Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
27 C 303/2021-37
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne 24. 3. 1980
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 6 859 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 5 000 Kč od 3. 12. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 859 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 1 859 Kč od 3. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 684,94 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 5 000 Kč od 3. 12. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 859 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 1 859 Kč od 3. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 684,94 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 6 859 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu dne 7. 11. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které žalovaný obdržel zasláním na svůj účet. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli tuto částku s poplatkem 1 735,71 Kč a úrokem 123,29 Kč, celkem tedy s navýšením 1 859 Kč do 2. 12. 2019. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení částky 6 859 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na den 6. 12. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, výpisu z účtu, předžalobní upomínky včetně podacího archu a smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy.
5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
6. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 7. 11. 2019 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně právnická osoba jako věřitel a žalovaný tohoto dne elektronicky uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 5 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 1 735,71 Kč a úrokem 123,29 Kč (celkem 1 859 Kč) nejpozději do 2. 12. 2019. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalovanému na účet uvedený ve smlouvě dne 7. 11. 2019 částku 5 000 Kč, a to pod VS tvořeným rodným číslem žalovaného číslo. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 1. 12. 2020soud zjistil, že společnost právnická osoba jako postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Z přílohy a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 2. 2021 soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalovanému na jeho účet částku 5 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. K jednání nařízenému na den 6. 12. 2021, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 5 000 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou 5 000 Kč a žalovaným dosud uhrazenou částkou 0 Kč). Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení poplatku a úroku v celkové výši 1 859 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 5 000 Kč ode dne následujícího po dni, kdy měl žalovaný dle původní smlouvy vrátit jistinu, neboť má soud za to, že lze tento termín brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. Co do úroku z prodlení z částky 1 859 Kč soud žalobu jako nedůvodnou rovněž zamítnul.
9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku , ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 73 % původně žalované částky, její neúspěch 27 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 46 %. Soud proto přiznal žalobkyni 46 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v žalobkyní uplatňované výši 1 489 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 200 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. 46 % z částky 1 489 Kč činí 684,94 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).