Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 154/2021-29
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 40 460 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se, co do částky 971,25 Kč představující kapitalizovaný úrok za období od 20. 8. 2019 do 20. 5. 2020 a co do částky 624,78 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 20. 8. 2019 do 20. 5. 2020, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 25 460 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 353,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 865,48 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 16 506,65 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 960,64 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, z částky 2 960,64 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se, co do částky 971,25 Kč představující kapitalizovaný úrok za období od 20. 8. 2019 do 20. 5. 2020 a co do částky 624,78 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 20. 8. 2019 do 20. 5. 2020, zastavuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 25 460 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 353,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 865,48 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 16 506,65 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 960,64 Kč od 21. 5. 2020 do 8. 12. 2020, z částky 2 960,64 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 40 460 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 19. 6. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 1 733 Kč, odměny za poskytnutí úvěru ve výši 8 820 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 664 Kč (správně 1 667 Kč) a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 3 240 Kč. Celkovou částku 33 460 se žalovaný zavázal uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 390 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 8. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 3 000 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 28. 8. 2018, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. V žádosti žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 23 167 Kč a výdaje ve výši 5 000 Kč. V žádosti dále žalovaný prohlásil, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 6. 2020 s účinností ke dni 8. 7. 2020, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Podáním doručeným soudu dne 22. 7. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 971,25 Kč představující kapitalizovaný úrok za období od 20. 8. 2019 do 20. 5. 2020 a co do částky 624,78 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 20. 8. 2019 do 20. 5. 2020, neboť došlo na straně žalobkyně k administrativní chybě. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení ve výše zmíněné části zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalovanéjo s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.
4. K ústnímu jednání konanému dne 27. 10. 2021 se žalovaný nedostavil, ani řádně neomluvil.
5. Žalobkyně u ústního jednání setrvala na podané žalobě v rozsahu částečného zpětvzetí a to beze změn a doplňků, když na dlužnou částku nebylo v mezidobí ničeho uhrazeno.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 19. 6. 2018 vč. smluvních podmínek, žádosti o úvěr ze dne 19. 6. 2018, transakční historií, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 ve znění dodatku ze dne 13. 7. 2020 vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 24. 7. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020 vč. podacího lístku ze dne 23. 11. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 19. 6. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které právnická osoba poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 1 733 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 8 820 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 1 667 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 240 Kč (celkem navýšené o 15 460 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 2 390 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s měsíčním příjmem z podnikání ve výši 23 167 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 5 000 Kč měsíčně, která sestává z částek 750 Kč za bydlení a energie, částky 2 250 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady a z částky 2 000 Kč jako měsíční splátky stávajících půjček. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v žádosti o úvěr prohlásil, že ověřil výplatní pásky a občanský průkaz žalovaného. Dále bylo zjištěno, že žalovaný žije v nájemním bytě, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 3 000 Kč. Dopisem ze dne 24. 7. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 23. 11. 2020 a odeslána 23. 11. 2020 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 8. 12. 2020.
7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze jeho doklad totožnosti a výplatní pásky, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v žádosti o úvěru totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy ani výdaje žalovaného, ani skutečnost, zda žalovaný by měl žít s někým ve společné domácnosti a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně do výdajové i do příjmové stránky žádosti o úvěr žalovaného uvedl příjmy i výdaje bez jakéhokoliv ověření. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářové evidenční karty klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 19. 6. 2018 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
15. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 19. 6. 2018 žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 3 000 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 15 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 23. 11. 2020, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 26. 11. 2020 a lhůta poskytnutá žalobkyní k vrácení úvěru uplynula dne 8. 12. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 15 000 Kč dne 9. 12. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení v zákonné výši ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky od 9. 12. 2020 do zaplacení. Soud nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než který vyplývá z vládního nařízení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok III.).
16. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 15 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta nebo řízení bezdůvodně zastaveno, činí 25 460 Kč s příslušenstvím (výrok I. a výrok III.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.