kč zamítá. IV. Žaloba se co do zaplacení úroku ve výši 102,23 % ročně z částky 13 157,45 Kč od 19. 1. 2021 do 11. 2. 2021 ve výši 850,80 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 13 157,45 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 1. 2021 dosáhne částky 45 705 Kč, zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 781 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 16 000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne 13. 1. 2020. Na základě smlouvy se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku za poskytnutí úvěru ve výši 102,33 % p. a. žalobkyni splácet v 24 měsíčních splátkách po 1 587 Kč. Žalobkyně prověřila schopnost žalovaného splácet úvěr na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a příslušných databází, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut 998 Kč a právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením 600 Kč. V důsledku prodlení došlo k zesplatnění úvěru ke dni 17. 1. 2021, kdy dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny, která činila 16 395,93 Kč. Žalovanému vznikla v důsledku zesplatnění úvěru povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou. Úrok za poskytnutí úvěru dle smlouvy běží i po zesplatnění. Žalovaný uhradil žalobkyni do zesplatnění úvěru 14 288 Kč. Žalovanou částku představuje dlužná jistina 16 395,93, smluvní pokuty 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením 600 Kč, smluvní pokuta 2 788 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení a úrok 102,65 % p.a. maximálně do doby, kdy dosáhne částky 45 705 Kč.
2. Soud usnesením vyzval účastníky ke zjištění stanovisek k jeho zamýšlenému postupu dle
§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně s postupem nesouhlasila, a proto soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř., a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Žalovaný zůstal ve sporu pasivní, k žalobě se nevyjádřil.
3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 12. 1. 2020 a dle předsmluvního formuláře ze dne 12. 1. 2020 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr 16 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni částku 38 088 Kč při úrokové sazbě 102,33 % p.a., a to v 24 měsíčních splátkách po 1 587 Kč. Dle oznámení o schválení úvěru ze dne 14. 1. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr 16 000 Kč poskytnut bezhotovostně na účet žalovaného dne 13. 1. 2020. Dle splátkového kalendáře ze dne 14. 1. 2020 byl žalovaný povinen hradit měsíční splátky 1 587 Kč počínaje měsícem únorem 2020 a konče měsícem lednem 2022, a to vždy k 13. dni v měsíci. Dle karty klienta (žalovaného), tento na předmětný úvěr uhradil částku 14 288 Kč. Skutečnost, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, dokládá hodnocením klienta, výpisem z bankovního účtu na jméno jméno příjmení, prohlášením klienta, změnou pracovní smlouvy a výpisem z rejstříku SOLUS, dokumenty z právnická osoba Dle hodnocení klienta činil pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného částku 27 000 Kč, žalovaný pečuje o nezletilé dítě, na bydlení hradí 1 000 Kč měsíčně, kdy jeho celkové výdaje činily částku 6 410 Kč měsíčně. Dle prohlášení klienta ze dne 12. 1. 2020 žalovaný svým podpisem mimo jiné prohlašuje, že nemá žádné splatné dluhy, nenachází se v úpadku a je schopen úvěr řádně a včas splácet. Dle změny pracovní smlouvy byla pracovní smlouva s účinností od 3. 9. 2019 uzavřena mezi žalovaným coby zaměstnancem a společností právnická osoba coby zaměstnavatelem na dobu neurčitou. Dle výpisu z rejstříku SOLUS neměl žalovaný žádné dluhy po splatnosti. Dle oznámení ze dne 17. 1. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému okamžité zesplatnění všech závazků z úvěrové smlouvy v důsledku jeho prodlení. Dle výzev k zaplacení ze dne
14. 12. 2020 a ze dne 13. 1. 2021 žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných částek a upozorňovala jej na možnost zesplatnění úvěru. Dle předžalobní výzvy ze dne 16. 6. 2021 byl žalovaný v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k úhradě dlužné částky. Dle poštovního podacího archu byla předžalobní výzva zaslána žalovanému dne 16. 6. 2021.
4. Dle databáze časových řad ARAD činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankovními ústavy v době uzavření předmětné smlouvy 9,31 %.
5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti).
7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Žalobkyně žalovanému na základě úvěrové smlouvy poskytla úvěr ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem 102,33 % p.a., resp. při řádném splácení uhradit částku 38 088 Kč (tj. celková částka, kterou je třeba dle smlouvy zaplatit). Výši sjednaného úroku soud posuzoval mimo jiné z hlediska souladu s dobrými mravy (k čemuž je povinen z úřední povinnosti) a dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 Sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), kdy ujednání takového úroku je dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné.
11. Soud se však zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala před sjednáváním smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky, když výdaje žalovaného byly přezkoumány jen formálně. Navíc žalovaný již v době poskytnutí úvěru měl dluhy a byla proti němu vedena řada exekučních řízení, a to minimálně u zdejšího soudu. K výpisům z účtu na jméno jméno příjmení soud nepřihlížel, neboť tyto nic nevypovídají o ekonomické stránce žalovaného.
12. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). Zákonná úprava realizovaná zákonem
č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěrů samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
13. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané úvěrové smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když v žalobě a listinných důkazech chybí dostatečné skutkové tvrzení o získání zákonem požadovaných informací k prověření schopnosti dlužníka, tedy žalovaného, splácet poskytnutý úvěr a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených listinných důkazů.
14. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny, neboť převzetím úvěru bez platně uzavřeného smluvního vztahu vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku), a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena, a to včetně zákonných úroků z prodlení přiznaných dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z této částky, když žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení. Takto převzal žalovaný částku 16 000 Kč a vrátil částku 14 288 Kč, dluží tak žalobkyni částku 1 712 Kč, a proto mu soud uložil povinnost uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky od 19. 1. 2021 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.
15. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami.
Pokud by povinný dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, má oprávněná právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem návrh na nařízení exekuce (zákon č. 120/2001 Sb.).