Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

52 C 120/2021-24

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci

žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce

sídlem adresa žalobkyně

zastoupený advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.

sídlem adresa, obec a číslo

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 15.900 Kč s příslušenstvím - úvěr

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci

a. částku 10.000 Kč,

b. s úrokem z prodlení z částky 10.000 Kč ve výši 9,75% p.a. za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení,

a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti

a. zaplatit žalobci částku 5.900 Kč,

b. zaplatit žalobci kapitalizovaný úrok v prodlení v částce 872,08 Kč,

c. zaplatit žalobci úrok ve výši 2.167,74 Kč,

d. zaplatit žalobci úrok ve výši 23,72% ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a. částku 10.000 Kč, b. s úrokem z prodlení z částky 10.000 Kč ve výši 9,75% p.a. za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti a. zaplatit žalobci částku 5.900 Kč, b. zaplatit žalobci kapitalizovaný úrok v prodlení v částce 872,08 Kč, c. zaplatit žalobci úrok ve výši 2.167,74 Kč, d. zaplatit žalobci úrok ve výši 23,72% ročně z částky 10.000 Kč za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25. 9. 2020 domáhal zaplacení částky 15.900 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 24. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 10.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 23,72 % ročně a poplatků ve výši 6.000 Kč formou týdenních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 10.000 Kč, úroku kapitalizovaného ke dni řádného splacení ve výši 244,85 Kč a poplatku ve výši 5.655,15 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce smlouvou ze dne 29. 11. 2019. Žalobce dále nárokuje smluvní úrok částečně kapitalizovaný od 5. 1. 2019 do 29. 11. 2019 ve výši 2.167,74 Kč, úrok z prodlení částečně kapitalizovaný od 12. 1. 2019 do 29. 1. 2019 na částku 872,08 Kč a další příslušenství od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z předložených listinných důkazů, a to karty zákazníka, smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 2017, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně příloh a výzvy ze dne 7. 5. 2020 včetně podacího lístku, soud zjistil následující skutkový stav:

4. Dle karty zákazníka žalovaný z trvalým pobytem na adrese úřadu žádal o úvěr ve výši 10.000 Kč. Uvedl, že je spolubydlící s výdaji na bydlení ve výši 2.500 Kč, nemá děti, má hlavní příjem ve výši 10.963 Kč a další výdaje ve výši 4.000 Kč měsíčně. Na kartě lze vidět, že není plně vyplněná a údaje nebyly věřitelem nijak ověřovány. V dokumentech k ověření je zaškrtnuta pouze pracovní smlouva. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měl žalovaný s věřitelem uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel při podpisu smlouvy poskytnout žalovanému částku 10.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 1.400 Kč a poplatky v celkové výši 6.000 Kč, což odpovídalo RPSN 195 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou týdenních splátek po 300 Kč. Úrok měl odpovídat výši 23,72 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou ze dne 29. 11. 2019 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno téhož dne. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 7. 5. 2020.

5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.

6. Dle ust. , , v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ust. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle ust. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Dle ust. Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem ( ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů ( ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. -39).

14. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. ).

15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

16. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel pouze z toho, co uvedl v kartě zákazníka žalovaný a to dle všeho pouze z hlediska, že jeho příjmy převyšují dostatečně jeho náklady. Ze samotné karty vyplývá, že věřitel nijak údaje uvedené žalovaným neověřoval, i když zde byl dostatek indicií, které měly věřitele předem upozornit na možnou nedostatečnou úvěruschopnost žalovaného, jako například trvalý pobyt na adrese úřadu, překvapivě nízký náklad na bydlení na územní celek i relativně nízké další výdaje. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného, bez samotného předjímání skutečností, že by mělo jít o údaje nepravdivé. Věřitel příjmy a výdaje žalovaného přesto žádným způsobem neověřil (když tvrzené ověření pouze pracovní smlouvou neověřuje skutečnou výši příjmů) např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se věřitel vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena), když jen paušálně za výdaje považoval žalovaným uvedenou částku o něco vyšší, než je životní minimum. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do karty klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají mnohem nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.

17. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Věřitel se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval, natož aby po žalovaném požadoval přehled pohybů na jeho účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že věřitel dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.

18. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele ( ve spojení s  ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ) a dále pro rozpor s dobrými mravy ( , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). V úvěrové smlouvě byl sice na první pohled sjednán tvrzený úrok 23,72 % ročně, avšak dle struktury poplatků je zcela zřejmé, že i tyto slouží věřiteli jako zisk z úvěru a tedy samy o sobě naplňují definici úroku. Reálný úrok/ zisk z úvěru tak měl činit 7.400 Kč za 58 týdnů, což odpovídá reálnému úroku 66,34 % ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal ( ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku ( ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

19. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění věřitele odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalovanému (úvěr ve výši 10.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění věřitele ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného ( ). Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ust. postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat.

20. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru/poplatek, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok.. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení ( ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani poté, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději doručením oznámení o postoupení pohledávky, tedy 29. 11. 2019, dostal se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle , v platném znění.

21. Soud tak zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit částku 10.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. za dobu od 30. 11. 2019 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. stanovena v délce tří dnů (výrok I.)

22. Výrokem II. písm. a. byly zamítnuty poplatky a zbylý kapitalizovaný úrok uvedený ve smlouvě v původní výši 7.400 Kč, žalobcem nárokovány ve výši 5.900 Kč, když žalobci pro neplatnost smlouvy nárok na toto příslušenství nevzniknul.

23. Výrokem II. písm. b. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný další kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu před tím, než se stala splatnou částka odpovídající bezdůvodnému obohacení přiznaná výrokem I. Vzhledem k tomu, že se jedná o období před splatností, která nastala vzhledem k neplatnosti smlouvy až na výzvu žalobce, nemůže být nárok na úrok z prodlení za období od 12. 1. 2019 do 29. 11. 2019 důvodný.

24. Výrokem II. písm. c. a d. byly zamítnuty další žalobou uplatněné nároky, které soud s ohledem na výše uvedené neshledal důvodnými. Jedná se o požadovaný další kapitalizovaný smluvní úrok a další smluvní úrok za období po kapitalizaci až do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok z neplatné smlouvy o úvěru, nevzniknul žalobci na tyto úroky nárok.

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce ( ).