Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 C 102/2021-59

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci

žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovaná: celé jméno žalované, datum narození

bytem adresa žalované

o zaplacení 31 639 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 22 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 11. 3. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 9 389 Kč, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 25 545 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 3. 2021 do 10. 3. 2021, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 3 295 Kč ve výši 8,25 % ročně od 11. 3. 2021 do zaplacení, a dále na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 21,05% ročně z částky 25 545 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 400 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 22 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 11. 3. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 9 389 Kč, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 25 545 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 3. 2021 do 10. 3. 2021, dále na úhradu zákonného úroku z prodlení z částky 3 295 Kč ve výši 8,25 % ročně od 11. 3. 2021 do zaplacení, a dále na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 21,05% ročně z částky 25 545 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení. III. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 400 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném úhrady částky ve výši 25 545 Kč se smluvním a zákonným úrokem z prodlení, přičemž k tomuto uvádí, že je nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů a se žalovaným uzavřel 18. 6. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovanému poskytl finanční prostředky 30 000 Kč. Konkrétně tak, že částku 27 500 Kč převedl na účet žalovaného a částku 2 500 Kč v souladu se smlouvou převedl zprostředkovateli. Úvěr byl splatný ve 40 měsíčních splátkách, týdně po 1 050 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr nesplácel, proto mu žalobce zaslal celkem 3 upomínky. Žalobce uvádí, že žalovaný je aktuálně v prodlení s úhradou částky 28 695 Kč, z čehož činí neuhrazená jistina 25 545 Kč a dlužné splátky 3 150 Kč. V souladu se smlouvou pak žalobce nárokuje za každou z upomínek 100 Kč, tedy celkem 300 Kč, a dále za opožděné splátky nárokuje smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč a dále 1 147 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, pouze se podáním ze dne 24. 10. 2021 omluvila z jednání, nicméně k podstatě sporu nic neuvedla (nežádala o odročení; omluvu zaslala den před jednáním, tj. v neděli 24. 10. 2021 ve 20.30 hod.; i pokud by o odročení požádat chtěla, nejednalo by se o žádost včasnou, navíc by šlo o žádost nedoloženou).

3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo to dne 18. 6. 2020. Na základě této byl žalovaný povinen uhradit žalobci 40 splátek ve výši 1 050 Kč. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 27 500 Kč a 2 500 Kč byly hrazeny jakožto odměna za zprostředkování v souladu s touto smlouvu na účet zprostředkovatele paní jméno příjmení. Ze smlouvy se dále podává, že žalovaná byla v době jejího uzavření vdaná a smlouva byla uzavřena bez souhlasu manžela (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 6. 2020). Soud dále zjistil, že žalobce poskytl žalované jistinu úvěru ve výši 27 500 Kč dne 23. 6. 2020, a dále 2 500 Kč téhož dne zprostředkovateli úvěru paní jméno příjmení (zjištěno z potvrzení o provedení transakce z 23. 6. 2020). Soud dále zjistil, že žalobce žalovanou seznámil s informacemi o spotřebitelském úvěru (zjištěno z formuláře o informacích o spotřebitelském úvěru) a že k úvěrové smlouvě byly přiloženy úvěrové podmínky blíže definující smluvní závazky stran (zjištěno z úvěrových podmínek). Soud dále zjistil, že žalovaná byla žalobcem upomínána k úhradě dlužných splátek ze smlouvy přípisem z 27. 12. 2020 a 27. 1. 2021. Soud má rovněž za zjištěné, že tyto upomínky byly žalované skutečně odeslány (zjištěno z upomínky z 27. 12. 2020, 27. 1. 2021, čestného prohlášení jméno jméno a přiložených příloh). Soud má za zjištěné, že úvěr žalované byl žalobcem zesplatněn přípisem z 28. 2. 2021 s tím, že splatnost úvěru byla stanovena do 10 dnů od odeslání této výzvy. Z podacího lístku pak soud zjistil, že výzva byla odeslána 28. 2. 2021, tedy splatnost byla stanovena do 10. 3. 2021 (zjištěno ze předžalobní výzvy a podacího lístku této). Soud dále zjistil, že žalobce ověřoval úvěruschopnost prostřednictvím prohlášení žalované, ve kterém se uvádí její příjem 38 902 Kč, dále prostřednictvím výpisu z LV číslo pro k.ú. část obce, kde je zaneseno vlastnictví manžela žalované pana jméno příjmení, dále prostřednictvím lustrace v Centrální evidenci exekucí ohledně žalované a jejího manžela s negativním výsledkem, dále prostřednictvím lustrace v insolvenčním rejstříku žalované a jejího manžela s negativním výsledkem, a dále prostřednictvím výpisu z účtu žalované. Z tohoto výpisu z běžného účtu pak soud zjistil, že roční kreditní obrat, tj. součet příchozích plateb, činí částku 402 450,08 Kč, a roční debetní obrat žalované, tj. součet odchozích plateb, činí částku 395 000 084,62 Kč, tedy že roční rozdíl příchozích a odchozích plateb žalované činí 7 365,46 Kč. Z výplatní pásky žalované za duben 2020 pak soud zjistil, že výplata žalované činila částku 21 154 Kč, za květen 2020 částku 38 902 Kč. Z čestného prohlášení o závazcích spotřebitele pak soud zjistil, že žalovaná deklarovala, že nemá žádné závazky a z jejího čestného prohlášení ohledně výdajů pak soud zjistil, že žalovaná deklarovala, že má výdaje měsíčně ve výši 15 000 Kč na bydlení, 8 000 Kč blíže nespecifikované, že dále vyživuje další 2 osoby a že její příjmy jsou 38 902 Kč z pracovního poměru, a dále blíže nespecifikovaný 40 000 Kč. Soud tak má z tohoto zejména za zjištěné, že žalobci bylo známo, že příjmy žalované jsou v měsíčním rozmezí 21 000 až 39 000 Kč, zejména však žalobci bylo zřejmým, že roční rozdíl přijatých a odchozích plateb žalované činí pouze 7 365,46 Kč (zjištěno z 2× prohlášení žalované, posouzení úvěruschopnosti žalobcem, výpisu z katastru nemovitostí manžela žalované, 2× lustrace v centrální evidence exekucí, 2× lustrace v insolvenčním rejstříku, výpis z běžného účtu žalobkyně s ročním saldem, 2× výplatní páska žalované). Závěrem soud uvádí, že zjistil, že žalovaná od žalobce inkasovala částku 27 500 Kč v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru, částka 2 500 Kč byla inkasována jinou osobou, konkrétně paní jméno příjmení, jakožto zprostředkovatelem úvěru. Soud dále zjistil, že žalovaná uhradila žalobci splátku 5× ve výši 1 050 Kč, tj. celkově 5 250 Kč, a to v červenci, srpnu, září, říjnu a listopadu roku 2020 (zjištěno z dokumentu bonita smlouvy).

4. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:

Podle ust. , (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.

6. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví , o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

7. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. ).

8. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

9. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

10. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

11. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

12. V posuzovaném případě pak soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svoji povinnost řádně ověřit úvěruschopnost žalované. Z provedeného dokazování se zejména podává, že žalobce sice zjistil, že žalovaná má příjmy v měsíčním objemu mezi cca 21 000 Kč až 39 000 Kč, nicméně zejména ze založeného výpisu z účtu žalované muselo být žalobci zřejmým, že rozdíl mezi ročními příjmy a výdaji žalované činí pouze částku 7 365,46 Kč. Z tohoto se pak dle názoru soudu jasně podává, že žalobce měl dospět k závěru o tom, že žalovaná není schopná splácet za této situace další úvěr, když jenom roční výše těchto splátek výrazně přesahuje disponibilní prostředky, které žalované na účtu v průběhu roku zůstávají. Schopnost splácet úvěr v tomto rozsahu za této situace nelze mít za prokázanou ani výpisem z katastru nemovitostí manžela, když tento slouží spíše pro účely případného vymáhání pohledávky po manželovi, ani z toho, že žalobce si vyžádal informace o neexistenci insolvencí či neevidování exekucí ve vztahu k manželovi či žalované samotné. Samy tyto skutečnosti totiž nedokládají, že žalovaná bude skutečně úvěr schopna splácet, dokládají pouze to, že aktuálně není ještě v situaci, která by splácení vylučovala.

13. Žalobce se z jednání konaného dne 25. 10. 2021 omluvil, soud jej proto nemohl poučit dle , 3 o tom, že neunáší povinnost tvrzení ve vztahu k řádnému ověření úvěruschopnosti žalované. Tedy žalobce neunesl v tomto směru povinnost tvrzení.

14. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  .

15. Z provedeného dokazování pak má soud za zjištěné, že žalobce žalované poskytl na jistině úvěru pouze částku 27 500 Kč, když částka 2 500 Kč byla hrazena jinému subjektu, konkrétně zprostředkovateli úvěru. Žalovaná tak je v obecné rovině povinna žalobci vrátit částku 27 500 Kč na jistině úvěru, včetně příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná uhradila žalobci částku ve výši pěti měsíčních splátek, konkrétně 5× 1 050 Kč, tedy celkem 5 250 Kč. Soud z tohoto důvodu tak vyhověl žalobě co do 22 250 Kč jakožto rozdílu uhrazené jistiny ve výši 27 500 Kč a zaplacených částek žalovanou žalobci ve výši 5 250 Kč.

