Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 115/2021-32

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 19 813,36 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 816 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 30. 4. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 18 997,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 13 791 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 816 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 30. 4. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba o zaplacení částky 18 997,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 13 791 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 813,36 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 14 607 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se žalobkyní smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalobkyní žalovanému dne 12. 7. 2019 vyplacena zápůjčka ve výši 15 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal žalobkyni v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zaplatit celkovou částku 28 356 Kč, tedy vrátit zapůjčenou jistinu zápůjčky a zaplatit celkové náklady zápůjčky, tj. obchodní úrok ve výši 8 856 Kč a administrativní poplatek ve výši 4 500 Kč, tj. celkem částku 28 356 Kč, a to v 17 měsíčních splátkách po 1 576 Kč a v 18-té závěrečné splátce ve výši 1 564 Kč. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem 23. 8. 2019. Žalovaný však žalobkyni hradil platby dle předmětné smlouvy o zápůjčce pouze částečně, žalobkyně proto v souladu s ustanovením čl. 13. Obchodních podmínek, respektive čl. 11 smlouvy o zápůjčce neuhrazenou část jistiny zápůjčky zesplatnila, a to ke dni 27. 1. 2021. Podanou žalobou se pak žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 19 813,36 Kč, která představuje souhrn plnění z této zápůjčky a je představována dlužnou jistinou v částce 9 245 Kč, neuhrazenými obchodními úroky v částce 2 612 Kč, neuhrazenými administrativní poplatky v částce 2 000 Kč, dále úrokem z prodlení vyčísleným za období od 27. 1. 2021 do 29. 4. 2021 ve výši zákonné sazby částkou 617,12 Kč, dále smluvními pokutami požadovanými dle smlouvy v celkové výši 4 589,24 Kč a úhradou za upomínečné a poštovné v celkové výši 750 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni nezaplatil ničeho ani přes její opakované výzvy.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 3. listopadu 2021 se účastníci nedostavili, přičemž zástupce žalobkyně neúčast svou u ústního jednání písemně předem omluvil, žalovaný se omluvil předem telefonicky. O odročení jednání přitom žádáno žádným z nich nebylo. Soud proto věc projednal a rozhodl podle v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum, výpisu z účtu žalobkyně prokazujícího převod částky 15 000 Kč dne 12. 7. 2019 na účet žalovaného dle smlouvy číslo z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 28. 1. 2021 – oznámení o zesplatnění zápůjčky podle smlouvy o zápůjčce číslo kterým žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě předmětné pohledávky nejpozději do data 19. 2. 2021, vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 17 pravidelných měsíčních splátkách po 1 576 Kč a v 18-té závěrečné splátce ve výši 1 564 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil v devíti splátkách dle sjednaného splátkového kalendáře celkem částku 14 184 Kč. Žalobkyně proto žalovaného v souladu s úvěrovými podmínkami dopisem ze dne 28. 1. 2021 vyzvala k úhradě celého zbývajícího dluhu, jakož i smluvní pokuty.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. , (dále jen „“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé ( ). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného tvrdila, že schopnost žalovaného splácet měsíčně částku 1 576 Kč žalobkyně posoudila nahlédnutím do databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to konkrétně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí prokazující, že žalovaný není veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí a dále nahlédnutím do katastru nemovitostí a dále z informací získaných od žalovaného, a to předložením výpisů z účtů žalovaného za období měsíců březen, duben a květen 2019 a mzdovým lístkem žalovaného za měsíc duben 2019 prokazujících čistý měsíční příjem až ve výši 17 062 Kč. K tomu předložila výpisy z účtu žalovaného prokazující uvedený příjem žalovaného, jakož i výplatní lístek.

11. Z předložených výpisů se podává, že za období měsíce března 2019 kladné obraty na účtu žalovaného činily částku celkem 19 829,99 Kč (tedy příjem na účet) a záporné obraty na účtu činily celkem částku 17 816,79 Kč (tedy výdaje z účtu), roční kreditní obrat činil 102 547,78 Kč, roční debetní obrat činil 106 577,27 Kč, za období měsíce dubna 2019 kladné obraty na účtu žalovaného činily částku 31 477,20 Kč a záporné obraty částku 31 465 Kč, roční kreditní obrat na účtu činil částku 134 024,98 Kč a roční debetní obrat činil částku 138 042,27 Kč a za období měsíce květen 2019 kladné obraty na účtu žalovaného činily částku 40 470,20 Kč a záporné obraty částku 40 017,60 Kč, roční kreditní obrat činil 174 495,18 Kč a roční debetní obrat činil částku 178 059,87 Kč.

12. Z výše uvedených výpisů z bankovního účtu žalovaného se proto podává, že žalobkyně neměla relevantní podklady pro to, aby situaci žalovaného vyhodnotila tak, že bude schopen poskytnutou půjčku jí splácet. Alespoň z obratů na účtu žalovaného zachycených na výpisech je totiž zřejmé, že jeho celkové měsíční výdaje byly v podstatě rovny jeho příjmům, výdaje dokonce mírně v ročním zúčtování převyšovaly jeho příjmy. Žalobkyně se proto měla případně mnohem blíže zaobírat strukturou příjmů a výdajů žalovaného, pokud mu už úvěr při těchto výsledných obratech chtěla poskytnout. Jestliže proto pouze na podkladě těchto informací, které žalobkyně měla k dispozici, vyhodnotila žalovaného jako úvěruschopného, nepostupovala tak správně (evidentně žalovanému s ohledem na jeho reálné hospodaření totiž žádné volné měsíční prostředky pro splácení úvěru nezůstávaly).

13. Za té situace však žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč a žalovaný dle tvrzení žalobkyně jí již uhradil částku 14 184 Kč, pak žalobkyně má nárok na zaplacení zbývající dlužné částky 816 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud tuto částku považuje za nepříliš vysokou, tedy takovou, kterou žalovaný je schopen žalobkyni uhradit jednorázově.

15. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl. Za té situace přitom nemá ani smysl se těmito nároky, jak případně žalobkyní byly tvrzeny a prokazovány, jakkoli dále zaobírat.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.