Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 266/2021-31
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 152 748,31 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 152 748,31 Kč spolu s úrokem ve výši 11 % ročně z částky 152 748,31 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 748,31 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 33 407,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 152 748,31 Kč spolu s úrokem ve výši 11 % ročně z částky 152 748,31 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 748,31 Kč od 27. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 33 407,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 152 748,31 Kč spolu s příslušenstvím v podobě smluveného úroku a úroku z prodlení z této částky, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru uzavřené dne 2. 4. 2015 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba (dále jen„ předchozí věřitel“ nebo„ banka“), na podkladě níž poskytla banka žalovanému úvěr ve výši 286 716 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, Obchodní podmínky pro spotřebitelské úvěry, jakož i sazebník poplatků, přičemž žalovaný se zavázal platit bance roční úrok z úvěru ve výši 11 % a poplatky související s poskytnutím a správou úvěru. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že poskytnutý úvěr spolu s úroky splatí bance v pravidelných měsíčních splátkách po 4 546 Kč měsíčně, splatných vždy k 13. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být uhrazena do 13. 5. 2015 a poslední splátka v částce 4 453 Kč dnem 13. 4. 2023. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru a v důsledku porušení povinností žalovaným splácet úvěr řádně a včas v souladu se smlouvou, byl žalovaný písemně vyzýván k úhradě dlužných částek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný i přes tyto výzvy své povinnosti nadále porušoval, banka v souladu se smlouvou ke dni 25. 4. 2020 zesplatnila celý zůstatek úvěru s příslušenstvím. Ke dni zesplatnění činila dlužná výše úvěru částku 153 941,19 Kč, následně dne 26. 4. 2020 uhradil žalovaný částku 1 282,68 Kč. S ohledem na uvedené tak žalovaný až doposud dluží žalobkyni na částku 152 748,31 Kč právnická osoba, jako postupitel, postoupila pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 6. 2020 na žalobkyni, přičemž toto postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný byl následně žalobkyní před podáním žaloby písemně vyzván k úhradě dlužné částky, ani přesto však dlužnou částku neuhradil. V podání ze dne 30. 8. 2021 učiněném na základě výzvy soudu dále žalobkyně doplnila, že předmětný úvěr byl účelový a mělo jím dojít ke konsolidaci předchozích úvěrů žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, a to kontokorentu vedeného na účtu s kontokorentem č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 25 506 Kč, splátkového úvěru vedeného na úvěrovém účtu č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 98 078 Kč a úvěru čerpaného kreditní kartou vedeného na kartovém účtu č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 12 232 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně v době uzavření smlouvy ověřovala schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr vyhledáváním žalovaného v databázi dlužníků, vyhledáváním žalovaného v insolvenčním rejstříku, prověřením platnosti občanského průkazu žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky, získáním informací přímo od žalovaného, který v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je zaměstnán u právnická osoba, anonymizováno a není s ním vedeno jednání o ukončení pracovního poměru a svůj měsíční příjem 13 464 Kč, dále uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, že bydlí u rodičů, informaci o dosaženém vzdělání (vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný dosáhl úplného středního odborného vzdělání, je zřejmé, že i v případě ztráty zaměstnání, bude žalovaný schopen najít si práci novou), dále, že mu nejsou prováděny žádné srážky ze mzdy či z účtu z důvodu exekuce, právní předchůdkyně žalobkyně dále prověřovala pravidelné měsíční platby žalovaného – žalovaný splácel jiné úvěry u právní předchůdkyně žalobkyně s celkovým splátkovým zatížením 5 223 Kč měsíčně (tyto byly zkonsolidovány), u jiné finanční instituce splácel žalovaný 1 000 Kč měsíčně, žalovaný nesplácel výživné, neměl žádné náklady na léky a nájem či jiné další povinné výdaje; dále rovněž právní předchůdkyně žalobkyně prověřila pohyby na bankovním účtu žalovaného, kdy byly patrné pravidelné měsíční příjmy ze zaměstnání, jiné příjmy a obrat na účtu žalovaného č. bankovní účet za období od 3. 9. 2014 do 26. 3. 2015, tedy před uzavřením smlouvy.
2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 16. 8. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří- li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 10. 9. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o úvěru ze dne 2. 4. 2015 vzal soud za prokázané, že se v této listině písemně dohodli právnická osoba, jako banka a žalovaný na tom, že banka poskytne žalovanému úvěr ve výši 286 716 Kč, přičemž žalovaný se zavázal platit bance roční úrok z úvěru ve výši 11 % a poplatky související s poskytnutím a správou úvěru v pravidelných měsíčních splátkách po 4 546 Kč měsíčně, splatných vždy k 13. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být uhrazena do 13. 5. 2015 a poslední splátka v částce 4 453 Kč dnem 13. 4. 2023; úvěr byl poskytnut jako účelový ke konsolidaci předchozích úvěrů žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, a to kontokorentu vedeného na účtu s kontokorentem č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 25 506 Kč, splátkového úvěru vedeného na úvěrovém účtu č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 98 078 Kč a úvěru čerpaného kreditní kartou vedeného na kartovém účtu č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 12 232 Kč RPSN byla mezi stranami sjednána na 12,07 %, přičemž celková částka, kterou by měl žalovaný zaplatit při řádném splácení úvěru, měla činit 439 190 Kč. Dále bylo ve smlouvě ujednáno, že v případě, že se žalovaný dostane do prodlení se splácením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane do prodlení se splácením více než dvou splátek, měla banka právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný. V bodě 3.1. smlouvy o úvěru bylo dále dohodnuto, že úroky z úvěru jsou splatné společně s pravidelnými splátkami úvěru a stávají se součástí jistiny úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, dále po doplacení úvěru a také v den, kdy banka uplatní právo na okamžité zesplatnění úvěru. Součástí jistiny se v den jejich splatnosti stanou také veškeré ceny vyúčtované v souvislosti s úvěrem.
5. Žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 1. 4. 2015, historickým výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně za období od 3. 9. 2014 do 26. 3. 2015, výstupem z insolvenčního rejstříku na jméno žalovaného ze dne 30. 8. 2021, jakož i výstupem z registru neplatných dokladů vedených na jméno žalovaného ze dne 30. 8. 2021, je v řízení dále prokázáno, že žalovaný měl pravidelný příjem z výdělečné činnosti ve výši cca 13 000 Kč, byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, bydlel u rodičů, neměl tudíž výdaje na bydlení, z jeho bankovního účtu nebyly prováděny žádné pravidelné účetní operace. Žalovaný nebyl veden v insolvenčním rejstříku.
6. Transakční historií bylo dále v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 2. 4. 2015 poskytla žalovanému částku 286 716 Kč, kterou žalovaný téhož dne čerpal, přičemž žalovaný hradil z titulu předmětné smlouvy žalobkyni splátky pouze v období od 3. 4. 2015 do 10. 2. 2020, po celou dobu však velmi nepravidelně a s prodlením. Celková výše žalovaným nevrácených a jemu poskytnutých finančních prostředků, navýšených v souladu se smlouvou o naběhlé úroky z úvěru tak ke dni zesplatnění, tj. ke dni 25. 4. 2020 činila částku 153 941,19 Kč.
7. Rozhodnutím o okamžité splatnosti dluhu ze dne 25. 4. 2020 bylo v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba sdělila žalovanému, že ke dni 25. 4. 2020 zesplatnila úvěr vedený pod č. bankovní účet pro neplacení splatných pohledávek a současně sdělila žalovanému, že celková dlužná částka k danému dni činí 156 930 Kč.
8. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 26. 6. 2020, včetně seznamu postupovaných pohledávek, z potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 2. 7. 2020, jakož i z listiny označené jako Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 7. 2020 je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky z úvěrových smluv vůči dlužníkům specifikované v příloze smlouvy, včetně pohledávky vůči žalovanému, která je předmětem tohoto řízení, s příslušenstvím a se všemi právy a povinnostmi s nimi spojenými na žalobkyni za úplatu, přičemž tuto skutečnost žalovanému řádně oznámila.
9. Předžalobní upomínkou právní zástupce žalobkyně ze dne 15. 12. 2020, jakož i detailním výpisem o sledování zásilek ze dne 17. 12. 2020 je pak v řízení prokázáno, že zástupce žalobkyně vyzval dne 15. 12. 2020 ještě před podáním žaloby žalovaného k uhrazení dlužné částky ve výši 173 144,45 Kč ke dni výzvy, a to nejpozději do 25. 12. 2020, s upozorněním, že nebude-li tato dlužná částka uhrazena, bude se žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
11. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru ze dne 2. 4. 2015 se právnická osoba, jako banka a žalovaný jako dlužník dohodli na tom, že banka poskytne žalovanému úvěr ve výši 286 716 Kč, přičemž žalovaný se zavázal platit bance roční úrok z úvěru ve výši 11 % a poplatky související s poskytnutím a správou úvěru v pravidelných měsíčních splátkách po 4 546 Kč, splatných vždy k 13. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být uhrazena do 13. 5. 2015 a poslední splátka v částce 4 453 Kč dnem 13. 4. 2023; úvěr byl poskytnut jako účelový ke konsolidaci předchozích úvěrů žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, a to kontokorentu vedeného na účtu s kontokorentem č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 25 506 Kč, splátkového úvěru vedeného na úvěrovém účtu č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 98 078 Kč a úvěru čerpaného kreditní kartou vedeného na kartovém účtu č. bankovní účet, přičemž částka ke splacení v době konsolidace činila 12 232 Kč RPSN byla mezi stranami sjednána na 12,07 %, přičemž celková částka, kterou by měl žalovaný zaplatit při řádném splácení úvěru, měla činit 439 190 Kč. Strany si rovněž dohodly, že úroky z úvěru jsou splatné společně s pravidelnými splátkami úvěru a stávají se součástí jistiny úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Konečně bylo dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splácením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se splácením více než dvou splátek, má banka právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný. Žalovaný svůj závazek z uvedené dohody nesplnil a porušil, když poskytnuté finanční prostředky a smluvený úrok bance v dohodnutých splátkách po sjednanou dobu řádně nehradil, od 10. 2. 2020 pak předmětné splátky a poplatky nehradil bance vůbec, pročež banka dne 25. 4. 2020 přistoupila k zesplatnění úvěru.
12. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná a lze ji proto v celém rozsahu vyhovět. Soud má v prvé řadě za to, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba a žalovaným byla dne 2. 4. 2015 uzavřena smlouva o úvěru, na podkladě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 286 716 Kč, který se žalovaný zavázal splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách po 4 546 Kč, splatných vždy k 13. dni v měsíci, přičemž první splátka měla být uhrazena do 13. 5. 2015 a poslední splátka v částce 4 453 Kč dnem 13. 4. 2023; RPSN byla mezi stranami sjednána na 12,07 %, přičemž celková částka, kterou by měl žalovaný zaplatit při řádném splácení úvěru, měla činit 439 190 Kč. Dle dohody stran se splatné úroky z úvěru stávaly součástí jistiny úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Tato smlouva tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení § 2 395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nedílnou součástí smlouvy se pak v souladu s dohodou stran staly i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí těchto finančních služeb vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 občanského zákoníku jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud za to, že ujednání o ceně úvěru bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době podání žádosti o poskytnutí úvěru věděl, jaká je cena za poskytnutí tohoto úvěru. V projednávané věci navíc soud považuje tuto cenu za uzavření smlouvy za přiměřenou, okolnostem daného případu, když roční úroková sazba (RPSN) nepřevyšuje běžné RPSN poskytované při úvěrech ze strany bank. Současně pak je na tuto smlouvu nutno pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zák. č. 257/2016 Sb., který stanovil některé podmínky pro smlouvy, jimiž se sjednával spotřebitelský úvěr. Vzhledem ke skutečnosti, že soud u daných smluv neshledal absenci požadavku stanovených v daném právním předpise, navíc má soud i za to, že banka v daném konkrétním případě dostála své povinnosti ve smyslu § 86 tohoto zákona a jako poskytovatel úvěru před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila a dle soudu rovněž dostatečně prokázala, že měla podrobné informace o příjmových a výdajových poměrech žalovaného, když tento u ní ještě před uzavřením úvěru měl veden běžný bankovní účet, na němž byly zcela transparentní jak jeho pravidelné příjmy, tak jeho pravidelné výdaje. Vzhledem k tomu pak soud posoudil danou smlouvu jako platnou i ve smyslu předmětného zákona. Banka přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky (úvěr) žalovanému skutečně poskytla, avšak žalovaný naopak svůj závazek ze smluv poskytnuté finanční prostředky a smluvený úrok bance hradit v dohodnutých splátkách se stanovenou splatností nesplnil a porušil. Banka pak žalovaného opětovně vyzývala k úhradě dlužných splátek a v důsledku porušení povinností žalovaného splácet úvěry řádně a včas pak využila svého práva sjednaného smlouvou a prohlásila úvěry za ihned splatný, přičemž požadovala okamžité předčasné splacení veškerých dlužných částek dle smlouvy.
14. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení celé shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný řádně a včas svůj dluh na úhradě jednotlivých předepsaných splátek úvěru a následně na úhradě celého dlužného zůstatku úvěru nesplnil, dostal se tak s úhradou popsaného dluhu ve smyslu ust. § 1968 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení. Žalobkyni tak proto vznikl vůči žalovanému též nárok na úhradu úroků z prodlení v zákonné výši 10% ročně, která ve smyslu ust. nař. vl. číslo Sb., odpovídala, resp. odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
16. Vzhledem k výše uvedenému proto soud podané žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalovaného zavázal, aby žalobkyni uhradil celou žalobkyní požadovanou částku včetně příslušenství, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly ani žádným z účastníků ani tvrzeny. Žalovaný dluh navíc vychází ze smlouvy o úvěru, podle níž žalovaný již měl poskytnutou ze strany žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, možnost svůj dluh pravidelně splácet, tuto svou možnost, resp. povinnost, však porušil a po žalobkyni nyní nelze spravedlivě požadovat, aby strpěla opětovnou možnost žalovaného hradit projednávaný dluh ve splátkách či ve lhůtě delší než zákonné, neboť by se jednalo o neúměrné zvýhodnění zájmů žalovaného na úkor oprávněného zájmu žalobkyně na řádné a včasné uspokojení dluhu.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou úspěch v plném rozsahu, pročež soud zavázal žalovanou zaplatit jí i plnou náhradu nákladů řízení. Tyto celkové náklady řízení tak činí 33 407,60 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 6 110 Kč a částku 27 297,60 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 21 660 Kč jako odměnou dle § 7 bod 5 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu kvalifikované předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 7 220 Kč, 900 Kč jako tři režijní paušály po 300 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Pokud soud žalobkyni nepřiznal náhradu za úkon v podobě podání ze dne 30. 8. 2021, učinil tak proto, že předmětná skutková tvrzení o úvěruschopnosti žalovaného, která byla tímto podáním žalobkyně doplněna, měla být obsažena již v samotné žalobě. Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 33 407,60 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně - vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.