Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 180/2021-68
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Šárkou Houdkovou Polákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 4 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 25. 1. 2018 do 22. 12. 2020 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 25. 1. 2018 do 22. 12. 2020 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11. 9. 2020 jako právní nástupce původního věřitele, společnosti právnická osoba (dále jen„ anonymizováno“) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi právnická osoba a žalovaný byla prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku dne 27. 12. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, jíž se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 4 000 Kč a žalovaný se zavázal ji věřitelivrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky nejpozději do 24. 1. 2018. Zápůjčka byla žalovanému poskytnuta dne 27. 12. 2017 převodem na bankovní účet uvedený při registraci na internetových stránkách právnická osoba. Žalovaný svou povinnost byť jen částečně nesplnil a ode dne 25. 1. 2018 je v prodlení. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným společnosti právnická osoba, která ji následně postoupila žalobkyni. Ta žalovaného před podáním žaloby o zaplacení upomenula, výzva však zůstala bez reakce.
2. Žalovaný se po celé řízení k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žádný z účastníků, žalobkyně po předchozí písemné omluvě zástupce žalobkyně, nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, soud proto žalobu projednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o.s.ř.
4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Jak soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo, předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, a žalovaný uzavřeli dne 25. 12. 2017 v 17: 10:26 hod. smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný vyslovil svůj souhlas se zněním smlouvy prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku zadáním elektronického kódu v elektronickém rozhraní právnická osoba provozovaných webových stránek. Ve smlouvě se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému do tří dnů od uzavření smlouvy úvěr ve výši 4 000 Kč, a žalovaný se zavázal jej společnosti vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 137 Kč a úrokem ve výši 110,47 Kč nejpozději do 28 dnů od odeslání prostředků z úvěru úvěrovanému. Nebylo zjištěno, že by právnická osoba před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to ani šetřením osobních a majetkových poměrů žalovaného, ani dotazy na dostupné rejstříky ke zjištění jeho dluhového zatížení. Dne 27. 12. 2017, jak vyplývá z potvrzení o provedené platbě, byla částka ve výši 4 000 Kč poukázána na účet č. bankovní účet pod VS, který je shodný s rodným číslem žalovaného, jenž žalovaný označil při uzavírání smlouvy. Žalovaný do data splatnosti úvěru svůj závazek nesplnil. Pohledávku za žalovaným převedla právnická osoba dne 30. 1. 2019, jak je zřejmé z předložené smlouvy o postoupení pohledávek, na společnost právnická osoba, která ji následně, jak se podává ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 2. 2019, postoupila žalobkyni. Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby soudu písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, žalovaný však na výzvu, stejně jako na upomínky původního věřitele, nereagoval. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se jakákoli z upomínek či předžalobní výzva dostala do dispozice žalovaného, proto je za prvou takovou výzvu nutno považovat až samu žalobu, která byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého pobytu dne 21. 12. 2020.
5. Dle § 2395 zák.č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výši spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 obč. zák., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 1879 obč. zák. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Ve světle shora citovaných ustanovení dospěl soud na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Bylo prokázáno, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o úvěru, byť elektronickými prostředky komunikace na dálku a mechanicky, ale s ohledem na postavení žalovaného coby spotřebitele bylo třeba smluvní vztah účastníků poměřovat ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. , dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.
13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009 , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56), a věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom sjednotila v názoru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 ZÚS a podle jeho striktně jazykového výkladu by lze na první pohled dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb. , ale též zákon č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13 EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že spotřebitelské úvěry přirozeně poptávají spíše ty osoby, které volné peněžní prostředky nemají, a snaží se je získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.
14. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena nejen na ochranu spotřebitele, který není schopen dostát svým závazkům, ale také na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, a především pak na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.
15. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.
16. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila řádně, resp. vůbec. Od žalovaného si dle absentujících tvrzení nevyžádala informace o příjmech a výdajích, jež by měly být současně doloženy listinami. Žalobkyně se k jednání soudu, byť po předchozí omluvě, nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní vyslechnout poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. , o tom, že dosud neunesla břemeno tvrzení a důkazní, že konkrétním způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet.
17. Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 obč. zák. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť odporuje smyslu a účelu zákona, a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky, tedy především povinnost žalovaného úvěr žalobkyni vrátiti spolu se všemi sjednanými poplatky, a pro případ prodlení s plněním této povinnosti žalobkyni uhradit smluvní pokutu.
18. V řízení však bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 4 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se mezi stranami o plnění bez právního důvodu a příjemci, tedy žalovanému, podle § 2991 odst. 2 obč. zák. vzniká povinnost bezdůvodné obohacení ochuzenému, tedy žalobkyni, vydat. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 4 000 Kč, o které se žalovaný na úkor žalobkyně vzhledem skutečně obohatil, tedy z jiného právního důvodu než tvrdila žalobkyně.
19. Právní zástupce žalobkyně sice vyzval žalovaného k zaplacení dluhu předžalobní výzvou, jež byla předána k poštovní přepravě jako doporučená zásilka, avšak žalobkyně nedoložila, že by tato výzva byla žalovanému doručena, resp. kdy se žalovaný mohl s výzvou seznámit. Za první řádnou výzvu k plnění je tak nutné považovat až žalobu (§ 570 odst. obč. zák.), s níž měl žalovaný objektivní možnost seznámit se až dne 21. 12. 2020, kdy skončila úložní doba, po kterou byla zásilka uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Žalovaný pak byla povinen uhradit dlužnou částku bez zbytečného odkladu, tedy dne 22. 12. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se dnem následujícím po splatnosti, tedy dnem 23. 12. 2020, do prodlení. K prvnímu dni prodlení činila sazba úroku z prodlení 8,25 % ročně (nař. vlády č. 351/2013 Sb. ). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě vyšší, a to 8,5 % ročně, a to již od 25. 1. 2018, tedy od data dřívějšího, než požadovat mohla. Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku), a ve zbývající části, jak je zřejmé z výroku ad II., žalobu jako nedůvodnou zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná v převážné části, když neúspěch stíhá toliko část příslušenství, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.