Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (6)No categories available
7 C 256/2021-67
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristinou Steinmetzovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 273 030,92 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 213 441 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 1.11.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá do částky 59 589,92 Kč a úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 273 030,92 Kč za den 30. 4. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 589,92 Kč od 1.11.2020 do zaplacení a úroku ve výši 8,7% ročně z částky 273 030,92 Kč od 30.4.2020 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení v rozsahu 56 % v částce 32 829 Kč k rukám advokátky Mgr. jméno příjmení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 213 441 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 1.11.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá do částky 59 589,92 Kč a úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 273 030,92 Kč za den 30. 4. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 589,92 Kč od 1.11.2020 do zaplacení a úroku ve výši 8,7% ročně z částky 273 030,92 Kč od 30.4.2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení v rozsahu 56 % v částce 32 829 Kč k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 7.5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 273 030,92 Kč celkem spolu s úrokem a úrokem z prodlení vymezenými ve výroku I. a II. rozsudku. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba, IČO poskytla žalované na základě smlouvy ze dne 19. 4. 2018 úvěr ve výši 300 000 Kč, který měla hradit formou splátek s úrokem sjednaným v sazbě 8,70%. Jelikož žalovaná porušila smluvní podmínky, když se ocitla v prodlení s úhradou splátek, došlo k zesplatnění úvěru k 29.4.2020. Ke dni zesplatnění činila jistina úvěru částku 273 030,92 Kč. K postoupení pohledávky na žalobkyni došlo dne 10.7. 2020 a žalovaná byla o tomto vyrozuměna.
2. Okresní soud v Nymburce ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který byl pro nedoručitelnost zrušen. Ve věci nařídil jednání na den 14.12.2021, k němuž se žalovaná bez jakékoliv omluvy nedostavila. Soud jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti, vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. K žalobě se nijak nevyjádřila.
3. Soud se s ohledem na cizí státní příslušnost žalované, občanky Albánie, zabýval otázkou pravomoci soudu k řešení tohoto sporu s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém) a výběrem právního řádu, dle něhož má být spor posuzován. Pravomoc soudu k rozhodnutí o tomto návrhu vůči žalovanému vyplývá v souladu s článkem 5 bod 1 z ustanovení čl. 7 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 z 12.12.2012 (Brusel I bis) podle místa plnění ze smlouvy, které bylo v České republice. Použití českého hmotného práva pak vyplývá z ujednání v této smlouvě mezi účastníky.
4. Po provedeném dokazování měl soud zjištěn následující skutkový stav.
5. Mezi žalovanou a právnická osoba, IČO, sídlem adresa, byla uzavřena dne 19.4. 2018 smlouva o úvěru, na jejímž základě měla společnost poskytnout žalované částku 300 000 Kč v části za účelem konsolidace jiných půjček ve výši 27 871 Kč a ve zbytku mělo dojít k výplatě této částky žalované. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 8,70% ve splátkách po 4 038 Kč měsíčně se splatností od 15.5. 2018, což soud zjistil z textu této smlouvy. Podle výpisu úvěrového účtu byla tato částka vyplacena datum.
6. Dopisem odeslaným žalované doporučeně ze dne 2.5. 2020 byla žalovaná informována o zesplatnění dluhu k témuž dni pro prodlení se splácením.
7. Z výpisu úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaná splácela úvěr do doby 15.1. 2020 a postupně uhradila tyto splátky ve výši 14x4 361 Kč, 4x4 421 Kč, dále částku 3000 Kč, 129 Kč, 4 038 Kč, 2x327Kč, celkem 86 559 Kč.
8. právnická osoba, IČO a žalobkyní byla dne 10.7. 2020 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejíž součástí dle přílohy byla pohledávka za žalovanou. Žalovaná byla o této skutečnosti vyrozuměna dopisem ze dne 10.7. 2020. Posledně uvedené skutečnosti soud zjistil z doložené smlouvy o postoupení pohledávek, přílohy, úhrady kupní ceny a vyrozumění žalované.
9. K výzvě soudu týkající se doplnění tvrzení a důkazů ohledně způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované doložila žalobkyně výpisy účtu žalované u právnická osoba, číslo za období měsíců září 2017 až duben 2018. Z těchto lze zjistit pravidelný měsíční příjem žalované od právnická osoba, postupně vevýši od cca 18 tis. – 11 tis. Kč měsíčně, v měsíci 2/ 2018 jen v částce 2 853 Kč, v 3/ 2018 jí byly vyplaceny dávky nemocenské 7 574 Kč a 9660 Kč, v 4/ 2018 částka 13 260 Kč. V každém z těchto měsíců vyjma dubna 2018, kdy jí byla vyplacena předmětná částka úvěru, z jejího účtu odešlo více peněžních prostředků něž obdržela. Dále žalobkyně doložila výpis z insolvenčního rejstříku z data 10.11. 2021, z něhož je zřejmé, že žalovaná tímto registrem jako dlužník neprochází.
