Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 214/2021-44

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

bytem adresa žalované

o zaplacení 36 045,63 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 32 800,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 800,63 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 245 Kč s úrokem v částce 1 922,61 Kč, s úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 34 800,63 Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 303,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 32 800,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 800,63 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 245 Kč s úrokem v částce 1 922,61 Kč, s úrokem ve výši 23,99 % ročně z částky 34 800,63 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 303,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 36 045,63 Kč s příslušenstvím. Mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou byla uzavřena dne datum smlouva o úvěru čerpaném prostřednictvím kreditní karty číslo do výše úvěrového limitu 35 000 Kč. Jelikož žalovaná poskytnutou půjčku řádně nesplácela, přistoupil právní předchůdce žalobkyně v souladu s produktovými podmínkami k zesplatnění úvěru. Dlužná částka se skládá z poplatků 1 245 Kč a jistiny 34 800,63 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 1 922,61 Kč, úroku ve výši 23,99 % ročně z částky 34 800,63 Kč od datum do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 34 800,63 Kč od datum do zaplacení. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že nikdy nebyla účastníkem této smlouvy, tudíž nezná konkrétní okolnosti předcházející jejímu uzavření. Její právní předchůdce nicméně dle svého prohlášení přiměřeně ověřil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud se nejprve zabýval svou příslušností s ohledem na mezinárodní prvek ve věci – státní příslušnost žalované. Příslušnost soudu k projednání předmětné věci je dána dle článku 7 odst. 1 písmena b) Nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech jako místo, kde byla služba poskytnuta. Okresní soud v Hodoníně je tak příslušný k projednání žaloby, neboť jde o soud místa, kde byla charakteristická služba poskytnuta. Žalovaná se dále podle vyjádření Policie ČR již pět let zdržuje v České republice na adrese obec a číslo a má v úmyslu se zde zdržovat i nadále.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba a žalovanou byla za pomocí prostředků komunikace na dálku dne datum uzavřena smlouva o vydání kreditní karty Easy číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit minimálními splátkami ve výši 3,2% z celkové dlužné částky, minimálně však ve výši 200 Kč, inkasem z běžného účtu žalované č. bankovní účet. Nedílnou součástí této smlouvy byly také Všeobecné obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně, Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby. Pro případ prodlení držitele karty s úhradou povinné minimální splátky bylo sjednáno právo právní předchůdkyně žalobkyně ukončit splátkový program a dle čl. XVI.2 Obchodních podmínek pro vydávání a používání kreditních karet prohlásit veškeré pohledávky za držitelem karty za okamžitě splatné.

5. Ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne datum soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba a žalovanou byla uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. bankovní účet.

6. Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr v době od datum do datum celkem ve výši 34 800,63 Kč. Žalovaná celkově uhradila na poskytnutý úvěr částku 2 000 Kč.

7. Z oznámení o okamžité splatnosti kreditní karty ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila ke dni datum všechny závazky ze smlouvy o vydání kreditní karty z důvodu prodlení žalované za splatné a zároveň byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky.

8. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovanou vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy postoupeny na právnická osoba právnická osoba a poté na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum na žalobkyni. O postoupení pohledávek byla žalovaná vyrozuměna dopisy ze dne datum a datum, k čemuž žalobkyně doložila podací archy a seznam odeslaných oznámení.

9. K úhradě dlužných závazků vzniklých z titulu shora uvedených smluv byla žalovaná vyzvána předžalobními upomínkami ze dne datum, k nimž žalobkyně doložila seznam odeslaných předžalobních výzev z téhož dne.

10. Podle , (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Na základě shora provedených důkazů má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal vést pro žalovanou běžný účet číslo poskytovat jí s tím související služby. Soud má dále po provedeném dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru čerpaném prostřednictvím kreditní karty ze dne datum finanční prostředky v celkové výši 34 800,63 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem inkasem z běžného účtu žalované. Pohledávka za žalovanou vzniklá z tohoto titulu byla následně postoupena na žalobkyni a ta je aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

18. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru se soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, přičemž dospěl k závěru, že nikoli. Nutno říci, že sama žalobkyně nebyla schopna soudu sdělit jakékoli informace o tom, jakým způsobem měla být úvěruschopnost žalované prověřována, a uvedla, že banka dle svého prohlášení přiměřeně prověřoval schopnost klienta splácet úvěr. Žalobkyně tak neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána, když dle závěru Nejvyššího správního soudu České republiky uvedené v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. , je věřitel povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp.zn. ).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného soud dovozuje, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 34 800,63 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

23. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaná uhradila dle doloženého výpisu spotřebitelského úvěru právnímu předchůdci žalobkyně pouze částku ve výši 2 000 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 32 800,63 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky od data datum z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud pak vázal počátek prodlení na zaslané oznámení o zesplatnění, v níž byla žalovaná vyzvána ze strany žalobkyně k úhradě konkrétní dlužné částky, a která byla dne doloženého seznamu odeslána dne datum. Prodlení žalované tak nastalo na základě výzvy, doručené dne datum, dnem datum.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 303,20 Kč, přičemž tato částka představuje 36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68 % a úspěchu žalované v rozsahu 32 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 442 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36 045,63 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.