Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 306/2021-32
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 37 651 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100,58 Kč s 7,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 81,30 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení a zaplatit žalobkyni částku 53 426,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, z částky 31 768,70 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 801 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 853,92 Kč, 7,05% úrok z prodlení p.a. z částky 3 600,17 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2 382,87 Kč a 21% úrok p.a. z částky 3 681,47 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 7 438,05 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100,58 Kč s 7,05% úrokem z prodlení p.a. z částky 81,30 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení a zaplatit žalobkyni částku 53 426,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, z částky 31 768,70 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 801 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 853,92 Kč, 7,05% úrok z prodlení p.a. z částky 3 600,17 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2 382,87 Kč a 21% úrok p.a. z částky 3 681,47 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 7 438,05 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 37 651 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 25. 7. 2011 smlouvu o půjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 5 801 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 6. 2012. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 29. 1. 2013. Žalovaný uhradil pouze 7 918,70 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 4. 6. 2012 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině 3 681,47 Kč a na souhrnném poplatku 2 200,83 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 2 382,87 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 873,20 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 18. 6. 2016. právnická osoba dále uzavřela se žalovaným dne 14. 2. 2005 smlouvu o půjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 19 920 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 12. 2006. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 29. 4. 2008. Žalovaný uhradil pouze 18 151,30 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 16. 12. 2006 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině 20 612,98 Kč a na souhrnném poplatku 11 155,72 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 21 658,15 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 18. 6. 2016. Pohledávky byly ke dni 17. 6. 2016 postoupeny na žalobkyni.
2. Žalovaný jen uvedl, že má příjem pouze 7 800 Kč, manželka bere nějaké dávky, za byt platí 14 500 Kč a neví, jak to má udělat, jak dluh zaplatit, nezbývá mu ani na léky. Je schopen měsíčně platit maximálně 100 Kč.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to dvou smluv o půjčce včetně smluvních podmínek, zákaznické karty, smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy, předžalobní výzvy včetně podacího archu a oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o půjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 25. 7. 2011 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 5 801 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 6. 2012. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že je nezaměstnaný, nemá půjčku u právnická osoba ani jiné společnosti, není majitel vozu, kolonka s vyživovacími povinnostmi k nezaopatřeným dětem je nevyplněná, druh jeho bydlení je nájemník, má státní podporu 13 260 Kč, výdaje na nájem 7 200 Kč, na telefon 200 Kč a výdaje na domácnost 3 000 Kč. Dle karty byl předložen výměr podpory, nájemní smlouva, SIPO a pas. Tyto doklady však soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o půjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 14. 2. 2005 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 19 920 Kč, a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 16. 12. 2006. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 6. 2016 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o půjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smluv o půjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti.
7. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně uzavřela se žalovaným dne 14. 2. 2005 smlouvu o půjčce číslo která má všechny náležitosti tohoto typu smlouvy dle § 657 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Na základě uzavřené smlouvy předala předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Jelikož tato smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb. , soud u ní prověřování úvěryschopnosti žalovaného neposuzoval. Žalovaný netvrdil, že by uhradil na půjčku vyšší částku než žalobkyní tvrzených 18 151,30 Kč, proto jej soud zavázal k povinnosti zaplatit žalobkyni zbylou dlužnou částku na této půjčce, a to a jistině 20 612,98 Kč, na souhrnném poplatku 11 155,72 Kč a zákonném úroku z prodlení ve výši 21 658,15 Kč kapitalizovaný do dne 17. 6. 2016. Jelikož žalovaný ani k tomuto dni dluh z této smlouvy neuhradil, a je stále v prodlení, uložil mu soud povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužené jistiny a poplatku v celkové výši 31 768,70 Kč i od 18. 6. 2016 do zaplacení dluhu.
