Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 278/2021-78
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
adresa žalobkyně – příjmení příjmení
zastoupeného advokátem: anonymizováno jméno příjmení jméno,
se sídlem adresa žalobkyně,
proti
žalované: osobní údaje žalované
trvale bytem adresa žalované,
o zaplacení 7 184 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 4 100 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 20.12.2019 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 3 084 Kč, úroku z prodlení ve výši 854,19 Kč, úroku ve výši 2 246,61 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 5 000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 900 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení a úroku z prodlení z částky 4 100 Kč za dobu od 30.11.2019 do 19.12.2019, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 4 100 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 20.12.2019 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 3 084 Kč, úroku z prodlení ve výši 854,19 Kč, úroku ve výši 2 246,61 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 5 000 Kč od 30.11.2019 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 900 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení a úroku z prodlení z částky 4 100 Kč za dobu od 30.11.2019 do 19.12.2019, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit 7 184 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 854,19 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 246,61 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 5 000 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení a úrokem z částky 5 000 Kč ve výši 20,98 % ročně od 30.11.2019 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne 22.12.2016, kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalované 5 000 Kč, které se zavázala uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky, tzn. celkovou částku 8 084 Kč, po 188 Kč týdně. Jelikož žalovaná své platební povinnost řádně neplnila, když uhradila celkem pouze 900 Kč, vzniklo právnímu předchůdci žalobce od data splatnosti následující splátky právo požadovat úhradu zbytku dluhu najednou. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny ve výši 5 000 Kč a zbytek částky tvoří dlužné poplatky. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 29.11.2019. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno, byla rovněž upomenuta k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalované předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Tyto informace právní předchůdce žalobce získal od žalované přímo při uzavírání smlouvy, kdy byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace pak ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované a uvedeny v listině„ Dokumenty k ověření“.
2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalované splácet předmětný úvěr, zevrubně zopakoval shora uvedené, když především dále vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách. Dále uvedl, že pokud by žalovaná konečně uvedla nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, přičemž dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listiny, které byly zaznamenány v zákaznické kartě. V daném případě tak bylo vyhověno jak požadavkům zákona, tak související judikatury, v tomto ohledu dále odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listiny fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listiny byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.
3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.
4. Žalovaná se, ač řádně a včas předvolána (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavila. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.
5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou dne 21.12.2016 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 43 týdenních splátkách po 188 Kč. Žalovaná zároveň svým podpisem stvrdila, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala.
6. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 21.12.2016, kde žalovaná oproti svému podpisu prohlásila údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je na mateřské dovolené s příjmem ve výši 22 550 Kč, když státní podpora (důchod, mateřská, podpora v nezaměstnanosti) činí 7 600 Kč, státní podpora vedlejší (důchod, příspěvky na bydlení, živobytí, děti) pak činí 14 950 Kč, výživné činí 0 Kč. Ohledně měsíčních výdajů prohlásila, že tyto činí 11 300 Kč, z toho 3 800 Kč výdaje na nájem, inkaso a energie a 7 500 Kč osobní výdaje. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaná je nájemníkem a žije s manželem. Za žalobce tuto listinu podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovanou byly poskytnuty následující dokumenty: doklad o výměře mateřské, rozhodnutí o přiznání výživného.
7. Z oznámení ze dne 29.11.2019 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 13.12.2019.
8. Z předžalobní upomínky adresované žalované právním zástupcem žalobce dne 22.2.2021 vyplynulo, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalované odeslána.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29.11.2019 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovanou.
10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 5 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila pouze 900 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalované úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a následně jí také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.
11. Dle § 2395 občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
14. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
16. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaná obdržela 5 000 Kč. Žalovaná na základě této smlouvy uhradila pouze 900 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
19. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalované splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
20. Zákaznická karta doložená žalobcem je bez další důkazní podpory nevěrohodná a rozporná. Žalovaná sice na jednu stranu uvádí, že nepobírá žádné výživné, zároveň o jeho přiznání předkládá doklad. Dále dokládá potvrzení o přiznání mateřské (7 600 Kč), nicméně nijak blíže nejsou specifikovány další příjmy ze státní podpory a rovněž nijak doloženy. Tuto položku ve výši 14 950 Kč tak bez dalšího vůbec nelze započíst do zjištěných poměrů. V takovém případě pak ale deklarované výdaje žalované ve výši 11 300 Kč přesahují její zbývající příjmy ve výši 7 600 Kč. Nelze tak rozhodně uzavřít, že žalovaná je osobou, která se může zavázat k jakýmkoliv splátkám. I při respektování názoru vyjádřeného Krajským soudem v Českých Budějovicích však soud nemůže vzít v potaz bez dalších důkazů pouze podepsanou zákaznickou kartu, pokud je tato zjevně nevěrohodná a vnitřně rozporná. Právě také s ohledem na poměrně nízké příjmy žalované, které mohou být v obecné rovině problematické pro úhradu již základních životních potřeb, měl být právní předchůdce žalobce o to obezřetnější při poskytování úvěru. Samozřejmě se též nabízí otázka, proč žalovaná, které dle obsahu zákaznické karty zůstává po úhradě veškerých výdajů k volné útratě 11 300 Kč měsíčně, má potřebu si půjčovat 5 000 Kč, a to ještě za poměrně nevýhodných podmínek.
21. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).
22. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku).
23. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalované nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. řada údajů v zákaznické kartě byla nevěrohodná a nedoložená, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalované 5 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno bez právního důvodu a je povinna takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaná v souvislosti se smlouvu uhradila 900 Kč, zbývá tedy uhradit 4 100 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinna bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalobce dle doložených důkazů žalovanou vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 13.12.2019. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 18.12.2019, jelikož pak žalovaná bez zbytečného odkladu v následující den neplnila, je od dalšího následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku). S ohledem na prodlení žalované má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.
24. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaná byla v řízení většinově úspěšná a měla by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnila a žádné na její straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.). Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.