Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 225/2021-53
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalované údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 27.450 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná celé jméno žalované je povinna zaplatit žalobci částku 8.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 15.8.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 19.450 Kč, úrok ve výši 10,79% ročně z částky 15.000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2.199,35 Kč a ve výši 9,75% ročně z částky 16.274 Kč od 21.5.2020 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci částku 8.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 15.8.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 19.450 Kč, úrok ve výši 10,79% ročně z částky 15.000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2.199,35 Kč a ve výši 9,75% ročně z částky 16.274 Kč od 21.5.2020 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 27.450 Kč s úrokem ve výši 10,79% ročně z částky 15.000 Kč od 21.5.2020 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 2.199,35 Kč a ve výši 9,75% ročně z částky 16.274 Kč od 21.5.2020 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že společnost právnická osoba uzavřela s žalovanou dne 16.12.2017 smlouvu o úvěru. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Úvěr byl žalované poskytnut za úplatu, poplatky a za úrok ve výši 28% z jistiny. Celkové náklady úvěru splatné žalovanou činily 10.950 Kč. Celkovou částku ve výši 25.950 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 13 měsíčních splátkách po 1.950 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. V důsledku prodlení žalované právní předchůdce žalobce úvěr ke dni 16.1.2019 zesplatnil. Celkovou dlužnou částku činila jistina úvěru ve výši 15.000 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 1.274 Kč, poplatky za uzavření ve výši 1.239 Kč, administrativní poplatek ve výši 1.437 Kč. Právnímu předchůdci žalobce vzniklo právo na zaplacení úroku ve výši 10,79% ročně z jistiny ve výši 15.000 Kč od 17.1.2019, právo na zaplacení úroků z prodlení a na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve smlouvě. Ke dni 28.9.2018 byla část závodu společnosti právnická osoba převedena na společnost právnická osoba Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020 společnost právnická osoba postoupila pohledávku na žalobce s účinností ke dni 8.7.2020. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná pohledávka se skládá z jistiny ve výši 15.000 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 1.274 Kč, poplatku za uzavření úvěru a uzavření smlouvy 1.239 Kč, administrativního poplatku a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.437 Kč, smluvní pokuty ve výši 8.500 Kč a z kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 20.5.2020 ve výši 2.199,35 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila společnost právnická osoba na žalobce pohledávky specifikované v Příloze číslo smlouvy. Žalobce dále doložil, že pohledávka, která je předmětem tohoto sporu, je uvedena v seznamu pohledávek pod číslo. Dopisem ze dne 24.7.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalované.
Žalované byla žaloba spolu s výzvou k vyjádření se doručena dne 13.8.2021. Žalovaná se v dané lhůtě nevyjádřila a na výzvu soudu nereagovala.
Podle ustanovení § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v případě, že soud shledá, že dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno. Žalovaná se ve lhůtě dané soudem nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že žalovaná dle § 101 odst.4 o.s.ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.
V podání ze dne 15.10.2021 žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalované splácet úvěr především na základě zhodnocení informací získaných od žalované před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověřením doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaných od žalované a byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 16.12.2017. Žalovaná uvedla, že je zaměstnaná jako operátor na dobu neurčitou, že výše jejích měsíčních příjmů činí celkem 11.223 Kč, že výše jejích měsíčních výdajů činí 5.441 Kkč, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalované věřitel ověřil z dohody o změně pracovní smlouvy, výpisu z běžného účtu. Žalovaná svým podpisem stvrdila, že poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla a které si věřitel ověřil, s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná (právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, kdy v případě uvedení nepravdivých údajů by mohlo jít o trestný čin úvěrového podvodu dle ust. § 211 tr.zákoníku).
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
V listině označené jako žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsané dne 16.12.2017 žalovaná uvedla své osobní údaje – je svobodná, ve společné domácnosti jsou dvě výdělečné osoby, bydlí v nájmu, uvedla zaměstnavatele. Její průměrný měsíční příjem činí 11.223 Kč, průměrné měsíční výdaje za poslední tři měsíce činí bydlení 5.882 Kč, stravování výživné 5.000 Kč, průměrné měsíční výdaje celé domácnosti jsou 10.882 Kč, průměrné měsíční výdaje žadatele jsou 5.441 Kč. U dokladů není nic uvedeno.
Podle nájemní smlouvy žije žalovaná v nájmu, výše nájemného není uvedena, kdy žalobce předložil pouze první stranu nájemní smlouvy. Podle dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 3.8.2015 je žalovaná zaměstnaná na dobu neurčitou.
Podle předložené historie transakcí pobírala žalovaná 22.9.2017 a 22.11.2017 nemocenskou ve výši 11.811 Kč, dne 23.10.2017 nemocenskou ve výši 11.430 Kč a dne 7.12.2017 mzdu ve výši 10.460 Kč. Dále pobírala každý měsíc výživné jméno ve výši 1.000 Kč.
Podle credit scoring ze dne 16.12.2017 lze žadateli s ohledem na zjištěnou výši volných finančních zdrojů a s ohledem na výsledek credit scoringu poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 25.000 Kč s měsíční splátkou 3.250 Kč.
Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 16.12.2017 má soud za prokázané, že dne 16.12.2017 byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalované při podpisu hotovostní úvěr v celkové výši 15.000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit jistinu ve výši 15.000 Kč a náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10.950 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala na základě smlouvy zaplatit, činí 25.950 Kč, kterou žalovaná splatí v hotovosti ve 13 měsíčních splátkách po 1.950 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala v hotovosti uvedené peněžní prostředky.
Podle evidence splátek žalovaná zaplatila dne 16.12.2017 částku 600 Kč, dne 16.12.2017 částku 1.950 Kč, dne 15.1.2018 částku 2.000 Kč, dne 24.2.2018 částku 1.950 Kč a dne 22.8.2018 částku 500 Kč Celkem zaplatila 7.000 Kč.
Právní předchůdce žalobce. oznámil žalované dopisem ze dne 24.7.2020, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.6.2020 byla pohledávka včetně příslušenství postoupena na žalobce.
Právní zástupce žalobce vyzval žalovanou výzvou k plnění ze dne 18.12.2020 k zaplacení pohledávky ve výši 31.536,85 Kč do 2.1.2021.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Dne 16.12.2017 byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce uzavřena smlouva o úvěru, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v souvislosti s úvěrem celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10.950 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala v hotovosti celou částku úvěru. Dle evidence splátek žalovaná zaplatila ve splátkách celkem částku 7.000 Kč. Následně bylo žalované dopisem ze dne 24.7.2020 oznámeno postoupení pohledávky na žalobce.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to z důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalované splácet právní předchůdce žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka a předložením části nájemní smlouvy a části z výpisu z účtu žalované. Žalobce uvedl, že vycházel z tvrzení, že příjem žalované činí částka 11.223 Kč, výše příjmu vyplývá z předloženého výpisu z účtu, kde je uvedeno, že žalovaná pobírala za měsíce září, říjen a listopad nemocenské a v prosinci mzdu. Z výpisu vyplývá, že žalovaná pobírala výživné ve výši 1.000 Kč, ačkoliv uvedla, že nevyživuje žádnou další osobu. Žalobce neuvedl žádné doklady, ze kterých si právní předchůdce žalobce ověřil výdaje žalované (předložená nájemní smlouva údaj o výši nájmu neobsahuje). Soud má za to, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalované. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil její schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky v celkové výši 25.950 Kč splatit, kdy vycházel pouze z tvrzení žalované, aniž by je relevantním způsobem ověřil. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 15.000 Kč (když žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí úvěru). Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyla žalovaná smluvně zavázána ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků a smluvní pokuty. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 15.000 Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 vydat. Z předložené evidence splátek vyplývá, že žalovaná zaplatila částku 7.000 Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 8.000 Kč (částka poskytnutá 15.000 Kč – částka žalovanou zaplacená 7.000 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 13.8.2021. Nárok se stal splatným 14.8.2021 a žalovaná se dostala do prodlení od 15.8.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 15.8.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 34.645,85 Kč (částku 27.450 Kč + úrok 2.523 Kč – úrok 10,79% ročně z částky 15.000 Kč od 21.5.2020 do 10.12.2021 + úrok z prodlení 2.199,35 Kč + 2.473,50 Kč – úrok z prodlení 9,75% ročně z částky 16.274 Kč od 21.5.2020 do 10.12.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 8.219,80 Kč (jistina – 8.000 Kč + 219,80 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z 8.000 Kč od 15.8.2021 do 10.12.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 24%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 76%. Poměr úspěchu tedy činí 52% ve prospěch žalované. Dle obsahu spisu žalované žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.