Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
15 C 72/2021-26
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa, číslo obec
zastoupená titul jméno příjmení, IČO
advokátem sídlem adresa, číslo obec
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 6 880 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 6 880 Kč a částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 7 180 Kč za období od 17. února 2020 do zaplacení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Soud zamítá žalobu na zaplacení částky 6 880 Kč a částky 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 7 180 Kč za období od 17. února 2020 do zaplacení. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 23. prosince 2020, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 180 Kč s dalším příslušenstvím podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla, že k nákladnímu automobilu do 3,5 t, registrační značka, jehož vlastníkem, resp. provozovatelem byl žalovaný v době od 8. srpna do 26. října 2019, nebylo v této době uzavřeno pojištění odpovědnosti, ačkoli je tato povinnost založena ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZPOPV“). S odkazem na § 4 odst. 6 a 7 tohoto zákona se tak žalobkyně domáhala po žalované zaplacení příspěvku 86 Kč denně, tj. celkem 6 880 Kč, vypočteného podle vyhlášky č. 205/1999 Sb. a poplatku 300 Kč, spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 ZPOPV, jehož výše je stanovena stejnou vyhláškou, neboť žalovaný tyto částky žalobkyni dosud nezaplatil, přestože k tomu byl povinen do 30 dnů od doručení výzvy. Výzvou k placení ze dne 2. ledna 2020 měl být žalovaný obeslán na své adrese, přičemž k jejímu doručení mělo dojít dne 14. ledna 2020. Žalobkyně pak právně hodnotila, že splatnost výzvy nastala dne 16. února 2020. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala také zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok skutkově vysvětlila.
Soud při posouzení věci vycházel z právního názoru o tom, že řízení o zaplacení příspěvku je občanskoprávní řízení a že soud má pravomoc v této věci rozhodnout, protože není jiný orgán, jemuž by zákonu tuto pravomoc svěřil. Tento závěr byl vyjádřen v usnesení (odvolacího) Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013, č. j. 61 Co 148/2013 -59, jímž bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení vedeného pod spisovou značkou 115 EC 45/2011 . V této souvislosti lze odkázat na jiné usnesení Krajského soudu v Plzni (jakožto soudu odvolacího v obdobné věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 15 EC 394/2010 ) ze dne 25. března 2013, č. j. 12 Co 99/2013 -62, podle nějž je žalované plnění pojistným. V tomto smyslu je tedy zřejmé, že soud rozhodoval o soukromoprávním nároku.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce, se ani nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 6. prosince tr., přičemž pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena.
Po provedeném dokazování soud nezjistil, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem, či provozovatelem předmětného vozidla. Žalobkyně v této souvislosti konstatovala, že údaj o vlastnictví zjistila v souladu s § 15 ZPOPV a že vozidlo bylo evidováno v registru vozidel. Tvrzení o vlastnictví a provozování, resp. o skutečnostech, z nichž lze vlastnické či užívací právo žalovaného dovodit, žalobkyně prokazovala písemnou informací z registru vozidel, která je jí sdělována po porovnání informací od pojistitelů s obsahem registru silničních vozidel, přičemž má právo na sdělení jednotlivých informací z tohoto registru. K důkazu však předložila písemnost, obsahující pouze identifikační údaje o žalovaném a předmětném vozidle. Písemnost nebyla nikým autorizována a neobsahovala ani jakýkoli údaj o potvrzení správnosti jejího obsahu žalovaným. Žalobkyně však v tomto řízení nevystupuje jako orgán veřejné moci (jak bylo zdůrazněno například také v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2014, č. j. 56 Co 212/2014 -62, vydaného jakožto soudem odvolacím ve věci vedené před zdejším soudem pod sp. zn. 115 EC 408/2011 ) a proto je nutné na její tvrzení a její písemnosti pohlížet jako na tvrzení kteréhokoli jiného účastníka soudního řízení. Jiný postup by totiž odporoval zásadě rovnosti účastníků vyjádřené v § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“).
Podle tvrzení žalobkyně byl sice údaj o vlastnictví vozidla (a tedy zřejmě i ona písemná informace) získán z veřejnoprávního informačního zdroje, vedeného orgánem státní správy (ministerstvem dopravy), soud však takové zjištění z žalobkyní označeného a předloženého důkazního prostředku neučinil.
Žalovaný nárok byl postaven na tom, že žalovaný, jakožto vlastník či provozovatel vozidla nesplnil svou povinnost provozovat vozidlo pouze se současným sjednáním smlouvy o pojištění odpovědnosti, jak předvídá zákon v § 3 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 2 ZPOPV. Žalobkyně tedy musela předně prokázat takové skutkové okolnosti, díky nimž by bylo postavení vlastníka či provozovatele vozidla přijmout. Tuto povinnost nesplnila, a jestliže se i po pokračování řízení po zrušení rozkazního rozhodnutí spokojila s pouhým odkazem na žalobní tvrzení, není možné jejímu návrhu ve věci vyhovět pro neunesení důkazního břemene. Soud proto žalobu na zaplacení příspěvku do fondu žalobkyně podle § 24c odst. 1 ZPO výrokem I. zamítl, když neshledal na základě žalobních tvrzení ani jinou povinnost žalovaného k placení žalované částky.
V této souvislosti soud podotýká, že i v případě důkazní nouze lze o žalobě rozhodnout jen na základě skutkových tvrzení, například rozsudkem pro zmeškání či rozsudkem pro uznání, pokud jsou pro jeho vydání splněny procesní podmínky. Takové podmínky však v tomto řízení splněny nebyly, neboť žalovaný nárok uplatněný žalobkyní neuznal a byť k prvnímu jednání ve věci nedostavil, nemohla učinit nezbytný návrh na vydání rozsudku pro zmeškání ani nepřítomná žalobkyně. Soud byl také připraven na jednání žalobkyni poučit o tom, že nemá za prokázaná žalobní tvrzení, o která svůj nárok opírá. Ani toto poučení však nebylo možné nepřítomnému žalobkyni poskytnout.
Podle § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ tíží žalobce nejen břemeno tvrzení, ale také břemeno důkazní. Žalobce tedy má povinnost tvrdit veškeré skutečnosti, které jsou významné pro zjištění jeho žalovaného práva a prokazovat to, co k odůvodnění svého žalovaného nároku tvrdí. Pokud tuto procesní povinnost nesplní, nemůže být v nalézacím sporném řízení procesně úspěšný. To je hlavní rozdíl mezi tímto řízením a řízením rozkazním, které neúspěšně skončilo po marném pokusu soudu doručit elektronický platební rozkaz žalovanému do vlastních rukou. Právě nařízení jednání ve věci muselo žalobkyni signalizovat, že o žalobě nelze rozhodnout jen na základě předložených listin. Řízení před soudem je zásadně ústní (viz § 6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích) a nelze proto očekávat, že soud bude korespondovat s účastníky tak, aby jim předem sděloval svá stanoviska a navedl je k plnění všech procesních povinností.
Protože nebyla prokázána povinnost k placení příspěvku, nelze dovodit povinnost žalovaného k placení žalovaného příslušenství, jež spočívá jednak v nákladech na vymáhání pohledávky (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , (dále jen„ OZ“) ve pojení s § 4 odst. 4 ZPOPV) a jednak v úroku z prodlení podle § 1970 odst. 2 OZ . Soud proto výrokem I. zamítl žalobu i v tomto rozsahu.
Výrokem II. soud rozhodl o právu na náhradu nákladů v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ , podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 OSŘ ).