Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
4 C 111/2021-43
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 72 048,28 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje v té části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 66 026 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 827,84 Kč představující dlužný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 65 857,88 Kč od 5. 5. 2020 do 9. 11. 2021, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 688,16 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 30 688,16 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 12,9% ročně z částky 30 688,16 Kč ode dne 10. 11. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 323 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje v té části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 66 026 Kč. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 827,84 Kč představující dlužný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 65 857,88 Kč od 5. 5. 2020 do 9. 11. 2021, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 688,16 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 30 688,16 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 12,9% ročně z částky 30 688,16 Kč ode dne 10. 11. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 323 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) z 3. 6. 2021 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 72 048,28 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení (v kapitalizované podobě a dále v procentní částce do zaplacení), a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne 6. 4. 2017 (dále též jen„ smlouva“), mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba, IČ 47116102 – dále též jen„ anonymizováno bank“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem.
2. Na základě smlouvy byly žalovanému poskytnuty anonymizováno bank peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit anonymizováno bank peněžní prostředky ve výši 151 626,02 Kč, a to formou 83 měsíčních splátek ve výši 1 828 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 12,90% ročně. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přes upozornění právní předchůdkyně žalobkyně porušování povinnosti žalovaného ze smlouvy trvalo, a proto právní předchůdkyně pohledávku vůči žalovanému zesplatnila ke dni 23. 4. 2020. Po té činil dluh žalovaného na jistině celkově 65 857,88 Kč, na dlužných poplatcích a smluvní pokutě 6 190,40 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 3. 2021, uzavřené mezi anonymizováno bank a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 23. 3. 2021 k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 1. 4. 2021.
3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 21. 9. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení bank splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Majetková situace byla dále ověřena z veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak deklarováno v Protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného.
4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil při jednání soudu dne 10. 11. 2021 tak, že si je vědom, že mu byl poskytnut úvěr, který nesplácel, ale dne 9. 11. 2021 uhradil alespoň jeho část ve výši 66 026 Kč. Dále uvedl, že se jednalo o půjčku uzavřenou přes internet. Bance uvedl výši měsíčních příjmů cca 20 000 Kč, které si sám spočítal, ale bance nic neprokazoval. Žádné listiny k prokázání příjmů po něm banka nepožadovala.
5. Soud při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z listin předložených žalobkyní; ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že dne 6. 4. 2017 došlo mezi anonymizována dvě slova jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem k uzavření smlouvy pomocí prostředků komunikace na dálku (internet), podle níž poskytla anonymizováno bank žalovanému v zápůjčku ve výši částka, a to za souhrnný poplatek 21 542 Kč. Žalovaný byl podle této smlouvy povinen splácet celkovou částku 151 626,02 Kč v 83 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 828 Kč. Přípisem anonymizováno bank ze dne 23. 4. 2020 byl žalovaný informován o výši dlužné částky (75 892,70 Kč s příslušenstvím). Oznámením ze dne 1. 4. 2021 byl žalovaný informován o zesplatnění závazku z důvodu dlouhodobého nesplácení a o tom, že tato pohledávka byla z anonymizováno bank postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávky s účinností k 23. 3. 2021. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky anonymizováno bank za žalovaným. Následně pak žalobkyně zaslala žalovanému výzvu ze dne 13. 5. 2021 k úhradě žalované pohledávky s upozorněním na její možné vymáhání prostřednictvím soudního řízení.
6. Z kreditního reportu a Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že tyto listiny obsahuje osobní údaje žalovaného, dále údaj o tom, že žalovaný vlastní rodinný dům, je ženatý, má středoškolské vzdělání, v jeho domácnosti žijí dvě osoby, je zaměstnancem. Jeho čistý měsíční příjem činí 19 000 Kč. Jeho odhadované celkové měsíční výdaje jsou 7 600 Kč, přičemž nemá zápůjčku u anonymizováno bank a není evidován v úvěrových registrech.
7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
10. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
11. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
12. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
13. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.
16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně (anonymizováno bank) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ) ve výši 100 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.
17. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť anonymizováno bank jako právní předchůdce žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), resp. poskytla žalovanému zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tuto zápůjčku splácet.
18. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
20. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, právnická osoba v . jméno příjmení a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
21. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
22. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (anonymizováno bank) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do Kreditního reportu a Protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného, přičemž z uvedeného je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto údaje nebyly podloženy žádnými listinami, resp. dokumenty nezbytnými k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, např. pracovní smlouvou, výplatními páskami, listinami dokladujícími výdaje domácnosti, apod. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými mělo být potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, má soud toto tvrzení za neprokázaná.
23. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba bank) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy řádně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o zápůjčce neplatná.
24. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
25. Z žalobních tvrzení, která nebyla mezi účastníky sporná, vyplývá, že žalovaný dlužil na jistině zápůjčky částku 65 857,88 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
26. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení anonymizováno bank ze dne 23. 4. 2020, a to ve lhůtě do 10 dní od vyhotovení této výzvy, tedy do 4. 5. 2020 (pondělí). Ode dne 5. 5. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 65 857,88 Kč.
27. Žalovaný dne 9. 11. 2021, tedy až po podání žaloby, zaslal žalobkyni na bankovní účet částku ve výši 66 026 Kč.
28. Na základě uvedeného žalobkyně podáním ze dne 22. 11. 2021 vzala žalobu zpět co do žalovaným uhrazené částky 66 026 Kč a navrhla, aby soud v této části řízení zastavil. Nadále požadovala částku 30 688,16 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 688,16 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení ve výši 10% ročně a smluvní úrok ve výši 12,90% ročně z částky 30 688,16 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení.
29. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
30. Podle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.
31. Podle odst. 3 uvedeného zákonného ustanovení jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
32. S ohledem na shora uvedený procesní postup žalobkyně se souhlasem žalovaného a citovaná zákonná ustanovení soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I. tohoto usnesení a řízení zastavil v části žalované částky ve výši 66 026 Kč.
33. Jelikož žalobkyní oprávněně požadovaná dlužná jistina byla žalovaným zcela uhrazena, má žalobkyně nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z dlužné jistiny, a do ode dne 5. 5. 2020 do 9. 11. 2021, kdy byla jistina uhrazena. Tento úrok za uvedené období činí 9 995,96 Kč, přičemž z něj je třeba odečíst částku 168,12 Kč, která byla žalovaným uhrazena ve výše uvedené jednorázové částce, proto má žalobkyně právo na úhradu zbývající části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 827,84 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. právě co do této částky.
34. Ve zbylém rozsahu, tedy co do žalobkyní dále požadované jistiny 30 688,16 Kč, smluvních úroků ve výši 12,90% ročně z částky 30 688,16 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 30 688,16 Kč od 10. 11. 2021 do zaplacení, soud ve výroku III. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
35. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně úspěšnější než žalovaný, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti je třeba vycházet z toho, že žaloba byla podána v převážné části důvodně, byť v průběhu řízení došlo k částečné úhradě původně žalované částky. Tyto náklady představují zaplacený soudní poplatek ve výši 2 882 Kč, odměnu advokáta ve výši 16 080 Kč za čtyři hlavní úkony (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, účast na dvou jednáních dne 10. 11. 2021 a dne 25. 11. 2021, přičemž žalobkyni požadované úkony právní služby – dvě písemná podání ve věci samé nelze považovat za účelné, jelikož skutečnosti ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného měly být uvedeny již v žalobě a částečné zpětvzetí mohla žalobkyně učinit při jednání soudu, nikoli samostatným přípisem), po 4 020 Kč za jeden úkon, podle § 6, § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění (dále jen„ a. t.“), čtyři paušální náhrady po 300 Kč, podle § 13 odst. 4 a. t. a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 3 628,80 Kč, neboť zástupce žalobkyně osvědčením o registraci plátce DPH, prokázal, že je plátcem této daně. Celkem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 23 790,80 Kč. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná z 22%, a vzniklo jí tak právo na zaplacení 56% nákladů řízení (78% - 22%), což ve finančním vyjádření odpovídá částce (po zaokrouhlení) 13 323 Kč.
36. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.