Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 261/2021-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 198 260,39 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 970,85 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 970,85 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 189 289,54 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 45,99 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 198 260,39 Kč od 2. 8. 2019 do 15. 8. 2019 a z částky 189 289,54 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení, a dále úrok ve výši 16,4 % ročně z částky 198 260,39 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 970,85 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 970,85 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 189 289,54 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 45,99 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 198 260,39 Kč od 2. 8. 2019 do 15. 8. 2019 a z částky 189 289,54 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení, a dále úrok ve výši 16,4 % ročně z částky 198 260,39 Kč od 2. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 198 260,39 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o půjčce na konsolidaci číslo uzavřené dne 17. 3. 2016 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 259 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet bance ve 120- ti pravidelných měsíčních splátkách po 4 404 Kč se splatností první splátky dne 17. 9. 2016. Současně byla mezi stranami sjednána úroková sazba k poskytnutému úvěru ve výši 16,4 % a další platby (zejména poplatky) sjednané dle smlouvy, resp. sazebníku, který byl společně s obchodními podmínkami nedílnou součástí smlouvy. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, pročež banka využila svého práva daného smlouvou a úvěr ke dni 1. 8. 2019 zesplatnila a uplatnila u žalované nárok na okamžité zaplacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2021, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 23. 3. 2021 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni právě částku 198 260,39 Kč představující jistinu úvěru, vedle toho žalobkyně požadovala i zaplacení úroku z úvěru a úroku z prodlení. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila v podání ze dne 10. 8. 2021, že úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy banka posoudila zejména na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od samotné žalované před uzavřením smlouvy a konečně nahlédnutím do veřejných registrů. U jednání dne 8. 10. 2021 pak žalobkyně doplnila, že žalovaná za celou dobu uhradila bance částku 250 029,15 Kč.
2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, zpochybnila zejména, zda banka dodržela veškeré postupy, které měla, pokud jde o ověření úvěruschopnosti žalované, když tato žádala o tento úvěr právě z důvodu, že měla další dva úvěru u právnická osoba anonymizováno, které nezvládala splácet. Žalovaná měla v té době nízký příjem, navíc splácela s manželem hypotéku a další úvěry u bank i nebankovních institucí, přitom ze strany banky po ní nebylo požadováno, aby jakkoli doložila splácení těchto dalších úvěrů, přitom tyto skutečnosti musely být bance známé z registrů. Banka navíc požadovala, aby účastníkem smlouvy byl i manžel žalované, ačkoliv po něm nebyl požadován ani doklad o příjmu. K jednání nařízenému na 8. 10. 2021 se žalovaná nedostavila, doručení předvolání k tomuto jednání u ní bylo řádně vykázáno dnem 26. 8. 2021, k okamžiku zahájení jednání soudu nebyla doručena omluva žalované, případně žádost o odročení jednání, pročež soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).
3. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění: Rámcovou smlouvou o poskytování bankovních a platebních služeb ze dne 7. 11. 2014, návrhem smlouvy o půjčce na konsolidaci ze dne 14. 3. 2016, včetně dodatku ze dne 7. 9. 2016, akceptací návrhu smlouvy ze dne 17. 3. 2016, Všeobecnými obchodními podmínkami právnická osoba, Produktovými podmínkami právnická osoba a Sazebníkem poplatků je v řízení prokázáno, že dne 17. 3. 2016 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně jako banka zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 259 000 Kč za účelem konsolidace přechozích závazků žalované u banky.; žalovaná se naopak zavázala finanční prostředky bance vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 16,40 % a další příslušenství v pravidelných 120- ti měsíčních splátkách po 4 404 Kč se splatností první splátky dne 17. 9. 2016. Strany se dále dohodly, že nedílnou součástí smlouvy jsou i všeobecné obchodní podmínky banky, produktové podmínky banky a sazebník banky; dále bylo dohodnuto, že v případě, že žalovaná poruší své povinnosti splácet úvěr řádně a včas, má banka právo prohlásil úvěr včetně všech dosud nesplatných pohledávek za okamžitě splatný.
4. Transakční historií na účtu žalované vedeného u právní předchůdkyně žalobkyně pod č. bankovní účet za období listopadu 2014 do února 2021 je postaveno na jisto, že žalovaná tento účet u banky používala nejméně od r. 2014, z tohoto účtu se neprováděly žádné pravidelné platby a rovněž tak na něj nechodily žádné pravidelné příjmy, dne 17. 3. 2016 byla na tento účet ze strany banky poukázána platba ve výši 259 000 Kč, žalovaná úvěr nesplácela pravidelně a v předepsané výši, poslední úhrada z její strany proběhla dne 2. 8. 2019.
5. Dopisem ze dne 19. 6. 2019 a dopisem ze dne 1. 8. 2019, včetně kopie podacího archu ze dne 2. 8. 2019, je pak prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně nejprve žalovanou upozornila na nesplácení úvěru s možností okamžitého zesplatnění, následně ke dni 1. 8. 2019 z důvodů porušení povinností na straně žalované přistoupila k zesplatnění předmětného úvěru a současně žalovanou vyzvala k úhradě závazku v celkové výši 233 806,38 Kč do deseti dnů od vyhotovení výzvy, přičemž tato výzva byla odeslána na adresu žalované dne 2. 8. 2019.
6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2021, včetně sezamu postupovaných pohledávek, Potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 24. 3. 2021, oznámením o postoupení pohledávky ze strany právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 1. 4. 2021, včetně podacího poštovního archu z téhož dne je pak v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně převedla pohledávku za žalovanou na žalobkyni, a to se všemi právy a příslušenstvím s touto pohledávkou spojenými, přičemž toto postoupení bylo žalované řádně bankou oznámeno.
7. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 5. 2021 a podací lístkem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dluhu vzniklého na základě smlouvy číslo v aktuální výši 292 955,86 Kč nejpozději ve lhůtě do 28. 5. 2021 s tím, že žalovaná byla současně upozorněna na možnost soudního vymáhání pohledávky.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
9. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce na konsolidaci číslo ze dne 17. 3. 2016 se společnost právnická osoba, jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 17. 3. 2016 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 259 000 Kč; na druhé straně se žalovaná zavázala vrátit bance tuto částku formou 120- pravidelných měsíčních splátek po 4 404 Kč se splatností první splátky dne 17. 9. 2016 a při úrokové sazbě k poskytnutému úvěru ve výši 16,4 %, zároveň se zavázala zaplatit jí i další platby (zejména poplatky) sjednané dle smlouvy, resp. sazebníku; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet na základě informací získaných od samotné žalované před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když poslední splátku uhradila dne 2. 8. 2019 a celkem zaplatila 250 029,15 Kč.
10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 259 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela pouze z nepodložených informací od žalované a z nahlédnutí do veřejných registrů, pročež s ohledem na výše citovanou judikaturu má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné a právní předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla celkem částku 259 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni částku 250 029,15 Kč a dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 8 970,85 Kč (259 000 Kč – 250 029,15 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro částku 8 970,85 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 1. 8. 2019. Tato výzva byla žalované odeslána dne 2. 8. 2019, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 7. 8. 2019. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 10 dnů k splnění, která byla žalobkyni ve výzvě uložena, je přiměřená s ohledem na skutečnost, že žalovaná již byla jednou upozorněna na úhradu dluhu s možností okamžitého zesplatnění. S ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 15. 8. 2019 Počítány pouze pracovní dny). Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 16. 8. 2019 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 10 %, jak bylo požadováno, když tato výše odpovídá vládnímu nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba, přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba, na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 8 970,85 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 198 260,39 Kč s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.