Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
33 C 142/2021-79
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 571,57 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 3 040,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 739,59 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 208,72 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 530,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 530,87 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částku 3 040,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 739,59 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 208,72 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 530,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 530,87 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 571,57 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) uzavřela dne datum se žalovaným smlouvu o půjčce číslo (dále jen„ Smlouva“), na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 5 000 Kč. Dlužná částka představuje jistinu ve výši 3 739,59 Kč, úroky ve výši 235,69 Kč, sankční úrok ve výši 13,52 Kč, poplatky ve výši 1 532,77 Kč a náklady vymáhání ve výši 50 Kč. Právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče, a to na základě informací poskytnutých žalovaným a nahlédnutím do veřejných registrů, což plyne z interních systémových záznamů a protokolu o ověření úvěruschopnosti. Banka dle zjištěných informací z těchto zdrojů a od žalovaného a dále pak s ohledem na výši úvěru posoudila, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná.
2. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:
3. Obsahem smlouvy ze dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je závazek právního předchůdce žalobkyně poskytnout žalovanému částku ve výši 5 000 Kč a závazek žalovaného splatit zapůjčené prostředky včetně úroku ve výši 21,90 % ročně. Součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a sazebníky. Zůstatek na účtu žalovaného byl v měsíc rok ve výši - 4 753,95 Kč, v měsíc rok ve výši - 4 937,75 Kč, v měsíc ve výši - 5 004,06 Kč, v měsíc rok ve výši - 4 573,43 Kč, v měsíc rok ve výši - 3 326,87 Kč a v měsíc rok ve výši - 4 912,84 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dočasně poskytl žalovanému částku 5 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě částky 4 986,80 Kč do datum. Žalovaný uhradil celkem částku 2 469,13 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky byla žalovaná pohledávka postoupena na žalobkyni.
4. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).
5. Právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s požadavkem náležité péče při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný v žádosti o úvěr uváděl příjem ve výši 15 600 Kč měsíčně. Žalovaný od měsíc do měsíc rok byl schopen hradit své pravidelné výdaje pouze využitím kontokorentu ve výši 5 000 Kč. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru mezi účastníky jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 580 odst. 1, 588 a 2991 odst. 1, 2 o. z.).
6. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
7. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
8. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány.
9. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.
10. Žalobkyně neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).
11. Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z. a soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 2 530,87 Kč (jistina 5 000 Kč po zohlednění částečných úhrad v souhrnné výši 2 469,13 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 530,87 Kč od datum do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 040,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 739,59 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 208,72 Kč od datum do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (datum), ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.).
12. Po zohlednění příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalobkyni přiznána částka 3 115,40 Kč. Co do částky 3 331,13 Kč byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na jejich úhradu. Procesně úspěšnému žalovanému totiž žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).