Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 122/2021-35
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 2 600 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 2 600 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 2 600 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 11. 2020 jako právní nástupce původního věřitele, společnosti právnická osoba (dále jen„ anonymizováno“) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 600 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi právnická osoba a žalovaným byla prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne 26. 3. 2020 uzavřena smlouva o zápůjčce, jíž se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal ji věřiteli vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky nejpozději do 10. 4. 2020. Zápůjčka byla žalovanému poskytnuta dne 26. 3. 2020 převodem na bankovní účet uvedený při registraci na internetových stránkách právnická osoba. Žalovaný svou povinnost byť jen částečně nesplnil a ode dne 11. 4. 2020 je v prodlení. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni dne 15. 4. 2020. Ta žalovaného před podáním žaloby o zaplacení upomenula, výzva však zůstala bez reakce.
2. Žalovaný se po celé řízení k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě zástupce žalobkyně, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil ze smlouvy o zápůjčce číslo předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 26. 3. 2020 ve 14: 28:03 hod. smlouvu o zápůjčce. Žalovaný vyslovil svůj souhlas se zněním smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku zadáním elektronického kódu v elektronickém rozhraní právnická osoba provozovaných webových stránek. Ve smlouvě se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému do tří dnů od uzavření smlouvy úvěr ve výši 2 000 Kč, a žalovaný se zavázal jej společnosti vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 600 Kč nejpozději do 10. 4. 2020. Nebylo zjištěno, že by právnická osoba před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ani šetřením osobních a majetkových poměrů žalovaného, ani dotazy na dostupné rejstříky ke zjištění jeho dluhového zatížení. Dne 16. 4. 2020, jak vyplývá z potvrzení o provedené platbě, byla poukázána na účet číslo jenž žalovaný označil při uzavírání smlouvy, částka ve výši 4 000 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně do data splatnosti úvěru svůj závazek nesplnil, ovšem z důkazů vyplývá, že částka byla poukázána na účet žalovaného ještě před datem tvrzené splatnosti. Pohledávku za žalovaným převedla právnická osoba dne 15. 4. 2020, jak je zřejmé z předložené smlouvy o postoupení pohledávek, tedy ještě před tím, než právnická osoba žalovanému částku 4 000 Kč poukázala, na žalobkyni. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby soudu písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaný však na výzvu, stejně jako na upomínky původního věřitele, nereagoval. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se jakákoli z upomínek či předžalobní výzva dostala do dispozice žalovaného, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého pobytu dne 14. 12. 2020.
5. Dle § 2395 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 1879 obč. zák. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
14. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
15. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
16. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně, resp. vůbec. Od žalovaného si dle absentujících tvrzení nevyžádala informace o příjmech a výdajích, jež by měly být současně doloženy listinami. Žalobkyně se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní vyslechnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., o tom, že dosud neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že konkrétním způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet.
17. Nebýt dalších okolností rozvedených níže, soud by vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 obč. zák. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalovaného úvěr žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu.
18. V řízení však bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 4 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jednalo by se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci, tedy žalovanému, podle § 2991 odst. 2 obč. zák. vznikla povinnost bezdůvodné obohacení ochuzenému, tedy předchůdkyni žalobkyně, vydat. V daném případě však žalobkyně neprokázala, že jí byla pohledávka na zaplacení částky 4 000 Kč původním věřitelem postoupena, a tím, že se nedostavila k jednání soudu, zbavila se možnosti i v tomto ohledu vyslechnout poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., že dosud nesplnila povinnost označit důkazy k prokázání, že pohledávka na zaplacení částky 2 600 Kč jí byla původním věřitelem postoupena, když dle provedených důkazů původní věřitel žalovanému poukázal nikoli částku 2 000 Kč, nýbrž částku 4 000 Kč, ovšem nikoli dne 26. 3. 2020, ale až dne 16. 4. 2020, tedy den poté, co byla mezi původním věřitelem a žalobkyní smlouva o postoupení pohledávek uzavřena. Protože nebyla prokázána aktivní legitimace žalobkyně, soudu nezbylo, než podanou žalobu zamítnout v celém rozsahu, byť by žalovanému ve vztahu k původnímu věřiteli vznikla povinnost k vydání bezdůvodného obohacení.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalovanému, který byl v řízení plně úspěšné a právo na náhradu nákladů řízení mu tak svědčí, dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.