Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 262/2021-40
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 221 728,15 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 113 253,25 Kč spolu s úrokem ve výši
8,25 % ročně z částky 113 253,25 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 108 474,90 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 846,29 Kč, úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 202 164,69 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 92,57 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 221 728,15 Kč od 15. 5. 2020 do 27. 5. 2021, ve výši 1,75 % ročně z částky 221 728,15 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 108 474,90 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 113 253,25 Kč spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 113 253,25 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 108 474,90 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 846,29 Kč, úrokem ve výši 11,9 % ročně z částky 202 164,69 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 92,57 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 221 728,15 Kč od 15. 5. 2020 do 27. 5. 2021, ve výši 1,75 % ročně z částky 221 728,15 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 108 474,90 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 221 728,15 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o půjčce na konsolidaci číslo uzavřené dne 31. 10. 2016 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 253 700 Kč. Nedílnou součástí smlouvy se staly Všeobecné obchodní podmínky, Produktové podmínky a Sazebník poplatků. Žalovaný se zavázal splácet bance úvěr způsobem uvedeným ve smlouvě, Všeobecných obchodních podmínkách a Produktových podmínkách, a to s úrokem ve výši 11,9 % ročně. Žalovaný byl dle smlouvy povinen splácet poskytnutou půjčku ve číslo pravidelných měsíčních splátkách po 3 626 Kč, první splátka byla splatná dne 25. 11. 2016 a každá další splátka pak byla splatná vždy k 25. dni v měsíci. Splátky měly být hrazeny formou inkasa z účtu žalovaného č. bankovní účet, přičemž žalovaný byl povinen zajistit, aby v den splatnosti každé splátky byl na tomto účtu dostatek disponibilních prostředků. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, banka jej písemně upozornila, aby tento stav napravil; následně s účinností ke dni 14. 5. 2020 banka úvěr zesplatnila dle ustanovení 7.1 a 2. Produktových podmínek. Bance tak vzniklo oprávnění požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých závazků vyplývajících ze smlouvy; zároveň banka uplatnila své právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 15. 5. 2020, ve kterém byl rovněž vyzván k zaplacení zůstatku úvěru a upozorněn na možnost vymáhání dané pohledávky. Žalovaný v průběhu splácení úvěru uhradil celkem částku 140 446,75 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně započetla zčásti na jistinu a zčásti na sjednané úroky, případně další poplatky vyplývající ze smlouvy o úvěru. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 23. 3. 2021 k převedení předmětné pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Ani po postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni na danou pohledávku již ničeho neuhradil. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 202 164,69 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení z jistiny úvěru do 14. 5. 2020 ve výši 92,57 Kč, z kapitalizovaného úroku z úvěru z jistiny úvěru do 14. 5. 2020 ve výši 8 846,29 Kč, z poplatků a smluvní pokuty ve výši 19 563,46 Kč, ze smluvního úroku 11,90% ročně z jistiny úvěru ve výši 202 164,69 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení a z úroku z prodlení v zákonné výši 10% ročně z částky ve výši 221 728,15 Kč, od 15. 5. 2020 do zaplacení.
2. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je deklarováno v Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Po provedení potřebných lustrací, dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od žalovaného a informací získaných z interních zdrojů, a dále s ohledem na výši úvěru, banka schválila žalovanému úvěr ve výši 253 700 Kč. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“, jakož i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č.j. 12 Co 367/2020-170, kdy se odvolací soud vyjádřil, že ačkoliv„ žalovaný sice neuvedl měsíční platby domácnosti…nelze to klást k tíži druhé smluvní strany. Právní předchůdkyně žalobkyně proto zcela správně přikročila k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Právní předchůdkyně tak zcela dostála povinnosti podle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb.“ Městský soud v citovaném rozhodnutí rovněž potvrdil, že údaje z prohlášení k žádosti o poskytnutí úvěru jsou povinností žádajícího, a to uvést je pravdivě.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání nařízenému na 2. 11. 2021 se bez omluvy nedostavil, doručení předvolání k tomuto jednání přitom u něj bylo řádně vykázání dnem 5. 10. 2021 náhradním způsobem – uložením u pošty, lhůta k přípravě k jednání byla u žalovaného zachována, proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.)
