Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 203/2021-57
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 322,35 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 3 822,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 822,36 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek. II. Žaloba se co do částky 3 822,36 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 822,36 Kč od 22. 2. 2019 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 500 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 7 322,35 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdce společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru č. anonymizováno, na základě které poskytl žalovanému na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 3 500 Kč Tyto finanční prostředky se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 822,35 Kč do 21. 2. 2019. Předmětná smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně, kde se žalovaný zaregistroval a zadal své osobní údaje včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy, načež mu byl zřízen uživatelský účet, k němuž měl za pomocí přiděleného hesla přístup pouze žalovaný. Prostřednictvím tohoto uživatelského účtu žalovaný následně požádal o poskytnutí úvěru. V průběhu tohoto procesu byla ověřena totožnost žalovaného mimo jiné na základě dokladu totožnosti. Právní předchůdce žalobkyně rovněž ověřil úvěruschopnost žalovaného, a to konkrétně tím způsobem, že odečetl doložené příjmy žalovaného od žalovaným deklarovaných výdajů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalovanému zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Poté byl žalovanému v rámci webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně zaslán návrh smlouvy a žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím unikátního SMS kódu. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplatil. Následně byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 22. 2. 2019, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru do zaplacení v zákonné výši.
2. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal, neboť si dle svých slov není vědom toho, že by s žalobkyní či s jejím právním předchůdcem uzavřel jakoukoli smlouvu o úvěru a že by mu z jejich strany bylo čehokoli plněno. Dále vyslovil domněnku, že smlouvu mohla bez jeho vědomí uzavřít jeho družka, která měla přístup k jeho telefonu a měla také k dispozici kopii jeho občanského průkazu.
3. Žalobkyně soudu předložila„ Smlouvu o úvěru číslo anonymizováno“ ze dne datum, dle které měl právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 3 500 Kč a žalovaný měl tyto finanční prostředky vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru do 21. 2. 2019. V záhlaví smlouvy bylo uvedeno rodné číslo žalovaného, číslo jeho občanského průkazu a číslo bankovního účtu ve znění bankovní účet. V článku III. 1. smlouvy byl popsán způsob registrace klienta na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně odpovídající výše uvedenému popisu žalobkyně a v článku III. 2. smlouvy bylo výslovně uvedeno, že podpis žalovaného na smlouvě bude nahrazen zadáním verifikačního ověřujícího podpisového SMS kódu, jenž bude klientovi zaslán na jeho mobilní telefon, do příslušného pole umístěného na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. Tento SMS kód ve tvaru„ anonymizováno“ je pak uveden na konci smlouvy namísto podpisu žalovaného pod jeho jménem. K této smlouvě žalobkyně doložila ještě„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ a„ Souhlas se zpracováním a nakládáním s osobními údaji pro registr.“
4. Z doloženého„ Potvrzení o provedení transakce“ je zřejmé, že z účtu právního předchůdce žalobkyně byla dne datum odeslána na účet uvedený ve smlouvě částka 3 500 Kč. V poli označeném jako„ Název protistrany“ bylo pak uvedeno jméno žalovaného, z čehož plyne, že žalovaný byl skutečně majitelem předmětného bankovního účtu.
5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum. Předžalobní upomínkou z téhož dne, podanou k poštovní přepravě rovněž 2. 2. 2021, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.
6. Soud má za to, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“. K uzavření této smlouvy přitom došlo za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 562 odst. 1 občanského zákoníku , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .“. Zadání unikátního SMS kódu v chráněném webovém prostředí právního předchůdce žalobkyně lze přitom považovat za jiný typ elektronického podpisu. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Žalobkyně pak postup při registraci předcházející uzavření smlouvy podrobně popsala, přičemž tento popis odpovídal postupu uvedenému v samotném textu smlouvy, kdy jednotlivé provedeného kroky mají logickou návaznost. Totožnost žalovaného byla dostatečně ověřena na základě souhrnu údajů, které žalovaný poskytl a nimž patří rodné číslo, číslo občanského průkazu, číslo mobilního telefonu a číslo bankovního účtu. V kombinaci se skutečností, že finanční prostředky ve výši odpovídající jistině úvěru byly prokazatelně převedeny na účet patřící žalovanému, nevznikají pochybnosti o tom, že smlouvu uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právě žalovaný. Nutno říci, že jeho tvrzení o tom, že smlouvu mohla uzavřít jeho tehdejší přítelkyně, se jeví jako vysoce nepravděpodobné, když především není zřejmé, z jakého důvodu by jí žalovaný poskytoval kopii svého občanského průkazu. Jestliže tak žalovaný skutečně učinil, potom si musel být vědom případných negativních následků, které mohou být s takovým jednáním spojeny. Podstatné je však především to, že si žalovaný musel všimnout na jeho účet došlých finančních prostředků a pokud by předmětnou smlouvu skutečně neuzavřel, dalo by se očekávat, že bude celou situaci nějakým způsobem řešit, například že tyto finanční prostředky vrátí.
7. Na předmětný smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalovaného jeho příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalovaného ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.
10. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
11. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
12. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
13. Soud tedy přiznal žalobkyni vůči žalovanému pouze právo na zaplacení požadované jistiny ve výši 3 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této jistiny z důvodu prodlení žalovaného s úhradou dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 2. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 5. 2. 2021. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 8. 2. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 2. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“. Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 22. 2. 2019, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
14. Žalovaný požádal, aby mu bylo umožněno uhradit dlužnou částku ve splátkách v maximální výši 500 Kč měsíčně. V souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, která říká, že„ spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“ ve spojení s § 160 odst. 1 o.s.ř. , který umožňuje uložit žalovanému uhradit plnění ve splátkách, soud žádosti žalovaného vyhověl.
15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl přibližně stejný, a proto soud rozhodl tak, že žádný z nich nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.