Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 94/2021-52
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
ulice a číslo, PSČ, obec
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 18 600 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 4 044 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 14 556 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,00 % ročně od 16. 7. 2018 do zaplacení, a dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 4 044 Kč ve výši 9,00 % ročně od 16. 7. 2018 do 8. 2. 2021, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 4 044 Kč ve výši 0,75 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení.
III. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 509 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 4 044 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 14 556 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,00 % ročně od 16. 7. 2018 do zaplacení, a dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 4 044 Kč ve výši 9,00 % ročně od 16. 7. 2018 do 8. 2. 2021, a dále zákonného úroku z prodlení z částky 4 044 Kč ve výši 0,75 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení. III. Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 509 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném úhrady 18 600 Kč s příslušenstvím. Žalobce uvádí, že nabyl žalovanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 3. 12. 2020 uzavřenou mezi společností právnická osoba, jakožto původním věřitelem a poskytovatelem úvěru, a žalobcem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému 15. 6. 2018 úvěr ve výši 15 000 Kč. Předmětem žaloby je pak nesplacená jistina ve výši 15 000 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 600 Kč. Úvěr byl uzavřen prostřednictvím webové stránky anonymizováno webová adresa, tento byl prokazatelně poskytnut a řádně byl sjednán poplatek za jeho poskytnutí. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází a nebyly pochyby o jeho úvěruschopnosti. Žalobce uvádí, že žalovaný ničeho neuhradil.
2. Žalovaný se ve věci vyjádřil podáním ze 7. 5. 2021, dále 19. 10. 2021, a dále na jednání konaném dne 25. 10. 2021. Uváděl, že si nepamatuje, že by úvěr čerpal, a dále uváděl, že mu úvěr ani nemohl být či neměl být poskytnut, neboť figuroval v databázích věřitelů a za této situace není možno úvěry poskytovat. Po provedení listinného dokazování pak žalovaný nepopíral, že pravděpodobně úvěr čerpal, nicméně konkrétní skutečnosti nemohl uvést, neboť se k tomuto ničeho nepamatoval
3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. právnická osoba a žalovaný uzavřeli dne 15. 6. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši dle jednotlivých smluv o úvěru s tím, že součástí smlouvy bylo v čl. 8 ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru (zjištěno z rámcové smlouvy o úvěru číslo). Původní věřitel poskytl žalovanému dne 15. 6. 2018 úvěr ve výši 15 000 Kč (zjištěno z výpisu z běžného účtu jméno příjmení příjmení z 15. 6. 2018), přičemž má soud za prokázané, že platba byla realizována na účet žalovaného (prokázáno přijetím platby od žalovaného ve výši 1 Kč dne 19. 10. 2016). Žalobce uzavřel se původním věřitelem smlouvu o postoupení pohledávek dne 3. 12. 2020, kterou mimo jiné nabyl pohledávku za žalovaným, vyčíslenou ve výši 4 044 Kč (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky z 3. 12. 2020 a z přílohy číslo 1, strana prvá této přílohy). Žalobce oznámil žalovanému přípisem z 2. 2. 2021 postoupení pohledávky ve výši 4 044 Kč a zároveň jej vyzval k úhradě této částky před podáním žaloby (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky z 2. 2. 2021, výzvy k úhradě před podáním žaloby z 2. 2. 2021 a podacího lístku z 2. 2. 2021). Původní věřitel informoval žalovaného o informacích o spotřebitelském úvěru (zjištěno formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). V řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím veřejných databází ani jakýmkoliv jiným způsobem. Z výše uvedeného má soud za zjištěné, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, nicméně soud má za zjištěné, že tento v nesplacené výši trvá co do jistiny pouze ve výši 4 044 Kč, neboť toto se podává jak ze smlouvy o postoupení pohledávek, tak z výzvy k úhradě dluhu před podáním žaloby.
4. Soud zamítl návrh na provedení důkazu dotazem na banku žalovaného, neboť uvěřil tomu, že částka 15 000 Kč byla dne 15. 6. 2018 žalovanému skutečně uhrazena a tento toto ani na jednání nepopíral.
5. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.
7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
8. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ).
9. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
10. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
13. Z jednání konaného dne 25. 10. 2021 se žalobce omluvil a odročení nežádal. Po provedeném listinném dokazování soud dospěl k závěru, že žalobce nedostatečně tvrdí posouzení úvěruschopnosti žalovaného a v části, kde je tvrzeno lustrování žalovaného prostřednictvím veřejných databází, pak neunáší povinnost důkazní. Vzhledem k absenci žalobce na jednání však soud nemohl tohoto poučit ve smyslu § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. o. s. ř. Soud proto v tomto ohledu uzavírá, že žalobce neunesl povinnost důkazní k prokázání toho, že úvěruschopnost žalovaného byla lustrována alespoň prostřednictvím veřejně přístupných databází, nicméně toto by soud nepovažoval ani tak za dostačující. Soud totiž předně nemá za splněnou povinnost tvrzení, že původní věřitel vůbec řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného pro poskytnutí úvěru tak, aby úvěrová smlouva mohla být platnou.
14. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
15. Předmětnou úvěrovou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobce pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku , vč. zákonných úroků z prodlení.
16. Z provedeného dokazování pak má soud dále za zjištěné, že původní věřitel poskytl sice žalovanému dne 15. 6. 2018 úvěr ve výši jistiny 15 000 Kč, nicméně soud má za zjištěné, že ke dni podání žaloby činí výše nesplacené jistiny pouze 4 044 Kč. Toto se podává zejména ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem a žalobcem, kde je přesně tato výše uvedena, a rovněž i z výzvy k úhradě této částky před podáním žaloby, kde je nárokována rovněž částka 4 044 Kč. Žalobce se přitom jednání nařízeného na den 25. 10. 2021 nezúčastnil a soud jej tak nemohl poučit ve smyslu § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení, které by tento rozpor odstranili. Žalovaný přitom výši jistiny sporoval. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že žalobce neunesl povinnost důkazní v tom směru, že žalovaný nadále dluží na jistině úvěru i částku nad
4 044 Kč, jak je tato vyčíslena smlouvou o postoupení pohledávky a výzvou samotného žalobce k úhradě dluhu. Soud proto v této části žalobu pro neunesení břemene důkazního zamítl a žalobci přiznal pouze nárok na úhradu jistiny ve výši 4 044 Kč.
17. Soud žalobu dále zamítl co do smluvně zakotveného poplatku za poskytnutí úvěru, neboť smlouva je absolutně neplatnou.
18. Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , postoupena na žalobce a ten je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98 , dovodil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále v něm uvedl, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005 , dovodil, že na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky nelze požadovat, aby v ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu platnosti cesse pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (t. j. zda jde o právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Jelikož tak po skutkové stránce původní věřitel postoupil na žalobce plnění související s poskytnutím finančních prostředků žalovanému, ač formulované jako pohledávky ze smlouvy, pak se takové postoupení vztahuje jak na tímto vzniklé nároky právně posouzené jako smluvní, tak příp. mimosmluvní (z titulu bezdůvodného obohacení).
19. Pokud jde o požadované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení, pak soud na základě upomínky z 2. 2. 2021 zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě 3 dnů, tj. soud vyšel z doručení druhý pracovní den 3. 2. 2021 a splatnosti do 6. 2. 2021, to byla sobota, tedy poslední den splatnosti byl 8. 2. 2021 v pondělí a prodlení tak nastalo od 9. 2. 2021. K tomuto období činila výše zákonných úroků z prodlení 8,25% p.a., žalobce žádá úroky ve výši 9,00%, tedy úroky vyšší. Soud proto přiznal z částky, kterou shledal důvodnou, úroky z prodlení v zákonné výši, a to pouze za období, v nichž byl žalovaný v prodlení; ve zbytku tohoto příslušenství pak soud žalobu zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný pouze co do částky 4 044 Kč; převážně tak byl v řízení úspěšný žalovaný v rozsahu 56,52%.
21. V souzeném případě tak byl převážně úspěšný žalovaný, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3x režijního paušálu 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. , a to za písemné vyjádření k žalobě, přípravu na ÚJ a účat u ÚJ - z čehož činí důvodných 56,52% přiznanou náhradu 509 Kč. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. , když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).