Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
12 C 33/2021-44
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 20 486,05 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni
-) částku 17 989 Kč,
-) úrok z prodlení ve výši 482,81 Kč,
-) úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 989 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení.
II. V části, v níž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení
-) částky 2 497,05 Kč,
-) úroku ve výši 4 381,33 Kč,
-) úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 19 610,49 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení,
-) úroku z prodlení ve výši 68,21 Kč,
-) úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 497,05 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení,
se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 315 Kč.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni -) částku 17 989 Kč, -) úrok z prodlení ve výši 482,81 Kč, -) úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 989 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení. II. V části, v níž se žalobkyně vůči žalovanému domáhá zaplacení -) částky 2 497,05 Kč, -) úroku ve výši 4 381,33 Kč, -) úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 19 610,49 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, -) úroku z prodlení ve výši 68,21 Kč, -) úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 497,05 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 315 Kč.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 28. 1. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 20 486,05 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 15. 11. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru číslo jíž se zavázala (opakovaně) poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. Podpisem smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 21 167 Kč, přičemž žalobkyni vrátil částku ve výši 3 178 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila k 14. 9. 2020, přičemž žalovaného vyzvala k zaplacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od jeho zesplatnění. Jelikož žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, zůstal žalobkyni dlužen částku v celkové výši 20 486,05 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 19 610,49 Kč, poplatků za pojištění ve výši 145,56 Kč (pojištění bylo sjednáno přímo ve smlouvě o úvěru, resp. v odst. 5.5 úvěrových podmínek), nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč (částka 100 Kč za výzvu k úhradě odeslanou obyčejnou poštovní zásilkou a částka 130 Kč za výzvu k úhradě odeslanou doporučenou poštovní zásilkou, nárok na úhradu nákladů byl sjednán v odst. 9.1 úvěrových podmínek) a smluvní pokuty ve výši 500 Kč (sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky ve smlouvě o úvěru, resp. v odst. 9.1 úvěrových podmínek). Vedle uvedených dlužných částek uplatila žalobkyně vůči žalovanému také sjednaný úrok v roční sazbě 26,28 % kapitalizovaný za dobu od 15. 9. 2020 (tj. od dne následujícího po dni zesplatnění úvěru) do 25. 1. 2021 v částce 4 381,33 Kč a z částky 19 610,49 Kč za dobu od 26. 1. 2021 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši, a to za dobu od 29. 9. 2020 (tj. od dne následujícího po marném uplynutí 14 denní lhůty k úhradě dlužné částky po zesplatnění úvěru) do 25. 1. 2021, kapitalizovaný v částce 551,02 Kč, a nadále z částky 20 486,05 Kč za dobu od 26. 1. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv jej k tomu soud vyzval.
3. Soud ve věci jednal dne 12. 10. 2021. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř. “), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.
4. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:
5. Dne 15. 11. 2019 uzavřela žalobkyně s žalovaným Smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním číslo na jejímž základě se zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet jí vyčerpané peněžní prostředky (včetně dohodnutého úroku ve výši 26,28 % ročně, poplatků a případných sankcí, jejichž výše je stanovena v úvěrových podmínkách žalobkyně) v dohodnutých měsíčních splátkách splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce, ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, minimálně však ve výši 400 Kč Smlouvou o úvěru rovněž smluvní strany sjednaly pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet, a to v rámci Smlouvy č. anonymizováno číslo uzavřené mezi žalobkyní a společností právnická osoba, IČO, přičemž výše měsíční úhrady za pojištění byla stanovena ve výši 5,9 % z minimální splátky úvěru. Pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení se zaplacením jednotlivých