16. Soud poté zamítl zbývající žalobní požadavky, konkrétně doplatek tvrzené jistiny poskytnutého úvěru, neboť, jak uvedeno výše, žalovaná inkasovala na úvěru pouze 27 500 Kč, z toho již 5 250 Kč zaplatila a 2 500 Kč nebylo hrazeno žalované, ale zprostředkovateli úvěru. Žalobce přitom na jistině žaluje celkem částku 28 695 Kč, jakožto součet nesplacené jistiny (ke dni zesplatnění) ve výši 25 545 Kč a 3 150 Kč (jakožto tří neuhrazených splátek ke dni zesplatnění úvěru). Soud tedy, jak uvedeno výše, žalobě, pokud jde o jistinu, vyhověl co do částky 22 250 Kč a v částce 6 445 Kč, jakožto rozdílu žalované částky 28 695 Kč a přiznané částky 22 250 Kč, soud žalobu zamítl.

17. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně neplatnou, pak soud zamítl i zbývající žalobní požadavky, které byly žalobcem odvozovány od smlouvy, konkrétně smluvní úrok z prodlení ve výši 21,05 % ročně od 1. 3. 2021 do zaplacení, a dále smluvně zakotvené nároky spočívající v poplatcích za zaslané upomínky ve výši 300 Kč a obou smluvních pokutách ve výši 1 497 Kč a 1 147 Kč.

18. Pokud jde o požadované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení, pak soud na základě upomínky/zesplatnění úvěru z 28. 2. 2021 zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů ode dne odeslání výzvy – tedy takto byla splatnost stanovena do 10. 3. 2021, tedy prodlení žalovaného nastalo dne 11. 3. 2021. K tomuto období činila výše zákonných úroků z prodlení 8,25% p.a., což odpovídá požadavku žalobce, a soud proto tomuto požadavku ode dne následujícího po splatnosti, tj. ode dne 11. 3. 2021 vyhověl. Ve zbytku soud požadavek na úhradu zákonných úroků z prodlení zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle a Žalobce byl úspěšný co do částky 22 250 Kč; převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce v rozsahu 40,65 %.

20. Žalobci soud přiznal na nákladech řízení: zaplacený soudní poplatek ve výši 1 266 Kč, tři úkony právní služby po 500 Kč, 3x režijní paušál po 100 Kč (obojí za výzvu k zaplacení, převzetí zastoupení a sepis žaloby) podle vyhl. č. ; tj. celkem 3 444 Kč s DPH. Z toho činí přiznaných 40,65 % částku 1 400 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny). Soud nepřiznal žalobci odměnu za omluvu ze dne 24. 10. 2021, ač tato obsahovala vyjádření k věci, nicméně toto soud nežádal, ani nebylo reakcí na tvrzení žalované, pouze žalobce doplňoval či upřesňoval to, co mohl uvést již v žalobě.

21. Ustanovení § 14b advokátního tarifu se nijak nedotýká ústavně zaručeného práva žalobce na zastoupení advokátem ve smyslu čl. 37 odst. 2 LZPS, stanoví specifické sazby mimosmluvní odměny a výši náhrady paušálních výdajů za úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení v řízeních zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a to v závislosti na výši předmětu řízení. Aplikace uvedeného zákonného ustanovení předpokládá kumulativní splnění podmínek v podobě návrhu podaném na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech, používaných opakovaně týmž žalobcem, který v řízení dosáhl procesního úspěchu, přičemž předmět řízení nepřevyšuje částku 50.000 Kč. Toto ustanovení se uplatní obecně a bezvýjimečně ve všech případech, na které hypotéza uvedené normy dopadá, bez možnosti úvahy soudu o jeho použitelnosti či jakékoliv moderace. Ustanovení § 14b advokátního tarifu pojem návrhu podaném na ustáleném vzoru nijak nevymezuje. Podle soudní praxe je jím návrh, který se shoduje či významně blíží pojmu formulářová žaloba, který ústavněprávní judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 ve věci sp. zn. , bod 28 – neboť právě na něj bylo reagováno novelizací advokátního tarifu ) definuje jako návrh mající podobu využitého vzoru, který se odlišuje jen v minimální míře, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován, základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami.

22. Lustrací soudního systému ISAS pak soud zjistil, že žalobce vystupuje jen u zdejšího soudu ve více než desítce civilních řízení (výpis z ISAS založen ve spise).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).