Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 111/2021-70
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
ulice a číslo, PSČ, obec – ulice
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 12 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 7. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 2 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% od 14. 11. 2017 do zaplacení, a dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 8,05% ročně od 14. 11. 2017 do 6. 2. 2021.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 351,20 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 7. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 2 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% od 14. 11. 2017 do zaplacení, a dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 8,05% ročně od 14. 11. 2017 do 6. 2. 2021. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 351,20 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 16. 4. 2021 domáhá po žalovaném úhrady částky v celkové výši 12 500 Kč. Žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru se společností právnická osoba, na jejímž základě uhradil tento věřitel žalovanému dne 14. 8. 2017 částku jistiny úvěry ve výši 10 000 Kč. Žalobce nabyl pohledávku od původního věřitele smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021. Původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím veřejně dostupných databází. Žalobce žalobou nárokuje jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti úvěru ve výši 2 500 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi původním věřitelem, společností právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, přičemž datum uzavření soud nezjistil (žalovaným podepsaný text smlouvy o úvěru). Původní věřitel poskytl žalovanému dne 14. 8. 2017 částku 10 000 Kč (doklad o platbě z tohoto dne), přičemž soud uvěřil tomu, že šlo o jistinu úvěru dle smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobce nabyl pohledávky vzniklé ze smluv o zápůjčce od původního věřitele smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 (smlouva o postoupení pohledávek), přičemž takto byla postoupena i pohledávka za žalovaným (příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek; položka: číslo - celé jméno žalovaného). Žalobce oznámil postoupení pohledávky žalovanému dne 3. 2. 2021 (den po odeslání) a vyzval jej k plnění se splatností do 6. 2. 2021 (oznámení o postoupení pohledávky; podací lístek). Původní věřitel seznámil žalovaného s právem spotřebitele na odstoupení od smlouvy, informacemi ohledně zpracování, uchováním a nakládání s osobními údaji a žalovanému byly vysvětleny předsmluvních informace (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru; všeobecné obchodní podmínky). V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictví veřejných databází, ani že by úvěruschopnost ověřoval jakkoli jinak. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný finanční prostředky žalobci nebo původnímu věřiteli vrátil.
4. Soud neprováděl dotaz na banku žalovaného, neboť uvěřil tomu, že částka 10 000 Kč byla dne 14. 8. 2017 žalobci skutečně uhrazena.
5. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.
7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
8. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
9. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
10. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
11. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ).
12. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
13. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
14. Z jednání konaného dne 12. 10. 2021 se žalobce omluvil, o odročení nežádal. Soud jej proto nemohl poučit ve smyslu § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. ohledně nutnosti doplnění skutkových tvrzení ohledně řádnosti prověření úvěruschopnosti žalovaného. Tedy žalobce neunesl v tomto směru povinnost tvrzení a ve vztahu k tvrzení o prověření úvěruschopnosti veřejně dostupnými databázemi pak neunesl ani povinnost důkazní.
15. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobce pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku . Co do částky 10 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl.
16. Co do částky 2 500 Kč, jakožto smluvně zakotveného poplatku za prodloužení splatnosti úvěru, soud žalobu zamítl, neboť smlouva je absolutně neplatnou.
17. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , postoupena na žalobce a ten je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98 , dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 , dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (t. j. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Jelikož tak po skutkové stránce původní věřitel postoupil na žalobce plnění související s poskytnutím finančních prostředků žalovanému, ač formulované jako pohledávky ze smlouvy, pak se takové postoupení vztahuje jak na tímto vzniklé nároky právně posouzené jako smluvní, tak příp. mimosmluvní (z titulu bezdůvodného obohacení).
18. Pokud jde o požadované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení, pak soud na základě upomínky z 2. 2. 2021 zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě 3 dnů, tj. soud vyšel z doručení druhý pracovní den 3. 2. 2021 a splatnosti do 6. 2. 2021. K tomuto období činila výše zákonných úroků z prodlení 10% p.a., žalobce žádá úroky ve výši 8,05%, což je výše nižší, a soud proto tomuto požadavku ode dne následujícího po splatnosti, tj. ode dne 7. 2. 2021 vyhověl. Ve zbytku soud požadavek na úhradu úroků z prodlení zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný co do částky 10 000 Kč; převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce v rozsahu 60,00 %.
20. Žalobci soud přiznal na nákladech řízení: zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, tři úkony právní služby po 300 Kč, 3x režijní paušál po 100 Kč za výzvu k zaplacení, převzetí zastoupení a sepis žaloby podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. ; tj. celkem 2 252 Kč s DPH. Z toho činí přiznaných 60% částku 1 351,20 Kč.
21. Ustanovení § 14b advokátního tarifu se nijak nedotýká ústavně zaručeného práva žalobce na zastoupení advokátem ve smyslu čl. 37 odst. 2 LZPS, stanoví specifické sazby mimosmluvní odměny a výši náhrady paušálních výdajů za úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení v řízeních zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a to v závislosti na výši předmětu řízení. Aplikace uvedeného zákonného ustanovení předpokládá kumulativní splnění podmínek v podobě návrhu podaném na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, používaných opakovaně týmž žalobcem, který v řízení dosáhl procesního úspěchu, přičemž předmět řízení nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Toto ustanovení se uplatní obecně a bezvýjimečně ve všech případech, na které hypotéza uvedené normy dopadá, bez možnosti úvahy soudu o jeho použitelnosti či jakékoliv moderace. Ustanovení § 14b advokátního tarifu pojem návrhu podaném na ustáleném vzoru nijak nevymezuje. Podle soudní praxe je jím návrh, který se shoduje či významně blíží pojmu formulářová žaloba, který ústavněprávní judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 3923/2011 , bod 28 – neboť právě na něj bylo reagováno novelizací advokátního tarifu vyhláškou č. 120/2014 Sb. ) definuje jako návrh mající podobu využitého vzoru, který se odlišuje jen v minimální míře, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami.
22. Lustrací soudního systému ISAS pak soud zjistil, že žalobce vystupuje jen u zdejšího soudu ve více než stovce civilních řízení (výpis z ISAS založen ve spise).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).