Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 C 44/2021-43

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa žalobkyně

; zastoupená advokátem Mgr. příjmení příjmení

sídlem adresa

proti

žalované: ; celé jméno žalované, datum narození

bytem adresa žalované

o zaplacení 26 926,99 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Řízení o zaplacení částky 12 000 Kč spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně jdoucím od 14. 10. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 14. 10. 2021 se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 524 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, poté s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

III. Žaloba o zaplacení částky 13 402,99 Kč a úroku ve výši 10,99 % ročně jdoucího z částky 21 578,44 Kč od 24. 7. 2020 do 13. 10. 2021 a z částky 9 578,44 Kč od 14. 10. 2021 do zaplacení, dále o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 26 230,09 Kč od 24. 7. 2020 do 13. 10. 2021 a z částky 12 706,09 Kč od 14. 10. 2021 do zaplacení, jakož i o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 1 524 Kč od 14. 10. 2021 do splatnosti této částky, jak nastane podle výroku II tohoto rozsudku, se zamítá.

IV. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Řízení o zaplacení částky 12 000 Kč spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně jdoucím od 14. 10. 2021 a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 14. 10. 2021 se zastavuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 524 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, poté s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. III. Žaloba o zaplacení částky 13 402,99 Kč a úroku ve výši 10,99 % ročně jdoucího z částky 21 578,44 Kč od 24. 7. 2020 do 13. 10. 2021 a z částky 9 578,44 Kč od 14. 10. 2021 do zaplacení, dále o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 26 230,09 Kč od 24. 7. 2020 do 13. 10. 2021 a z částky 12 706,09 Kč od 14. 10. 2021 do zaplacení, jakož i o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 1 524 Kč od 14. 10. 2021 do splatnosti této částky, jak nastane podle výroku II tohoto rozsudku, se zamítá. IV. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 26 230,09 Kč spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně jdoucím z částky 21 578,44 Kč od 24. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 26 230,09 Kč od 24. 7. 2020 do zaplacení a dále zaplacení částky 696,90 Kč s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne datum smlouvu o hotovostním úvěru číslo na základě které žalobkyně poskytla žalované téhož dne finanční prostředky ve výši 49 000 Kč přičemž žalovaná se zavázala žalobkyni tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 10,99 % ročně, a to ve 23 splátkách po 2 583 Kč (vyjma poslední splátky). Jelikož žalovaná porušila svou povinnost ze smlouvy a 2 měsíce za sebou (splátka za měsíc prosinec 2019 a za měsíc leden roku 2020) neuhradila splátku, respektive pro prodlení s jednou splátkou déle než 3 měsíce, byl úvěr dne 23. 7. 2020 zesplatněn a žalované bylo zasláno oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k doplacení dlužné částky ve výši 26 230,09 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 21 578,44 Kč, úroku ke dni zesplatnění ve výši 1 153,60 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč a dlužného pojistného ve výši 498 Kč, přičemž co se týče smluvní pokuty, bylo v části V. smlouvy mezi účastnicemi sjednáno, že pro případ prodlení s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 500 Kč. Žalobkyně se přitom domáhá zaplacení této smluvní pokuty za prodlení žalované s úhradou splátek za období měsíců listopad 2019 až duben 2020, každá ve výši 500 Kč, celkem tedy na smluvní pokutě částky 3 000 Kč.

2. Před zahájením ústního jednání konaného dne 14. října 2021 žalobkyně vzala podanou žalobu na jistině částečně zpět o částku 12 000 Kč s odůvodněním, že tuto částku žalovaná žalobkyni uhradila na předmětný dluh po podání žaloby. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle , 2 zastavil, když souhlasu žalované s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle třeba.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

4. K jednání nařízenému na den 14. října 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o hotovostním úvěru číslo ze dne datum, dále z dokladu o vyplacení úvěru – výpisu z účtu prokazující převod částky 49 000 Kč na účet číslo bankovní účet dne 21. 9. 2018 soud vzal prokázána tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků žalované, přičemž na tato tvrzení proto soud v dalším pro stručnost odkazuje.

6. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná v souladu s ust. , (dále jen „“) uzavřely smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že žalovaná před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělila, že je vdaná, má 3 děti, je zaměstnána u společnosti právnická osoba a její čistý měsíční příjem činí 16 000 Kč. Dále žalovaná uvedla, že příjmy domácnosti jsou v celkové výši 36 000 Kč a příjmy žalované si žalobkyně ověřila prostřednictvím výpisů z účtu žalované, který jí byl předložen, přičemž z těchto žalobkyně zjistila celkové příjmy žalované za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy, tedy za měsíce červen, červenec a srpen 2018 ve výši 46 554 Kč a zjištěný průměrný měsíční příjem tak činil 15 518 Kč. Žalovaná dále sdělila své výdaje, které měly činit 12 000 Kč měsíčně s tím, že částka 2 500 Kč měla připadat na bydlení a zbylá částka ve výši 9 500 Kč pak tedy na ostatní. Žalobkyně pro ověření dalších výdajů využila rovněž údaje o životním minimu, které v době uzavření předmětné smlouvy činilo 6 350 Kč. Žalobkyně proto vycházela ze skutečně zjištěného průměrného měsíčního příjmu žalované výši 15 518 Kč a po odečtení životního minima ve výši 6 350 Kč a splátek osobních úvěrů ve výši 6 166 Kč měsíčně dospěla k závěru, že žalované zbývá měsíčně k dispozici částka 3 002 Kč a žalovaná tak bude schopna řádně hradit měsíční splátku ve výši 2 583 Kč.

11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně nelze souhlasit. Žalobkyně sice dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalované, ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. , o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno uvést, že nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovanou její výdaje vysvětlit a doložit podrobněji a zejména tehdy, měla-li k dispozici výpisy účtu žalované, z nichž se ovšem zřetelně podávalo, že příjmy a výdaje za posledním 3 měsíce byly zhruba rovnocenné a konečný zůstatek na účtu na konci zúčtovacího období v daných měsících osciloval zhruba v rozpětí 0 až 1 000 Kč. Tato skutečnost sama o sobě měla být pro žalobkyni indikátorem toho, že výdajovou stránku žalované je třeba zabývat se podrobněji, neboť dle pohybu na účtu žalované nebylo možno vytvořit závěr, ke kterému dospěla žalobkyně, že žalované zůstává měsíčně k dispozici částka 3 002 Kč (o tu by se tak konečný zůstatek na účtu měl pravidelně ke konci účetního období zvyšovat) a žalovaná tak bude schopna řádně hradit měsíční splátku ve výši 2 583 Kč. Přitom pokud není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.

12. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč a žalovaná žalobkyni již na tuto smlouvu uhradila celkem částku 35 473 Kč (respektive ke dni vyhlášení rozsudku již částku 47 473 Kč), pak žalovaná je povinna žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem, přičemž částku 1 524 Kč soud považuje za částku, kterou je možno žalované uložit zaplatit jednorázově.

Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení nařízení vlády číslo , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku III. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle , jakož i s přihlédnutím k zásadám obsaženým v ustanovení , a to pokud byla podaná žaloba vzata žalobkyní částečně zpět pro plnění žalované na předmětný dluh po podání žaloby. Žalované, která tak celkově zaznamenala v řízení úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, však v řízení žádné náklady, které by jí tudíž mohly být přiznány, dle obsahu spisu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.

Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.