Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 C 107/2021-55

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 4 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 499 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 488,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 499 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 488,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2020 jako právní nástupce původního věřitele, společnosti právnická osoba (dále jen„ anonymizováno“) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi právnická osoba a žalovanou byla prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne 15. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru číslo jíž se anonymizováno zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč a žalovaná se zavázala ji věřiteli vrátit15. 12. 2018. Na bankovní účet, z něhož žalovaná uhradila ověřovací platbu ve výši 1 Kč anonymizováno dohodnutou částku poukázala. Žalovaná svou povinnost byť jen částečně nesplnila a ode dne 16. 12. 2018 je v prodlení. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni dne 26. 5. 2020. Ta žalovanou před podáním žaloby o zaplacení upomenula, výzva však zůstala bez reakce.

2. Žalovaná se po celé řízení k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě zástupce žalobkyně, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle

4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne 15. 11. 2018 v 15:46 hod. smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaná vyslovila svůj souhlas se zněním smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku zadáním elektronického kódu v elektronickém rozhraní právnická osoba provozovaných webových stránek a z bankovního účtu, na nějž měl být úvěr vyplacen, uhradila právnická osoba ověřovací platbu ve výši 1 Kč. Ve smlouvě se anonymizováno zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 4 500 Kč do dvou pracovních dnů ode dne uzavření smlouvy odesláním na bankovní účet žalované, a žalovaná se zavázala jej společnosti vrátit spolu s úrokem ve výši 0,27 % z úvěru nejpozději do 30 dnů. Nebylo zjištěno, že by právnická osoba před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované jinak než předložením poštovních poukázek o vyplacených dávkách státní sociální podpory za měsíce srpen až listopad 2018, a to ani šetřením osobních a majetkových poměrů žalovaného, ani dotazy na dostupné databáze a rejstříky ke zjištění jeho dluhového zatížení. Dne 15. 11. 2018, jak vyplývá z výpisů z účtu, žalovaná odeslala na účet předchůdkyně žalobkyně částku 1 Kč a ještě týž den právnická osoba poukázala na účet, z něhož byla částka 1 Kč odepsána, 4 500 Kč. Žalovaná do data splatnosti úvěru svůj závazek nesplnila. Pohledávku za žalovanou převedla právnická osoba dne 26. 5. 2020, jak je zřejmé z předložené smlouvy o postoupení pohledávek, na žalobkyni. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby soudu písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaná však na výzvu, stejně jako na upomínky původního věřitele, nereagovala. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se jakákoli z upomínek či předžalobní výzva dostala do dispozice žalované, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalované doručena na adresu jejího bydliště dne 30. 11. 2020.

5. Dle , (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Dle , (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 1879 obč. zák. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními , dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j.  – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. , ale též , o ochraně spotřebitele, a až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle d, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

14. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

15. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

16. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně, resp. vůbec. Od žalované si dle absentujících tvrzení nevyžádala konkrétní informace o příjmech a výdajích, jež by měly být současně doloženy listinami, čerpala toliko z předložených poštovních poukázek dokumentujících, že žalovaná je sociálně potřebná (pobírá dávky státní sociální podpory). Žalobkyně se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní vyslechnout poučení podle a 3 , o tom, že dosud neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že konkrétním způsobem prověřovala schopnost žalované úvěr splácet.

17. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 obč. zák. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalované úvěr žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu.

18. V řízení však bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku 4 500 Kč oproti předchozí úhradě od žalované ve výši 1 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci podle § 2991 odst. 2 obč. zák. vzniká povinnost vydat bezdůvodné obohacení ochuzenému. Protože prvou, kdo ve vztahu z neplatné smlouvy plnil, byla žalovaná, když uhradila právnická osoba částku 1 Kč, žalované tím, že od jmenované společnosti přijala částku 4 500 Kč, vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 4 499 Kč. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 4 499 Kč, o které se žalovaná na úkor žalobkyně vzhledem ke svému předchozímu plnění ve výši 1 Kč skutečně obohatila, tedy z jiného právního důvodu než tvrdila žalobkyně.

19. Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovanou k zaplacení dluhu předžalobní výzvou, jež byla předána k poštovní přepravě jako doporučená zásilka, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalované doručena, resp. kdy se žalovaná mohla s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 570 odst. obč. zák.), s níž měla žalovaná objektivní možnost seznámit se až dne 30. 11. 2020, kdy skončila úložní doba, po kterou byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Žalovaná pak byla povinna uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne 1. 12. 2020. Jelikož tak neučinila, dostala se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem 2. 12. 2020, do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně (nař. vlády č. ). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě vyšší, a to 9 % ročně, a to již od 16. 12. 2018, tedy od data dřívějšího, než požadovat mohla. Proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 499 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku), a ve zbývající části, jak je zřejmé z výroku ad II., žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v převážné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 488,40 Kč, přičemž tato částka představuje 99,96 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 99,98 % a úspěchu žalované v rozsahu 0,02 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.