Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 209/2021-71

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 7 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 500 Kč, úroku ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 9. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 10. 2018 do 9. 10. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 500 Kč, úroku ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 9. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 10. 2018 do 9. 10. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 7 500 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba anonymizována dvě slova se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaný zavázal společně se sjednaným úrokem ve výši 36 % ročně splatit do 30. 9. 2018. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku tím způsobem, že se žalovaný nejdříve zaregistroval na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadal své jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, adresu trvalého pobytu, číslo mobilního telefonu, adresu elektronické pošty a číslo svého účtu. Totožnost žalovaného přitom byla ověřena na základě cestovního pasu a výplatních pásek. Následně byla žalovanému prostřednictvím e-mailu zaslána smlouva a žalovaný tuto smlouvu podepsal zadáním jedinečného autorizačního SMS kódu, jenž mu byl zaslán na jím uvedené telefonní číslo. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z žalovaným uváděného měsíčního příjmu, jehož výši si ověřil výplatními páskami a co se týče výdajů, zde vycházel z údajů Českého statistického úřadu o výši měsíčních průměrných výdajů na člena domácnosti. Po odečtení takto zjištěných výdajů od ověřených příjmů žalovaného dospěl právní předchůdce žalobkyně k závěru o schopnosti žalovaného hradit úvěr. Dále právní předchůdce žalobkyně nahlédl do veřejně přístupných rejstříků a evidencí vedených státními orgány, konkrétně do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí, v nichž nenašel o osobě žalovaného negativní záznam. Žalovaný však poskytnuté finanční prostředky nesplatil. Pohledávka za žalovaným byla poté postoupena na žalobkyni, což byla žalovanému oznámeno. Vedle dlužné jistiny požaduje žalobkyně po žalovaném úhradu úroku ve výši 9 % ročně z této jistiny od 10. 9. 2018 do zaplacení. S ohledem na prodlení žalovaného požaduje také zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za období od 1. 10. 2018 do dne podání žaloby, kterou žalobkyně požaduje vzhledem k tomu, že celková výše smluvních pokut nesmí přesahovat součin 0,5 a celkové dlužné částky, ve výši 2 500 Kč a konečně také zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 1. 10. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 36 % ročně a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 540 Kč. Tato smlouva pak byla v souladu s článkem VII. smlouvy uzavřena shora uvedeným způsobem, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena dle kopie cestovního pasu, kterou žalobkyně doložila. Nedílnou součástí smlouvy bylo mimo jiné též Vysvětlení předsmluvních informací a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dle doloženého potvrzení o platbě zadal právní předchůdce žalobkyně dne 10. 9. 2018 příkaz k úhradě částky 5 000 Kč ze svého účtu na účet žalovaného uvedený ve smlouvě.

4. Žalobkyně dále doložila výplatní pásku žalovaného za měsíc květen 2018, z níž plyne, že výše superhrubé mzdy žalovaného za tento měsíc činila 47 192 Kč, výplatní pásku žalovaného za měsíc červen 2018, z níž plyne, že výše superhrubé mzdy žalovaného za tento měsíc činila 120 211 Kč a výplatní pásku žalovaného za měsíc červenec 2018, z níž plyne, že výše superhrubé mzdy žalovaného za tento měsíc činila 120 802 Kč. Na této výplatní pásce byla pak v poli označeném jako„ exekuce“ uvedena částka 20 471 Kč.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným vzniklá z titulu výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum. Dopisem ze dne 25. 9. 2020 byl žalovaný upozorněn, že má poslední možnost uhradit dlužnou částku, a to do 9. 10. 2020 s tím, že v opačném případě proti němu může být zahájeno soudní řízení. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala připojenou dodejkou.

6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  odst. , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

8. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

9. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně a zadání unikátního SMS kódu v tomto rozhraní. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

10. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba.

11. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

12. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

13. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

14. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

15. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

16. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

17. Co se týče příjmů žalovaného, tak jejich výši právní předchůdce žalobkyně řádně ověřil prostřednictvím výplatních pásek. Pokud však jde o výdaje žalovaného, ty právní předchůdce žalobkyně žádným způsobem neověřoval a vycházel v tomto ohledu pouze z průměrných nákladů na člena domácnosti dle dat Českého statistického úřadu. Takový přístup lze dle názoru soudu uplatnit, jestliže jde o náklady na jídlo, drogerii, ošacení apod., neboť výši těchto nákladů je obvykle možné ihned upravit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce. To však nemůže platit, jestliže jde o náklady na bydlení, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, jež nelze zpravidla ihned snížit a jejichž výše je u jednotlivých osob diametrálně odlišná v závislosti na tom, zda osoba má vlastní bydlení či zda bydlí v nájmu. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, v nichž údajně nenalezl negativní informace o osobě žalovaného. Toto tvrzení však žalobkyně ničím nepodložila, když výpisy z příslušných registrů nedoložila. Nelze pak přehlédnout, že toto tvrzení o neexistenci negativních záznamů v příslušných registrech včetně centrální evidence exekucí nekoresponduje s tím, že na doložené výplatní pásce za měsíc červenec 2018 jsou uvedeny exekuční srážky, tudíž žalovaný zřejmě v době uzavření smlouvy nějaké dluhy měl. Vzhledem k poměrně vysokým příjmům žalovaného ze zaměstnání musel přitom právní předchůdce žalobkyně pojmout důvodné podezření, že žalovaný má vedle vysokých příjmů také vysoké výdaje, když měl potřebu půjčovat si částku ve výši 5 000 Kč. Vzhledem k této skutečnosti by se dala ze strany právního předchůdce žalobkyně očekávat vysoká míra obezřetnosti při zkoumání výdajové stránky žalovaného.

18. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne datum, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 5 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

23. Jelikož žalovaný žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci neuhradil ničeho, zavázal ho soud k úhradě vyčerpané jistiny v částce 5 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na dopis ze dne 25. 9. 2020, jehož součástí byla také výzva k úhradě do 9. 10. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 10. 10. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 1. 10. 2018, tj. ve výši 9 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 10. 10. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu zamítl co do požadované smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč, co do požadovaného úroku ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 9. 2018 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 10. 2018 do 9. 10. 2020 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 10. 2020 do zaplacení.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 10 292,45 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 5 431,71 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 26. 10. 2021). Je tedy zjevné, že poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného ve věci byl přibližně stejný. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.