Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
15 C 64/2021-104
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 12 448,94 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 833 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 116,02 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do 27. 1. 2021
a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 833 Kč za dobu
od 28. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 615,94 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 959,09 Kč, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 12 448,94 Kč za dobu od 28. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 131,61 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do 27. 1. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení
ve výši 8,25 % ročně z částky 6 615,94 Kč za dobu od 28. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 833 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 116,02 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do 27. 1. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 833 Kč za dobu od 28. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 615,94 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 959,09 Kč, s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 12 448,94 Kč za dobu od 28. 1. 2021 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 131,61 Kč za dobu od 1. 11. 2020 do 27. 1. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 615,94 Kč za dobu od 28. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 1. 2021 domáhala
po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 448,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 7. 5. 2019 uzavřena úvěrová smlouva číslo. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 19 490 Kč a žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v 24 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 187 Kč měsíčně. K čerpání úvěru došlo dne 7. 5. 2019 a splatnost první splátky byla určena na 7. 6. 2019. Žalovanému tak byl dne 10. 6. 2020 poskytnut úvěr
ve výši 5 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána na 38,55 % p. a. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 13 657 Kč. Žalovaný porušil svůj závazek úvěr splácet řádně a včas,
proto žalobkyně úvěr ke dni 29. 9. 2020 zesplatnila. Aktuální neuhrazená jistina činí částku 12 448,94 Kč. Žalobkyně vzala následně svou žalobu co do části požadovaných úroků zpět, Okresní soud v Olomouci tak řízení usnesením ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací částečně v rozsahu podaného zpětvzetí zastavil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
Mezi účastníky byla dne 7. 5. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěr a smlouva
a revolvingovém úvěru číslo ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr ve výši 19 490 Kč a žalovaný jako spotřebitel se zavázal žalobkyni uhradit celkovou částku 28 488 Kč, a to v pravidelných 24 měsíčních splátkách ve výši 1 187 Kč s úhradou první splátky nejpozději do 7. 6. 2019 (zjištěno ze smlouvy o úvěru a úvěrových podmínek).
K poměrům žalovaný přímo ve smlouvě uvedl, že je zaměstnanec s čistými měsíčními příjmy
ve výši 18 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti činí 22 000 Kč. Z úvěrové zprávy nevyplynuly žádné další skutečnosti (zjištěno ze smlouvy o úvěru a z úvěrové zprávy).
Žalovaný na předmětný úvěr celkově uhradil částku 13 657 Kč (zjištěno z výpisu čerpání, splátek a úhrad).
Podáním ze dne 29. 9. 2020 žalobkyně žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru, toto podání bylo žalovaného zasláno dne 30. 9. 2020 (zjištěno z výzvy ke splacení celého úvěru a z podacího archu).
Dne 22. 10. 2020 právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslal předžalobní výzvu ze dne
22. 10. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a podacího archu).
4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný
se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže
ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže
z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:
11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný přímo ve smlouvě uvedl výši svých příjmů a příjmy dalších členů domácnosti, v řízení však nebylo zjištěno, že by se žalobkyně těmito příjmy blíže zabývala a nebylo ani zjištěno, že by se žalobkyně zabývala jakýmikoliv výdaji žalovaného
a k tomu si rovněž připojila doklady. Takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného považuje soud za zcela nedostačující. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají
ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.
Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 19 490 Kč. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku 13 657 Kč, přičemž podle názoru soudu je nutné všechny tyto platby započíst
na jistinu pohledávky. Aktuální dlužná jistiny tak činí 5 833 Kč. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny ve výši 5 833 Kč spolu
se zákonnými úroky z prodlení z této částky, když za dobu od 1. 11. 2020 do 27. 1. 2021 tyto úroky z prodlení byly kapitalizovány na částku 116,02 Kč. Ve zbytku žalobního nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05 ). Soud tedy kapitalizoval veškeré žalobou uplatněné příslušenství, a to ke dni rozhodnutí a následně dospěl k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.