splátek, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu nákladů spojených s upomínáním žalovaného ve výši 100 Kč za každý měsíc prodlení a smluvní pokutu ve výši 500 Kč; bude-li však dlužná částka nižší než 500 Kč, je žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu pouze ve výši dlužné částky. Při sjednávání smlouvy žalovaný – který nevystupoval jako podnikatel – žalobkyni sdělil, že je svobodný, není zatížen vyživovací povinností k žádnému dítěti, má středoškolské vzdělání, toho času bydlí u rodičů a od dubna 2018 je zaměstnán u společnosti právnická osoba, IČO (aniž by blíže specifikoval pracovní pozici), přičemž jeho měsíční příjem činí 15 500 Kč a příjem ostatních členů domácnosti dosahuje 10 500 Kč – naopak údaje týkající se svých výdajů žalovaný žalobkyni nesdělil. Součástí smlouvy byly – formou odkazu – učiněny též Úvěrové podmínky žalobkyně (kód anonymizováno). Uvedené skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné smlouvy o úvěru, které se žalobkyně dovolává. Z Úvěrových podmínek žalobkyně označených kódem anonymizováno (platných ode dne 1. 11. 2019) vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že v případě porušení smluvních podmínek ze strany klienta (žalovaného) byla žalobkyně oprávněna požadovat jednorázové vrácení celého dluhu (tzv. zesplatnění úvěru), a to především při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek či jedné splátky po dobu delší než tři měsíce (viz čl. 7 odst. 1 podmínek). Z výpisu z bankovního účtu žalovaného vedeného u peněžního ústav u právnická osoba, IČO, pod č. bankovní účet za období od 1. 10. 2019 do 31. 10. 2019 soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu za dané období činil 117,62 Kč a konečný zůstatek činil 117,60 Kč, přičemž ve prospěch účtu byla dne 11. 10. 2019 připsána částka ve výši 7 565 Kč – poukázána od společnosti právnická osoba, dále dne 16. 10. 2019 částka ve výši 2 997 Kč – poukázána od Úřadu práce v obec, dne 7. 10. 2019 částka ve výši 4 500 Kč – poukázána od společnosti právnická osoba s poznámkou„ půjčka od webová adresa“ a dne 23. 10. 2019 částka ve výši 1 359 Kč – poukázána od právnická osoba Paribas Personal. Z listin y označené jako„ Úvěrová zpráva“ týkající se údajů stran žalovaného vyplývá, že k 31. 10. 2019 byl žalovaný zavázán vůči třem dalším věřitelům, přičemž jednomu z nich dlužil částku 4 500 Kč z titulu smlouvy uzavřené v říjnu 2019, druhému částku 24 255 Kč z titulu smlouvy uzavřené v červenci 2019 a třetímu částku 30 049 Kč z titulu revolvingového úvěru (ke kreditní kartě) s úvěrovým rámcem 30 000 Kč – úvěrový rámec byl překročen o částku 49 Kč, přičemž žalovaný sjednaný úvěrový rámec překračoval opakovaně. Z listin y označené jako„ Potvrzení o provedení dotazu do Registru FO sdružení příjmení“ je zřejmé, že žalobkyně dne 15. 11. 2019 učinila dotaz v rámci registru sdružení příjmení ohledně závazků žalovaného, a to s výsledkem, že nebyl nalezen žádný závazek žalovaného po splatnosti. Z listin y označené jako„ Výpis čerpání, splátek a úhrad“ vystavené k smlouvě číslo soud zjistil, že žalovaný čerpal ze sjednaného úvěrového rámce částku v celkové výši 21 167 Kč, a to dne 16. 11. 2019 částku 8 990 Kč, dne 18. 11. 2019 částku 4 300 Kč, dne 19. 11. 2019 částku 2 710 Kč, dne 20. 11. 2019 částku 1 100 Kč, dne 22. 11. 2019 částku 900 Kč, dne 25. 11. 2019 částku 700 Kč, dne 27. 11. 2019 částku 1 300 Kč, dne 27. 12. 2019 částku 450 Kč a dne 21. 2. 2020 částku 717 Kč; z čerpaných peněžních prostředků žalovaný žalobkyni vrátil částku v celkové výši 3 178 Kč, a to dne 20. 12. 2019 částku 783 Kč, dne 15. 1. 2020 částku 795 Kč, dne 17. 2. 2020 částku 789 Kč a dne 20. 3. 2020 částku 811 Kč; smluvní pokutu účtovala žalobkyně žalovanému v celkové výši 500 Kč, a to dne 20. 6. 2020 částkou 415 Kč a dne 20. 7. 2020 částkou 85 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 14. 9. 2020 soud zjistil, že tato z důvodu porušení povinností žalovaného splácet sjednané splátky řádně a včas vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu ze smlouvy číslo to ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu, přičemž celkovou dlužnou částku vyčíslila na 22 989,48 Kč; dopis byl žalovanému odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 15. 9. 2020 (jak vyplývá z podacího archu z téhož dne). Poté – dopisem ze dne 1. 10. 2020 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného ve výši 23 243,40 Kč) ve lhůtě 7 dnů od jeho odeslání a zároveň žalovaného upozornila, že v opačném případě přistoupí k zahájení soudního řízení; dopis odeslala žalovanému – doporučenou poštovní zásilkou - žalobkyně dne 2. 10. 2020 (jak je zřejmé z podacího archu z téhož dne).
