Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
3 C 115/2021-48
Okresní soud ve obec rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Andreou Růžovou jako samosoudkyní ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 27 442 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 444 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 9 444 Kč od datum do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud žalobu zamítá pro 17 998 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 6 051,14 Kč od datum do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 444 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 9 444 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Soud žalobu zamítá pro 17 998 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 6 051,14 Kč od [datum] do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 27 442 s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 15 495,14 Kč od datum do zaplacení, jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, dne datum. Žalovaný uhradil pouze 12 556 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena dle vnitřních kritérií poskytovatele úvěru, kterými je negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, žádné exekuční řízení, spotřebitelem uvedené informace o příjmech a výdajích, lustrace v ISIR, CEE a databázi inkasních agentur, dále maximální počet závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky.
2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.
3. Žalobkyně doložila žádost o úvěr podepsanou datum, kterou žalovaný požádal společnost právnická osoba, IČO, o poskytnutí úvěru, žádost je formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaný jakožto žadatel o úvěr zaškrtával údaje hodící se k jeho osobní a majetkové situaci. Žalovaný zaškrtl, že je zaměstnaný na dobu určitou (od datum do datum), dle zaškrtnutí doložil k doložení příjmu výplatní pásky a pracovní smlouvu s tím, že bude doloženo prodloužení pracovní smlouvy (k žalobě je doložena pracovní smlouva se sjednáním doby určité do datum, žádné prodloužení doloženo není, dále výplatní páska za červen 2017 s vyplacenou čistou mzdou 19 242 Kč s tím, že 1 000 Kč je strháváno na výživné), jeho mzda činí 18 235 Kč a má náklady na bydlení 2 000 Kč, doprava, jídlo, osobní náklady 5 500 Kč, celkem výdaje 7 500 Kč, použitelný měsíční příjem pak není vyplněn, je pouze zaškrtnuto, že je dostatečný (logicky dle uvedených údajů mělo být vyplněno 10 735 Kč). Na druhé straně žádosti je uvedeno, že bydlí u rodičů, je ženatý, vyživuje jedno nezletilé dítě do 26 let, má základní vzdělání, a předložil občanský průkaz (jeho kopie je doložena k žalobě). Dále zaškrtnul, že má zřízen osobní bankovní účet. Pod tímto je uvedeno čestné prohlášení (malým písmem opět formulářově předtištěno), že žadatel o úvěr prohlašuje, že uvedl úplné a pravdivé skutečnosti, stejně tak ve vztahu k výdajům a existujícím dluhům. Dále prohlašuje, že nejsou dány podmínky pro podání návrhu na jeho insolvenci, nebude činit žádné úkony k zahájení insolvenčního řízení, a prohlašuje, že soupis níže uvedených dluhů odpovídá skutečnosti a je pravdivý, úplný, a že nemá žádné další dluhy, a je tak schopen plnit závazky ze smlouvy o úvěru. Čestně prohlašuje, že neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí ukládající mu povinnost k peněžitému plnění, není proti němu zahájeno ani vedeno žádné exekuční řízení, není žalovanou stranou v žádném soudním, rozhodčím, správním či jiném obdobném řízení. V kolonkách pro vyplnění seznamu dluhů není uveden žádný dluh.
4. Z činnosti soudu bylo zjištěno (konkrétně z řízení sp. zn. 12 C 49/2021 ), že žalovaný měl v době sjednání této smlouvy úvěr u jiného nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, právnická osoba, a to ve výši poskytnuté jistiny 60 001 Kč. Následně – po datu uzavření předmětné smlouvy - si sjednal spotřebitelské úvěry také u společnosti právnická osoba (dne datum v částce 24 000 Kč, zjištěno z řízení sp. zn. 7 C 41/2021 ), či u společnosti právnická osoba (dne datum v částce 8 500 Kč). Sjednání úvěrů u těchto dalších společností dotváří představu o majetkové situaci žalovaného.
5. Žalobkyně doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který je také podepsán datum. Zde jsou uvedeny parametry úvěru, tedy poskytnutá jistina 22 000 Kč, trvání na dobu určitou 14 měsíců se splatností ve 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč, celková částka k zaplacení 39 998 Kč, z toho úhrada za poskytnutí úvěru 8 800 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 1 580 Kč, inkasní poplatek 5 500 Kč, to odpovídá 15% úrokové sazbě ročně z úvěru a RPSN 252,65 %.
6. Ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že společnost právnická osoba, IČO, se zavázala žalovanému poskytnout neúčelový hotovostní úvěr 22 000 Kč s pevně stanovenou výpůjční úrokovou sazbou, sjednaný na dobu určitou. Tuto částku žalovaný v hotovosti v den podpisu smlouvy převzal. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně s úrokem 2 118 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru 8 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 580 Kč a inkasní poplatkem 5 500 Kč, tedy celkové náklady spotřebitelského úvěru 17 998 Kč, v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 857 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka až do úplného zaplacení celkové dlužné částky byla splatná do měsíce po datu splatnosti předchozí splátky, nezaplacením jakékoli splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou dosud neuhrazená část celkové dlužné částky (tedy z částky 39 998 Kč). Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předpřipravena společností právnická osoba, a používána opakovaně s doplňováním konkrétních parametrů úvěru. Na první straně smlouvy jsou uvedena ujednání o smluvní pokutě, stejně tak na druhé straně smlouvy je ujednání o smluvní pokutě, dále je zde formulářově předtištěno, a to malým písmem (text připomíná grafickým zpracováním spíše text obchodních podmínek), prohlášení dlužníka a jeho další povinnosti, včetně uvedené splatnosti úvěru, úroku a RPSN (je uvedeno, že pro splatnost úvěru 14 měsíců činí úrok 15 % ročně a RPSN 252,65 %), dále odstoupení od smlouvy a závěrečná ustanovení. Dle uvedeného dlužník prohlašuje, že věřiteli poskytl úplné, přesné, pravdivé údaje o své finanční situaci, o svých příjmech, pravidelných měsíčních nákladech, výdajích, dalších půjčkách, úvěrech a finančních produktech. Součástí smlouvy má být příloha číslo s předpisem splátek, kde je uvedeno procentuální započtení úhrad dlužníka.
7. Z přehledu plateb žalovaného soud zjistil, že ten uhradil na smlouvu o úvěru celkem 12 556 Kč, a to tak, že dne datum uhradil 2 856 Kč, dne datum částku 2 000 Kč, dne datum částku 2 000 Kč, dne datum částku 1 500 Kč, dne datum částku 1 000 Kč, dne datum částku 1 000 Kč, dne datum částku 1 000 Kč a dne datum částku 1 200 Kč.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Dle výňatku z přílohy soud zjistil, že mezi postoupenými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud zjistil, že postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno. Z výzvy k plnění ze dne datum soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, opětovně upozorněn na postoupení na žalobkyni, upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek o odeslání této výzvy).
9. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Postoupení mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní se řídí o. z.
10. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
11. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
12. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.
13. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. ). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.
15. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.
18. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno. Soud má dále za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba, o poskytnutí úvěru 22 000 Kč, přičemž smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 an. o. z. na tuto částku byla s žalovaným uzavřena. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 17 998 Kč, tedy celkem částku 39 998 Kč v 14 měsíčních splátkách. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů (dle zákaznické karty se jednalo o bývalého/ stávajícího zákazníka). Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčené smlouvy, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu v zákaznické kartě a způsobu bydlení. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Žalobkyně sama nedotvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovaného jako osobu dostatečně solventní. Soud proto posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutého úvěru a soudem zjištěných informací (zejména z řízení sp. zn. 12 C 49/2021 ) a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , když poskytl spotřebitelský úvěr, když v tomto případě muselo být pochybné, zda je žalovaný schopen splácet sjednané peněžní závazky. Žalovaný zažádal o úvěr 22 000 Kč (ačkoliv pouze ½ roku předtím zažádal o úvěr v poměrně vysoké částce 60 001 Kč u jiného nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů), přičemž dle tvrzených příjmů měl příjem okolo 18 000 Kč (neuvedl žádné závazky u jiných společností, což se bohužel u těchto osob žádajících o nebankovní úvěry dá očekávat, že nebudou tyto závazky uvádět, a proto musí úvěrující lustrovat dané osoby v interních systémech nebankovních poskytovatelů úvěrů) a dle jeho tvrzených výdajů se měsíčně jednalo o částku 7 500 Kč. Pokud byl ženatý a povinen výživou k jednomu dítěti do 26 let (dle Centrální evidence obyvatel je syn žalovaného narozený v roce 2010, tj. v době sjednání závazku se jednalo o sedmileté dítě s potřebami odpovídajícími jeho věku), pak lze pochybovat o tom, zda jsou měsíční výdaje žalovaného skutečně 7 500 Kč. V tomto by bylo nasnadě po úvěrovaném požadovat výpis z bankovního účtu (žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že má osobní bankovní účet), a jeho stav za poslední 3 až 6 měsíců. Jedná se o nejjednodušší a zároveň vysoce vypovídající zdroj informací o majetkové (příjmové vs. výdajové) situaci úvěrovaného. Při posouzení úvěruschopnosti nelze vycházet pouze z tvrzení úvěrovaných a pouhého doložení příjmu (neboť měsíční závazky úvěrovaného mohou překročit jeho příjmy). Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje dále to, že právní předchůdce žalobkyně nevyžadoval k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu, že právnická osoba, poskytl žalovanému úvěr i přes nedostatečné informace vztahující se k úvěruschopnosti žalovaného. Tedy na straně úvěrujícího nemohla být dána odůvodněná důvěra v to, že bude úvěr řádně splacen. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení. V případě smlouvy o úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 22 000 Kč, žalovaný uhradil 12 556 Kč, žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 9 444 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 9 444 Kč od datum do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku 17 998 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 6 051,14 Kč od datum do zaplacení.
19. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř. o. s. ř. , o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 ). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 38 %, v rozsahu 62 % úspěšná nebyla. Žalovanému by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 24 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.
20. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí