Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 126/2021-42
Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedou senátu JUDr. Ivanem Jordánem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 32 552 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 731 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 731 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 15 821 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 846,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 368,01 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 18 131 Kč od 21. 1. 2020 do 18. 5. 2020, zákonného úroku z prodlení z částky 1 400 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení a co do úroku 29 % ročně z částky 18 131 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 325 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 731 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 731 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 15 821 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 846,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 368,01 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 18 131 Kč od 21. 1. 2020 do 18. 5. 2020, zákonného úroku z prodlení z částky 1 400 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení a co do úroku 29 % ročně z částky 18 131 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 325 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 552 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 846,82 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 368,01 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 131 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úrokem 29 % ročně z částky 18 131 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela
s žalovaným dne 16. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 17 333 Kč splatit v 60 týdenních splátkách po 623 Kč. Žalovaný však dosud uhradil pouze 3 269 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Kč.
3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalovaného. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.
5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky.
6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
8. Ze zákaznické karty ze dne 16. 9. 2017 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaný požádal původního věřitele právnická osoba o poskytnutí zápůjčky ve výši 30 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedl, že bydlí v nájmu, jeho dosažené vzdělání je učňovské, je svobodný, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán jako dělník ve výrobě s čistým měsíčním příjmem 28 145 Kč, další příjmy domácnosti činí 15 000 Kč. Výdaje žalovaného činí měsíčně 5 500 Kč, externí splátky zápůjček 2 300 Kč měsíčně. Žalovaný má zápůjčku u jiné společnosti. Předchozí věřitel měl
k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky za červen až srpen 2017 Tyto doklady však nebyly doloženy.
9. Smlouvou o zápůjčce bylo prokázáno, že původní věřitel společnosti právnická osoba
a žalovaný podepsali dne 16. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce, ve které se původní věřitel zavázal poskytnout a také poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli jistinu ve výši 20 000 Kč a zaplatit celkovou částku 17 333 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 623 Kč RPSN činila 231,71 %.
10. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a postoupení pohledávky žalovanému oznámil dopisem ze dne 20. 1. 2020 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).
11. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 12. 5. 2020.
12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
13. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Ve spise se nenachází žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalovaného.
14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
15. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit zapůjčenou částku spolu s poplatkem ve výši 17 333 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel důsledně zjišťoval schopnost žalovaného úvěr splácet. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy
o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí
a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
22. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
23. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitel nepostupoval dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalovaného, a proto je předmětná smlouva o zápůjčce absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně soudu nedoložila žádný doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Příjmy a výdaje žalovaného tak nelze ověřit. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by její předchůdkyně snad provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Pokud jde o výdaje, pak právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala na ověření externích zápůjček (úvěrů). V případě příjmů pak ze zákaznické karty není jakkoli známo, co představují další příjmy domácnosti, jakož jakými položkami jsou tyto příjmy tvořeny; tyto příjmy právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že skutečným cílem žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů a výdajů žalovaného.
24. Původní věřitel tedy poskytl žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 20 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil pouze 3 269 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní
o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní
a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 16 731 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
25. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v předžalobní výzvě byla žalovanému odeslána doporučeně dne 12. 5. 2020, dne 15. 5. 2020 se tedy tato výzva dostala do dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit v souladu s výzvou nejpozději do 18. 5. 2020. Pokud neplnil, ocitl se počínaje dnem 19. 5. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 10 % ročně.
26. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
27. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 628 Kč (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 1 303 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 325 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.