6. Pro úplnost soud podotýká, že v řízení provedl důkaz i dalšími listinami, a to kupříkladu listinami označenými jako„ Pravidla programu anonymizováno pro kreditní kartu příjmení jméno“,„ Informace o pojištění schopnosti splácet a o pojištění osobních věcí a zneužití karty“,„ Pojištění schopnosti splácet k úvěru“,„ Rámcová pojistná smlouva č. anonymizováno číslo“,„ Pojištění osobních věcí a zneužití karty“,„ Rámcová pojistná smlouva č. anonymizováno číslo“,„ Pojištění asistenčních služeb“,„ Informace o pojištění asistenčních služeb“ a„ Pojistné podmínky pojištění asistenčních služeb ke kreditní kartě právnická osoba“. Z těchto listin však nezjistil žádné, pro rozhodnutí věci významné, skutečnosti.
7. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 15. 11. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání).
8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).
10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).
11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.
12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
13. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
14. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.
15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl zdánlivě směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 .
16. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.
17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).
18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně měla být o to (odborně) pečlivější, když jí žalovaný za účelem posouzení své úvěruschopnosti předložil výpis z bankovního účtu za měsíc říjen 2019, jehož byl v rozhodné době majitelem, z něhož je patrné, že počáteční i konečný zůstatek peněžních prostředků na účtu žalovaného byl v zásadě totožný, nedosahující ani částky 200 Kč, pročež se objem peněžních prostředků čerpaných za uvedené období žalovaným de facto shodoval s výší peněžních prostředků, které byly ve prospěch účtu připsány. Nadto výše peněžních prostředků poukázaných na předmětný účet za uvedené období od společnosti právnická osoba, kterou žalovaný ve smlouvě o úvěru označil jako svého zaměstnavatele, dosahovala pouze částky 7 565 Kč, byť žalovaný ve smlouvě o úvěru deklaroval, že jeho měsíční příjem činí 15 500 Kč. Kromě této částky byla na účet žalovaného za rozhodné období připsána již jen částka ve výši 2 997 Kč od Úřadu práce v obec a dále dvě platby od společností, které se zabývají poskytováním spotřebitelských úvěrů (právnická osoba a anonymizována tři slova) – tyto dvě platby nelze zohlednit jako součást pravidelného měsíčního příjmu žalovaného, jež by zvyšovaly jeho bonitu, naopak je nutné hodnotit je k tíži žalovaného (jakožto žadatele o úvěr), neboť poukazují na již existující dluhy vůči třetím osobám. V tomto ohledu je rovněž nutno upozornit, že již existující četnost závazků žalovaného v době, kdy o úvěr žádal žalobkyni, vyplývá též z žalobkyní opatřené Úvěrové zprávy (viz výše), načež zejména takové skutečnosti, že žalovaný opakovaně překračoval sjednaný úvěrový rámec v rámci kreditní karty poskytnuté jiným věřitelem (byť o hodnoty v řádech desítek korun českých) a že vůči dalším dvěma věřitelům se zavázal krátce před žádostí o úvěr ze strany žalobkyně (v červenci a říjnu 2019, přičemž žalobkyně byla o úvěr žádána v listopadu 2019), představují potenciálně rizikové faktory co do schopnosti žalovaného úvěr splácet. Výše vyložené tak dle soudu prezentuje důvodné pochybnosti o tom, zda skutečně byl žalovaný schopen řádně a včas dostát svým závazkům, resp. závazku novému ve formě úvěru, o jehož poskytnutí žádal, a to zvláště za situace, kdy žalovaný (dle obsahu smlouvy o úvěru) neposkytl žalované (až na informaci, že nemá děti) žádné údaje týkající se svých výdajů, které tudíž žalobkyně (dle vlastních tvrzení v žalobě, resp. v doplnění žaloby) ověřila pouze z jednoho předloženého výpisu z bankovního účtu žalovaného za měsíc říjen 2019. I přesto však žalobkyně, jak sama uvedla ve svém podání ze dne 21. 5. 2021 (doplnění žaloby), shledala žalovaného schopným předmětný úvěr splácet a požadovaný úvěr mu poskytla. Navíc se žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného spokojila pouze s porovnáním jeho deklarovaného příjmu – příjem žalovaného ověřila jen jedním výpisem z jeho účtu (za říjen 2019, v němž, jak již bylo zmíněno, částky připsané ve prospěch účtu nekorespondují s výší příjmu deklarovanou při sjednávání smlouvy o úvěru), což považuje soud (zejména s ohledem na další obsah výpisu) za nedostatečné (žalobkyně si měla vyžádat např. pracovní smlouvu žalovaného, výplatní pásky, mzdový výměr nebo výpisy týkající se příjmů žalovaného za delší časové období za účelem posouzení jejich konzistentnosti) – se statistickým modelem, na základě čehož stanovila tzv. kreditní skóre žalovaného, a ověřením, zda není evidován v databázi dlužníků v prodlení v registru SOLUS a Nebankovním registru klientských informací, přičemž dle svých tvrzení nahlédla i do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku.
19. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ . Unijní právo i vnitrostátní právní řád ČR stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. OZ . Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele – alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.
20. Závěr soudu o povinnosti soudu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové (současné) právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, kdyby na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude smlouva považována za platnou (viz § 586 odst. 2 OZ ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 OZ , a to jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit výhradně zájem určité osoby.
22. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).
23. Shora uvedený závěr, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, uzavřené bez toho, aby žalobkyně (věřitel) před jejím uzavřením řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (spotřebitele), vychází v neposlední řadě i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se rovněž vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, když shledal, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě.
24. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).
25. Již ze samotných žalobních tvrzení a především z žalobkyní předloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, že žalovaný – na základě této (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – od žalobkyně přijal celkem 21 167 Kč a zároveň i to, že jí následně v rámci jednotlivých splátek vrátil celkem 3 178 Kč. Podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni 17 989 Kč (nesplacenou část úvěrové jistiny).
26. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (17 989 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise (výzvě) ze dne 14. 9. 2020, tj. ve lhůtě 14 dnů od jeho sepsání, a to za situace, že k odeslání dopisu došlo hned následující den (tj. 15. 9. 2020), přičemž za užití domněnky dojití podle § 573 OZ byl dopis žalovanému doručen třetí pracovní den po jeho odeslání, tj. dne 18. 9. 2020. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, tudíž žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení dlužné částky ve stanovené lhůtě neuplatňoval (a z obsahu spisu ani nejsou patrné).
27. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 17 989 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 29. 9. 2020, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ ).
28. Z výše vyložených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 17 989 Kč a zákonný úrok z prodlení v sazbě 8,25 % ročně (podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tj. ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů) za dobu od 29. 9. 2020 do 25. 1. 2021 kapitalizovaný v částce 482,81 Kč a nadále z částky 17 989 Kč za dobu od 26. 1. 2021 do zaplacení, přičemž ve zbylé části, tj. co do částky 2 497,05 Kč, úroku ve výši 4 381,33 Kč a ve výši 26,28 % ročně z částky 19 610,49 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 68,21 Kč a ve výši 8,25 % ročně z částky 2 497,05 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl.
29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 64 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 36 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil rovněž žalobkyní uplatněný úrok a úrok z prodlení ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a to konkrétně 28 %. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 1 126 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 820 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 14b odst. 1 bodu 2 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za uvedené dva úkony právní služby, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 168 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , počítáno ze základu 800 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 315 Kč (28 % z částky 1 126 Kč, po zaokrouhlení).
30. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je též poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné pojistné anebo jízdné s přirážkou – typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala„ formulářovou“ žalobu.
31. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. o. s. ř. advokátem, neboť tento náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou úvěrů) a nepochybně je (má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. o. s. ř. , tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což výrazně zvýší náklady spojené s vymáháním práva, jež v konečném důsledku ponese žalovaný).
32. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby, a to písemnému podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené důvodně (účelně) ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , a žalobkyni tudíž nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.
33. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.
34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu podepsaného.
Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněná jejich nuceného vymožení domáhat v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).