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin označených jako Návrh smlouvy o úvěru ze dne 31. 10. 2016, Akceptace návrhu smlouvy ze dne 31. 10. 2016, Rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb ze dne 12. 2. 2015, z Všeobecných obchodních podmínek právnická osoba, z Produktových podmínek právnická osoba a Sazebník je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 31. 10. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 253 700 Kč, přičemž žalovaný se zavázal předmětné peněžní prostředky vrátit bance společně se sjednaným úrokem ve výši 11,9 % ročně v pravidelných 120- měsíčních splátkách po 3 626 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci se splatností první splátky ke dni 25. 11. 2016 a poslední splátky ke dni 25. 10. 2026, celkem se tak zavázal vrátit bance při řádném splácení částku 433 581,84 Kč. Část půjčky ve výši 223 700 Kč byla sjednána jako účelová a měla být použita na úhradu čtyř již existujících dluhů žalovaného u specifikovaných bankovních a nebankovních institucí, zbývající část ve výši 27 700 Kč měla banka odeslat na běžný účet žalovaného č. bankovní účet. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, Produktové podmínky právnická osoba a Sazebník.
5. Z listin označených jako Kreditní report žalovaného a Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta ze dne 31. 10. 2016 je dále v řízení prokázáno, že při sjednávání úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v protokolu o ověření jeho úvěruschopnosti, podle níž měl být žalovaný rozvedený, žít ve vlastním bytě s jiným dvěma blíže neuvedenými osobami, měl pobírat důchod ve výši 15 000 Kč, vedle toho měl soukromě podnikat s příjmem ve výši 4 500 Kč měsíčně, měsíční výdaje žalovaného měly činit 7 900 Kč na měsíční splátky dalších úvěrů, 4 500 Kč na živobytí a 400 Kč na další výdaje. V době uzavření předmětné smlouvy měl mít další úvěry, a to existující ze zbývající dlužnou částkou včetně úroků ve výši 197 736 Kč s měsíční splátkou ve výši 2 384 Kč, existující revolvingový s úvěrovým rámcem ve výši 60 000 Kč. Výpisy z účtu žalovaného za období únor 2015 až únor 2021 je dále v řízení prokázáno, že žalovaný měl nejpozději od února 2015 vedený u právní předchůdkyně žalobkyně běžný účet č. bankovní účet, na který mu od 6/ 2015 byl vyplácen invalidní důchod ve výši cca 10 000 Kč, v době od 11/ 2015 do 9/ 2016 mzda od agentury právnická osoba ve výši cca 10 000 Kč až 12 000 Kč, v 6/ 2015 mu na něj byla vyplacena půjčka ve výši 70 000 Kč, v 10/ 2015 další půjčka ve výši 8 000 Kč, v 11/ 2015 další půjčka ve výši 10 000 Kč, v 2/ 2016 ve výši 350 000 Kč, 31. 10. 2016 pak na něj byly vyplaceny částky 27 700 Kč a 226 000 Kč, na tento účet nebyly navedeny žádné pravidelné platby za bydlení a energie, pouze z něj žalovaný pravidelně vybíral v bankomatech a platil nákupy v obchodech.
6. Oznámením o okamžitém zesplatnění úvěru ze dne 14. 5. 2020 a podacím archem ze dne 15. 5. 2020 pak má soud postaveno v řízení najisto, že právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila předmětný úvěr za okamžitě splatný v souladu s č.l. 7 Produktových obchodních podmínek a písemně vyzvala žalovaného k okamžitému jednorázovému zaplacení dluhu v aktuální výši ke dni zesplatnění z důvodu dlouhodobého nesplácení jeho finančních závazků vůči bance s tí, že jeho aktuální dluh ke dni 14. 5. 2020 činí 212 240,57 Kč.
7. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2021, včetně přílohy č. 1 jako seznamu postupovaných pohledávek, potvrzením o zaplacení úplaty ze dne 24. 3. 2021, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 4. 2021 a podacím archem z téhož dne, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
8. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2021 a podacím lístkem z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 277 411,13 Kč, Kč nejpozději do 28. 5. 2021 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy číslo který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužné neuhrazené půjčky běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
10. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou 31. 10. 2016 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 31. 10. 2016 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 253 700 Kč, přičemž žalovaný se zavázal předmětné peněžní prostředky vrátit bance společně se sjednaným úrokem ve výši 11,9 % ročně v pravidelných 120- měsíčních splátkách po 3 626 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci se splatností první splátky ke dni 25. 11. 2016 a poslední splátky ke dni 25. 10. 2026, celkem se tak zavázal vrátit bance při řádném splácení částku 433 581,84 Kč, část půjčky ve výši 223 700 Kč byla sjednána jako účelová a měla být použita na úhradu čtyř již existujících dluhů žalovaného u specifikovaných bankovních a nebankovních institucí, zbývající část ve výši 27 700 Kč měla banka odeslat na běžný účet žalovaného č. bankovní účet; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být rozvedený, bydlet ve vlastním bytě s jiným dvěma blíže neuvedenými osobami, měl pobírat důchod ve výši 15 000 Kč, vedle toho měl soukromě podnikat s příjmem ve výši 4 500 Kč měsíčně, měsíční výdaje žalovaného měly činit 7 900 Kč na měsíční splátky dalších úvěrů, 4 500 Kč na živobytí a 400 Kč na další výdaje. Dále právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do veřejně dostupných registrů, podle nichž měl mít žalovaný v té době další dva existující úvěry, jednak se zbývající dlužnou částkou včetně úroků ve výši 197 736 Kč s měsíční splátkou ve výši 2 384 Kč a revolvingový s úvěrovým rámcem ve výši 60 000 Kč. Ze strany žalovaného měla banka k dispozici toliko výpisy z bankovního účtu žalovaného č. bankovní účet, z nichž akorát ke dni sjednávání předmětného úvěru vyplývalo, že žalovanému na tento účet byl od 6/ 2015 vyplácen invalidní důchod ve výši cca 10 000 Kč, v době od 11/ 2015 do 9/ 2016 mzda od agentury právnická osoba ve výši cca 10 000 Kč až 12 000 Kč, v 6/ 2015 mu na něj byla vyplacena půjčka ve výši 70 000 Kč, v 10/ 2015 další půjčka ve výši 8 000 Kč, v 11/ 2015 další půjčka ve výši 10 000 Kč, v 2/ 2016 ve výši 350 000 Kč, 31. 10. 2016 pak na něj byly vyplaceny částky 27 700 Kč a 226 000 Kč, na tento účet nebyly navedeny žádné pravidelné platby za bydlení a energie, pouze z něj žalovaný pravidelně vybíral v bankomatech a platil nákupy v obchodech. Žalovaný v průběhu splácení úvěru uhradil celkem částku 140 446,75 Kč.
11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 253 700 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se vždy jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy vycházela pouze z ničím nepodložených údajů uvedených v žádosti ze strany samotného žalovaného a dále měla mít k dispozici výpis z jeho běžného účtu, který měl u banky zřízen. Žalobkyně pak s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, dále tvrdila, že je zcela postačující vycházet pouze z informací žalovaného, aniž by tyto byly jakkoliv podloženy, nicméně soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí, jednak má za to, že v daném případě samotné údaje uvedené žalovaným jsou v podstatě zavádějící a samy o sobě tak nemohou postačovat k posouzení schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet a tudíž, že v daném konkrétním případě nebylo posouzení úvěruschopnosti žalovaného dostatečně a správné. Z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěrů, z bankou zjištěných informací z dostupných registrů o dluhovém zatížení žalovaného, jakož i z výpisu z jeho osobního bankovního účtu totiž vyplývá, že žalovaný měl žít v bytě ve svém osobním vlastnictví společně s dalšími dvěma osobami, aniž by z postupu banky při poskytování úvěru vyplynulo, že tato zohledňovala, zda žalovaný s těmito osobami vede společnou domácnost, a pokud ano, jaké mají tyto osoby vlastní příjmy, jak se podílejí na nákladech na bydlení a jaké jsou tyto skutečné náklady, když tyto v kolonce„ deklarované výdaje“ v žádosti o poskytnuté úvěru zcela chybí, resp. pokud by byly zahrnuty do„ výdajů na živobytí“, byly by na první pohled nepřiměřeně nízké a v těchto výdajích by pak nemohly být zahrnuty běžné výdaje na jídlo, ošacení, hygienu apod.. Rovněž je zde nesoulad mezi tím, že úvěr měl být poskytnut mimo jiné na konsolidaci čtyř dalších úvěrů žalovaného, dle předloženého výpisu z dostupných registrů však vyplývá, že aktivní k datu sjednávání úvěrové smlouvy byly toliko dle těchto registrů dva úvěry. Ani z výpisu z běžného účtu pak nelze dovodit, jaké jsou skutečné výdajové poměry žalovaného, když na tento účet nebyly navedeny žádné pravidelné platby žalovaného na energie a služby, navíc z účtu vyplývá, že jeho další příjem, vedle důchodu, mu byl naposledy vyplacen na počátku září 2016 a tudíž banka s tímto příjmem ke dni sepsání žádosti o úvěr nemohla ani počítat. Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětný úvěr vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo v daném případě dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými dalšími doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
16. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 253 700 Kč a žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 140 446,75 Kč, dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 113 253,25 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 113 253,25 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 13. 5. 2021, tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 18. 5. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 27. 5. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 28. 5. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení k prvnímu dni prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
17. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávek proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
18. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 113 253,25 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 221 728,15 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.