Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
13 C 24/2021-52
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 25 765,96 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 114 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 228,88 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 114 od 20. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 230 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3,48 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 230 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se řízení zastavuje.
III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 421,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 110,12 Kč, úroku ve výši 22,04 % ročně z částky 24 035,96 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 157,84 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 421,96 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 114 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 228,88 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 114 od 20. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 230 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3,48 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 230 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 421,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 110,12 Kč, úroku ve výši 22,04 % ročně z částky 24 035,96 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 157,84 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 421,96 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 25 765,96 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena úvěrová smlouva číslo na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 22,04 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 827 Kč. Tato úvěrová smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, kam se žalovaný musel před uzavřením smlouvy zaregistrovat a za tímto účelem žalobkyni poskytnout rodné číslo, číslo mobilního telefonu a e-mail, načež mu byla ze strany žalobkyně odeslána SMS zpráva s kódem. Poté si již žalovaný zvolil své přihlašovací jméno a heslo. V rámci celého procesu žalobkyně po žalovaném požadovala předložení dvou platných dokladů totožnosti a výpisu z bankovního účtu. Smlouva byla následně ze strany žalovaného podepsána zadáním potvrzovacího SMS kódu ve webovém rozhraní žalobkyně po přihlášení do tohoto rozhraní. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Dále zohledňovala také čistý měsíční příjem ostatních členů domácnosti žalovaného a přihlédla rovněž k dalším proměnným, jako jsou např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. V případě, že vyvstaly pochybnosti o pravdivosti tvrzení žalovaného, žádala žalobkyně předložení potvrzení o výši příjmů nebo výpisu z bankovního účtu apod. Konečně provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, ISIR a CEE, v nichž žalovaný neměl záznam a v registru NRKI, z něhož bylo zjištěno, že žalovaný splácí dva další úvěrové závazky. Na základě zjištěných informací pak žalobkyně zjistila kreditní skóre žalovaného, a to prostřednictvím automatizovaného systému za využití parametrů vytvořených odbornými zaměstnanci. Po provedeném posouzení dospěla k závěru, že je žalovaný schopen předmětný úvěr splácet. Žalovaný však své závazky ze smlouvy řádně a včas neplnil, v důsledku čehož žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr ke dni 30. 7. 2020 zesplatnila. Žalovaný žalobkyni za dobu trvání úvěrového vztahu dle jejího tvrzení uhradil celkovou částku 14 886 Kč. Zažalovaná částka pak co do výše 24 035,96 Kč představovala neuhrazenou jistinu, co do výše 230 Kč představovala náklady na vymáhání pohledávky a konečně co do výše 1 500 Kč představovala součet smluvních pokut. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 110,12 Kč, úroku ve výši 22,04 % ročně z dlužné jistiny od 20. 10. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 14. 8. 2020 do 19. 10. 2020 ve výši 390,20 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky od 20. 10. 2020 do zaplacení.
1. Podáním ze dne 25. 3. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do požadovaných nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 3,48 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 20. 10. 2020 do zaplacení, což odůvodnila tím, že tyto náklady byly žalovanému účtovány v důsledku administrativního pochybení.
1. S ohledem na shora uvedené soud v souladu s § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), který stanoví, že„ žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela“ ve spojení s § 96 odst. 2 věty první o.s.ř., dle níž„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“, rozhodl o částečném zastavení řízení tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.
1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., soud rozhodl bez nařízení jednání.
1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o bezúčelovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 22,04 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. K uzavření předmětné smlouvy došlo za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem, kdy byl podpis žalovaného nahrazen zadáním unikátního SMS kódu, což plyne rovněž z doloženého dokumentu„ Dohledání informací o činnosti klienta“, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím kopie občanského průkazu, který žalobkyně doložila. V této smlouvě žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 70 000 Kč, je ženatý, má jedno nezaopatřené dítě, bydlí ve vlastním domě či bytě a příjmy ostatní členů jeho domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně. Z doložené úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy další závazky, které splácel měsíčními splátkami v celkové výši 4 274 Kč.
1. Dle sdělení společnosti právnická osoba byl žalovaný k datu uzavření smlouvy majitelem osobního účtu č. bankovní účet. Výpis z tohoto bankovního účtu pak dosvědčuje, že na něj byla dne 18. 9. 2018 připsána částka 30 000 Kč, a to z účtu patřícího žalobkyni. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na poskytnutý úvěr celkovou částku částka.
1. Dopisem ze dne 30. 7. 2020, jehož odeslání dne 31. 7. 2020 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení veškerých závazků z titulu předmětné úvěrové smlouvy, a to do 14 dnů od sepsání výzvy. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván také předžalobní upomínkou ze dne 20. 8. 2020, jejíž odeslání dne 21. 8. 2020 žalobkyně opět prokázala podacím archem.
1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s § 561 odst. občanského zákoníku, který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v obec ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
1. Žalobkyně přitom při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zjevně vycházela pouze z ničím nepodloženého prohlášení žalovaného o výši jeho příjmů. Co se týče výdajů žalovaného, tak z ničeho nelze dovodit, že by se žalobkyně o jejich výši vůbec jakkoli zajímala (mimo výdaje spojené se splácením dalších úvěrových závazků ověřených prostřednictvím lustrace v příslušném registru), když v samotné úvěrové smlouvě jakékoli výdaje uvedeny nejsou. Je proto nepochybné, že žalobkyně postupovala v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Žalovaný uhradil celkovou částku 14 886 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 15 114 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 30. 7. 2020, přičemž v této výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění do 14 dnů od sepsání a žalovaný byl tak povinen plnit do 13. 8. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 8. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 228,88 Kč a úrok z prodlení z částky 15 114 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 10 421,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 110,12 Kč, úroku ve výši 22,04 % ročně z částky 24 035,96 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 157,84 Kč a úroku z prodlení z částky 10 421,96 Kč od 20. 10. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.
1. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 36 689,49 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 16 589,78 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 19. 10. 2021), co do částky 230 Kč včetně úroku z prodlení z této částky bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí ze strany žalobkyně, k němuž nedošlo v důsledku chování žalované po podání žaloby a procesní zavinění na tomto zastavení tak leží na straně žalobkyně a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Ve věci byl tedy převážně úspěšný žalovaný a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.