Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 186/2021-29
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 4 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 500 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 500 Kč od datum do datum, úroku ve výši 1 134,75 Kč a částky 1 062,50 Kč, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 268,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 500 Kč od [datum] do [datum], úroku ve výši 1 134,75 Kč a částky 1 062,50 Kč, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 268,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 4 500 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba s žalovanou uzavřela smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru prostřednictvím sítě internet na webové stránce www.ferratum.cz, na základě které byla žalované dne datum poskytnuta částka 4 500 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit splátkami dle předpisu. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že se podklady k ověření nedochovaly. Následně byla pohledávka postoupena na společnost právnická osoba a dále na žalobkyni. Žalovaná neuhradila na pohledávku žalobkyně ničeho a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 8,08 % ročně od datum do zaplacení, smluvní úrok ve výši 1 134,75 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 062,50 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav: právnická osoba a žalovaná uzavřely dne datum prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta částka 4 500 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit pravidelnými měsíčními splátkami dle čl. V smlouvy o úvěru spolu s úrokem ve výši 8,5% měsíčně dle čl. IV, odst. 1 smlouvy. Dle čl. VI, odst. 1 smlouvy má věřitel dále v případě prodlení dlužníka nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením se jednotlivé splátky ve výši 250 Kč. Dle výpisu z účtu byla částka 4 500 Kč poskytnuta dne datum na účet žalované. Dle vyjádření žalobkyně neuhradila žalovaná na pohledávku dosud ničeho.
4. Ze smluv o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena dne datum na společnost právnická osoba a následně dne datum na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, přílohy). Tato skutečnost byla žalované oznámena (oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, seznam odeslaných zásilek z téhož dne). Předžalobní výzva byla žalované zaslána (předžalobní výzva ze dne datum, seznam odeslaných zásilek z téhož dne).
5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle ustanovení § číslo o. z, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
6. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
8. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne datum byla mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně sjednána smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku , na jejímž základě poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované částku 4 500 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila a dluží tak žalobkyni částku ve výši 4 500 Kč, kterou neuhradila ani přes písemnou výzvu ze strany žalobkyně. S ohledem na prodlení žalovaného se splněním jejího dluhu má žalobkyně vedle plnění rovněž nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
11. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty týkající se posouzení příjmové a výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nedoložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaná v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
12. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
13. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
14. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
15. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
16. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze jistinu poskytnutou celkem ve výši 4 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ust. § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, avšak až od datum do zaplacení z částky 4 500 Kč (soud vzal za prokázané, že výzva k úhradě byla žalované doručena datum a byla v ní žalované určena lhůta k úhradě do 3 dnů a následujícího dne se žalovaná ocitla v prodlení).
17. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch celkem v částce 4 635 Kč (59 %) a neúspěch celkem v částce 3 253 Kč (41 %). Žalobkyně má nárok na náklady v poměru odpovídajícím rozdílu úspěchu v řízení a úspěchu žalované, tedy celkem v rozsahu 18 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 189 Kč. Soud dále konstatuje, že návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu naplňuje kritéria formulářové žaloby vymezená nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 a tedy rovněž kritéria stanovená v § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť tento návrh je využitelný pro uplatnění nároků žalobkyně v typově obdobných případech, kdy postačuje jen zaměnit v něm uvedené číselné údaje. Opakovanost používaného vzoru je zd. soudu známa z jeho úřední činnosti. Celkem náklady řízení činí 1 489 Kč a žalobkyně má nárok na 18 %, tedy 268,02 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.