10. Žalobkyně uvedla po poučení soudu dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., že jiné než doložené listiny k otázce prověřování úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně nemá k dispozici
11. Po právní stránce soud posoudil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z.s.ú.) účinných ke dni uzavření předmětné smlouvy dne 19.4.2018.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba byla žalobkyní podána po právu v části. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny a úroků ze smlouvy o úvěru sjednané mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Žalobkyně doložila aktivní legitimaci k žalobě na základě postoupení pohledávky a jejím oznámení ze dne 27.2. 2020, na jejímž základě vstoupila do práv původní věřitelky právnická osoba dle § 1879 a násl. občanského zákoníku z.č. 89/2012 Sb.
19. Právní předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované, fyzické nepodnikající osobě jako spotřebiteli peněžité plnění, tedy výkon činnosti upravené v ust. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a) z.s.ú.. S ohledem na citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud zabýval předně posouzením míry zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující. Vycházel tak ve shodě s posledními judikatorními závěry, jak Nejvyššího soudu v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tak Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4129/2018, které reflektují právní úpravu předchozího zákona o spotřebitelském úvěru z.č. 145/2010 Sb., dle názoru soudu, a v souladu s rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s. r. o. proti GK, C -679/18 použitelných i za účinnosti této právní úpravy.
20. Posledně uvedené rozhodnutí Soudního dvora obsahuje závěr, dle něhož„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“
21. Citované ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. ve svém rámci upravuje postup při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a umožňuje poskytnutí úvěru až poté, nejsou-li důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přičemž výchozími informacemi jsou skutečnosti sdělené úvěrovaným, avšak poskytovatel prověřené s uvedením příkladů databází dlužníků apod. Význam tohoto postupu shrnuje právě Ústavní soud v posledně uvedeném rozhodnutí s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 kdy uvedl, že„ důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“
22. Ústavní soud tak dospěl k dílčímu závěru, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn, jak plyne i z judikatury Soudního dvora EU jen samotný dlužník -spotřebitel a věřitel, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Obecné soudy by proto měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
23. Způsob tohoto prověření pak naznačuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 takto:„ pokud zákon o spotřebitelském úvěru v § 9 odst. 1 stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
24. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela při tomto zkoumání z údajů získaných od žalované v žádosti o úvěr, z doložených listin žádné takové informace nevyplývají. Mimo doložené výpisy z účtu za období měsíců 9/ 2017 -4/ 2018 žádné jiné údaje v době uzavření smlouvy o žalované doloženy nebyly. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně v intencích citovaného ustanovení § 86 z.s.ú. a judikatorních rozhodnutí o žalované věděla minimum ve smyslu pravidelných příjmů a výdajů, nákladů živobytí, zkoumání insolvencí je datováno až před jednáním soudu. Jestliže již z výpisů účtu je patrné, že při jediném pravidelném vysledovatelném příjmu žalované poukazovaném na tento účet, stav tohoto účtu za uvedené období končí každý měsíc s převahou pasiv, jde dle názoru soudu o názorný moment pro úvěrující, kdy by měla při zkoumání bonity takového klienta zbystřit. Tento postup dle názoru soudu nelze hodnotit jako odbornou péči při zkoumání úvěruschopnosti úvěrované. Uvedenou smlouvu soud proto vyhodnotil jako právní jednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a související zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 588 o. z., jež mezi smluvními stranami od samého počátku nemohlo založit subjektivní práva ani povinnosti.
25. Převzala-li žalovaná předmět plnění na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit dle principů vydání bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2 o.z. Žalovaná obdržela částku 300 000 Kč, podle doloženého výpisu učinila úhrady v celkové částce 86 559 Kč, proto uložil žalované uhradit po odečtu této částky jistinu ve výši 213 441 Kč. Součástí tohoto plnění stanovil soud úrok z prodlení dle § 1970 o.z. v požadované výši od 1.11. 2020 do zaplacení, když o úhradě zesplatněného dluhu byla žalovaná vyrozuměna až dopisem z 2.5. 2020 (výrok I). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou pro tuto absolutní neplatnost a částečnou nedospělost pohledávky zamítl (výrok II).
26. O nákladech řízení soud rozhodoval dle poměrného úspěchu účastníků v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně činí 78:22. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů v rozsahu 56% Tyto sestávají z uhrazeného soudního poplatku 10 922 Kč, odměnou za zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a) d) g) vyhl.č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT) –převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzvy a účast na jednání soudu, v částce po 9 420 Kč, náhrady hotových výdajů za tyto úkony v částce 4x300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Dále jsou součástí nákladů také cestovní výdaje zástupce žalobkyně k jednání soudu dle doložené jízdenky v částce 172 Kč a náhrada za ztrátu času na této cestě 4 půlhodiny po 100 Kč, to vše zvýšené o DPH (vyjma jízdného) v částce 8 248,80 Kč, celkem 58 622,80 Kč. Z této sumy 56% činí částku 32 829 Kč zaokrouhleně, kterou soud uložil žalované nahradit žalobkyni.
27. Lhůtu k plnění soud v obou případech stanovil zákonnou třídenní.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.