8. Žalobkyně dále prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o půjčce číslo předala žalovanému částku 8 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že tuto smlouvu je již nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel půjčky při uzavírání smlouvy o půjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z údajů uváděných žalovaným v kartě zákazníka a ani nijak blíže nezkoumala příjmovou ani výdajovou stránku žalovaného a žádné další důkazy ani přes poučení soudu k prokázání řádného prověření úvěryschopnosti žalovaného nepředložila. Navíc při uzavírání smlouvy musela předchůdkyně žalobkyně vědět, že žalovaný má minimálně jednu další půjčku přímo u ní, a to číslo kterou žalovaný nesplácí, přičemž poslední splátku na ni uhradil před víc než třemi lety dne 29. 4. 2008. Rovněž nepřihlédla k tomu, že žalovaný je nezaměstnaný a pobírá pouze sociální dávky. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu i § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) (který má podobný dosah a k němuž je judikatura bohatší), a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
9. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni u neplatné smlouvy číslo bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 81,30 Kč (rozdíl mezi jistinou 8 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 7 918,70 Kč). Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 81,30 Kč jak částečně kapitalizované od 6. 2. 2013 do 17. 6. 2016 ve výši 19,28 Kč, tak ode dne 18. 6. 2016 do zaplacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 801 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 853,92 Kč, 7,05% úrok z prodlení p.a. z částky 3 600,17 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 2 382,87 Kč a 21% úrok p.a. z částky 3 681,47 Kč od 18. 6. 2016 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy o půjčce číslo ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
10. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku , ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
11. Námitka žalovaného, že nemá peníze na úhradu a že by byl schopen platit nanejvýš 100 Kč měsíčně, je zde bez právního významu. Pokud žalovaný uváděl jako důvod, proč nemůže svůj dluh jednorázově uhradit, svou platební neschopnost, pak soud k tomuto musí poznamenat, že platební neschopnost a nemajetnost dlužníka nemá vliv na povinnost dlužníka jeho dluh uhradit a nezakládá ani povinnost soudu zacházet s takovýmto dlužníkem ohleduplněji, např. umožnit mu splácení dluhu ve splátkách. Tato skutečnost by mohla být zohledněna až při případném výkonu rozhodnutí (kdy je na žalobkyni, aby zvážila, zda a v jakém rozsahu bude po žalovaném částku vymáhat a zda její vymáhání není v konkrétním případě bezpředmětné), nemá však vliv na rozhodnutí soudu ve sporném nalézacím řízení. Soud ve sporném nalézacím řízení ani nezjišťuje, zda je dlužník schopen fakticky svůj dluh uhradit a jakým způsobem, neboť předmětem sporného nalézacího řízení je především zjistit, zda existuje dluh uplatňovaný v žalobě, zda je tento dluh již splatný a zda žalovaný je skutečně dlužníkem, tedy zda za dluh skutečně odpovídá. Soud proto rozhodl o plnění dluhu s příslušenstvím a náhradě nákladů řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. , když pro plnění ve splátkách neshledal v tomto případě podmínky. Dle rozhodovací praxe Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího by v případě plnění ve splátkách musel být dluh včetně příslušenství a nákladů řízení uhrazen nejpozději do tří let od právní moci rozsudku. To by zde představovalo splátky ve výši nejméně cca 2 300 Kč měsíčně, což zjevně není v možnostech žalovaného, který navrhoval maximálně 100 Kč. Uložení splácení v těchto splátkách by však bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť by se tím nepřiměřeně prodloužila doba splnění dluhu (na cca 68 roků!) a žalovaný jako dlužník by tak byl oproti žalobkyni jako věřiteli nepřiměřeně zvýhodněn, proto soud plnění ve splátkách pro jeho zjevnou bezpředmětnost neuložil. Negativní rozhodnutí soudu o splátkách však nebrání žalovanému v tom, aby se i přesto pokusil uzavřít se žalobkyní dohodu o splácení dluhu ve splátkách pro něj přijatelných (na uzavření dohody však nemá právní nárok a nelze ji na žalobkyni vynucovat), popř. aby i bez této dohody začal svůj dluh dobrovolně splácet v částkách, které jsou v jeho finančních možnostech, neboť žalobkyně jako věřitel je povinna přijmout i dílčí peněžité plnění.
12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí ke dni rozhodnutí soudu cca 84 % původně žalované částky, její neúspěch cca 16 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 68 %. Soud proto přiznal žalobkyni 68 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v žalobkyní uplatňované výši 10 938,32 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 507 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, odměna právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní pomoci po 2 620 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za sepis podání a účast u jednání, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, 1/3 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč za cestu z Havířova do Karviné a zpět dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 1/3 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 263,43 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/3 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších dvou jednání. Soud dospěl k závěru, že žalobkyní podaná žaloba splňuje pro první tři úkony právní pomoci kritéria uvedená v § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , tj. že jde o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných, a proto přiznal odměnu pr. zástupce žalobkyně a režijní paušály podle tohoto ustanovení. 68 % z částky 10 938,32 Kč činí 7 438,05 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).