Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 188/2021-84
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 80 027 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 65 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 812 Kč za dobu od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 985,36 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 53 293,41 Kč za dobu od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od datum dosáhne částky 226 346 Kč a smluvní pokuty 14 215,29 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 65 812 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 812 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 985,36 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 53 293,41 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 226 346 Kč a smluvní pokuty 14 215,29 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 65 812 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené mezi účastníky dne datum, na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 58 000 Kč. Tento úvěr se žalovaná zavázala splácet při sjednaném efektivním úroku ve výši 134,2 % ročně v 42 měsíčních splátkách po 4 491 Kč. Žalovaná však poskytnutý úvěr nesplácela řádně a proto žalobkyně úvěr ke dni datum zesplatnila. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 215,29 Kč a žalovaná je dále vedle jistiny povinna žalobkyni uhradit také úroky k nesplacené jistině přirostlé do dne zesplatnění (tj. vrátit žalobkyni novou jistinu) a též jí zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z této nové jistiny od datum do zaplacení. Žalobkyně tak požaduje úhradu nové jistiny ve výši 64 913,66 Kč (složena z původní jistiny ve výši 53 293,41 Kč a úroku ve výši 11 620,25 Kč). Žalobkyně dále požaduje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč, sjednané úroky od data poskytnutí úvěru, a to i po zesplatnění úvěru, až do skutečného vrácení jistiny, a to úrok za poskytnutí úvěru ve výši 88,19 % ročně ze zbývající dlužné původní jistiny od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od datum dosáhne částky 226 346 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná.
3. Soud z provedených důkazů zjistil, že účastníci podepsali dne datum návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru číslo v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 58 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 134,2 % ročně (viz část A) smlouvy), v 42 pravidelných měsíčních splátkách po 4 491 Kč O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne datum. Z odstavce s nadpisem Náklady v případě opožděných plateb v předsmluvním formuláři vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč za každou splátku, se kterou je žalovaná s prodlením delším než 15 dnů. Žalovaná je v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z předsmluvního formuláře vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady.
4. Dle dokladu o vyplacení úvěru byl úvěr vyplacen dne datum na účet uvedený ve smlouvě.
5. Z„ Předsmluvního formuláře“ z téhož dne soud nad rámec výše uvedeného zjistil, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr představuje taktéž 134,2 % a celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit, činí 188 622 Kč.
6. Dopisy ze dne datum, datum, datum, datum a datum vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek, a dále žalovanou vyzvala k zaplacení smluvní pokuty a účelně vynaložených nákladů a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Poté žalobkyně využila možnosti úvěr zesplatnit, a tento krok žalované oznámila v dopisem ze dne datum. Dle karty klienta žalovaná na úvěr hradila celkem 58 383 Kč a zbývá doplatit 105 664,43 Kč ke dni datum. Předžalobní výzvou ze dne datum vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu a dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.
7. Dle hodnocení klienta ze dne datum, doloženého pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce září a říjen 2018, měla žalovaná v době uzavření smlouvy příjmy ze zaměstnání ve výši 15 200 Kč měsíčně.
8. Výdaje žalované byly v hodnocení klienta ze dne datum uvedeny částkou 3 410 Kč s poznámkou„ životní minimum,“ a výdaje na bydlení (nájemné a inkaso) částkou 2 500 Kč. Na spoření byla ve formuláři uvedena částka 1 450 Kč a u ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby) částka 1 000 Kč. Uvedené částky ale výslovně nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje uvedeny nebyly.
9. Dle výpisu z registru SOLUS neměla žalovaná v registru záznam. Ve výpisu NRKI nebylo uvedeno dosažené skóre žalované, příznakem byla hodnocena žalovaná jako nový klient nevedený v databázi.
10. Dle vyjádření znalce je absolutní výše úroků shodná u nominální úrokové sazby a u efektivní úrokové sazby.
11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
13. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
19. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
20. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
21. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
22. Na základě výše uvedeného má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 58 000 Kč a žalovaná se zavázala pravidelně splácet měsíční splátky ve výši 4 491 Kč. Žalovaná však své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru neplnila, protože řádně a včas nehradila předepsané splátky. Žalobkyni proto vzniklo právo úvěr zesplatnit, a tohoto práva využila dne datum.
23. Jelikož žalovaná v tomto vztahu vystupuje jako spotřebitel ve smyslu § 419 občanského zákoníku , jedná se o spotřebitelskou smlouvu dle § 1810 občanského zákoníku , a je proto nutné na ni aplikovat také zákon o spotřebitelském úvěru, kdy v § 86 tohoto zákona je stanovena povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud se tedy musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení.
24. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
25. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
26. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18), na něž odkázal rovněž Ústavní soud ČR ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20 a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
27. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
28. Z předložených důkazů ani z hodnocení klienta nebylo zřejmé, zda si žalobkyně dostatečně ověřovala výdaje žalované, když v hodnocení klientky žalovaná uváděla, že má výdaje 3 410 Kč životní minimum, 2 500 Kč nájem/inkaso, 1 450 Kč spoření a 1 000 Kč ostatní, avšak jakýkoli dokument k tomuto chybí. Výdaje klientky tak nebyly nijak zkoumány. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána (s kladným výsledkem). Je nutné zdůraznit, že zejména v případech, kdy spotřebitel dosahuje podprůměrných příjmů, je zkoumání jeho úvěruschopnosti třeba věnovat náležitou pozornost. Plat žalované činil cca 15 000 Kč, splátky úvěru měly činit téměř 1/3 tohoto jejího jediného příjmu a splácení úvěru mělo trvat 3,5 roku. Již jen z tohoto zběžného náhledu je evidentní, že žalovaná patřila do rizikové skupiny těch, kteří úvěr nebudou moci splácet, což se také následně stalo. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalované spotřebitelky.
29. Žalobkyně tak má dle § 2993 o. z. nárok na jistinu 58 000 Kč, kdy po odečtení žalovanou dosud uhrazené částky ve výši 58 383 Kč dospěl soud k závěru, že dlužná částka byla žalovanou zcela uhrazena, a to již před odesláním předžalobní upomínky ze dne datum.
30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, nicméně ze spisu se nepodává, že by jí nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou* se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.